„Já jsem tam ještě před závodem měl malý incident, protože tenkrát měla přijet sovětská delegace. A řekli, že zástupci disciplín tam musí jít a musí je přivítat. Řekli, že já jsem určený. Ptal jsem se, proč jsem určený, proč mě nevylosovali, proč já. Řekl jsem, že nepůjdu, když jsem nebyl vylosovaný. Že by bylo férové, kdybychom losovali. Byli jsme všichni vyrovnaní, a že půjdu, když budu vylosovaný. Tak jsem tam nešel a dva nebo tři dny chodili kolem mě a nevěděl jsem, jestli mě nepošlou domů, hrozně se na to hledělo. Měl jsem strach, aby mě nevyřadili z mistrovství světa, měl jsem nervy tohohle rázu.“ – „A vy jste tam nechtěl jít kvůli okupaci v roce 1968?“ – „Tenkrát jsme byli všichni vysazení proti Rusům, i když jsme tam měli mraky známých i fůru přátel. S těmi závodníky jsme závodili, ale bylo to celonárodní kvůli okupaci. Když Rus skákal, tak lidi pískali, těch sto třicet tisíc diváků pískalo kvůli okupaci. Ta nálada byla vysloveně vysazená.“
„Pro mě to byl v Reit im Winkl ohromný zážitek, protože všechno čisté, upravené, květináče všude. Starali se o nás se vším všudy, to byly závody, kde bylo slavnostní zahájení a zakončení, předávání cen. Myslím, že další rok jsme tam jeli znovu, tenkrát jsem tam byl třetí, ceny jsme si vybírali z krásných cen. Vybral jsem si boty z tulení kůže za třetí místo. Bohouš Rázl říkal: ‚Ježíšmarja, Láďo, cos to udělal, co sis to vybral? Kdyby sis vzal tamhle rádio, mohl bys ho prodat, otočit, mohl jsi na tom vydělat fůru peněz. A ty si vezmeš boty z tulení kůže!‘ Pak jsem chodil v těch botách moc roků. Dokonce až do mistrovství světa v Tatrách, to znamená hrozně dlouhou dobu. Byly to vynikající boty a vydržely mně dlouho. Mohl jsem si stoupnout do kaluže a jen se naježily. Asi jsem neprodělal tolik, co mně spočítal Bohouš.“
„Tenkrát mělo být vyhlášení po závodě, ale díky tomu, že jsem vyhrál, tak to chtěli udělat jako vyvrcholení, udělat to velice slavnostní. Tak jsem měl štěstí, že to vyhlašovali při posledním závodě, při skoku na velkém můstku, kdy přišlo neskutečné množství lidí. Jak jsme mluvili, přišlo těch, nikdo to nemá spočítané a už nikdy to nespočítá, sto třicet tisíc lidí. Předávali mně v té bouřlivé atmosféře zlatou medaili před nimi, mám ten zážitek z toho závodu ještě umocněný tímhle předáváním medaile, který si myslím mnoho závodníků vůbec ani nezažilo.“
„Na ten běh jsem nastupoval a vzpomínám si, že jsem se ani nemohl rozjet, že jsem byl strašně unavený a mdlý. Tělo bylo vysílené, ne přípravou, jak bych to řek, prostě v očekávání výdeje energie. Řekl jsem si: Sakra, já se snad ani nerozjedu. Jenomže přede mnou jel kluk, Rus, skončil pak druhý. Věděl jsem, že když ho předjedu a ujedu mu o osm vteřin, tak ho porazím. Měl jsem takovou motivaci, že ho musím dojet. Dojel jsem ho někde vzadu v Mlejnici, tenkrát byla trať patnáct kilometrů ohromně těžká, teprve za dva roky ji zlehčili. Říkali, že ty profily jsou náročné a těžké. A začali je dělat lehčí, teď už to zase tíhne k tomu, že začali dělat tratě těžké. Tak jsem toho Rusa dojel a jel za mnou, nemohl jsem ho setřást, dobrých sedm kilometrů se mě držel. Ujel jsem mu asi tři kilometry před cílem. A těch dvanáct patnáct vteřin, které stačily na to, že jsem ho porazil, jsem mu dal.“
Ladislav Rygl starší se narodil 16. července 1947 v Kořenově v Jizerských horách. Jeho maminka Olga závodně nesportovala, tatínek Ladislav hodně lyžoval a pořádal závody, ke sportu vedl i svého syna, který začal se skokem a během v Harrachově. Tam chodil do školy. Začátkem šedesátých let 20. století se rodiče přestěhovali do Tanvaldu, kde se Ladislav Rygl starší věnoval s ostatními kluky také atletice a tenisu. Výškařský a tyčkařský sektor si udělali sami na popelišti. Během studií na tanvaldském gymnáziu ho ve sportu hodně podporoval učitel tělocviku Vladimír Marousek. Tehdy se dostal do juniorského reprezentačního týmu v disciplíně závod sdružený, složené ze skoku a běhu na lyžích. Po maturitě v roce 1966 začal v Praze studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Na juniorském mistrovství Evropy v roce 1967 v rakouském Murau získal stříbrnou medaili. Na olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968 skončil šestnáctý, o umístění v první desítce ho připravily dva pády v běhu. Nejúspěšnější byl v sezoně 1969/70, po níž mu patřilo ve světovém sdruženářském žebříčku druhé místo a kdy ve Vysokých Tatrách vyhrál mistrovství světa. Po něm musel na těžkou operaci s vyhřezlou ploténkou, jež poznamenala jeho další kariéru. Nemohl naplno trénovat a s mezinárodními závody se rozloučil 26. místem na zimní olympiádě v roce 1972 v japonském Sapporu. V dalších letech trénoval ve sportovních třídách v Tanvaldu a v roce 1975 stál u založení Střediska vrcholového sportu ve Vrchlabí. Oženil se s běžkyní na lyžích Milenou Chlumovou. Narodili se jim syn a dcera. Ladislav Rygl starší trénoval v devadesátých letech B a A tým švýcarských sdruženářů, později působil jako trenér v Dukle Liberec a u české reprezentace. Vedl svého syna Ladislava (narozen 1976), který vyhrál tři závody Světového poháru a třináctkrát se prosadil na stupně vítězů. V roce 2021 žil Ladislav Rygl starší ve Vrchlabí a jeho vnuk David toho času závodil v české juniorské skokanské reprezentaci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
