Zdeněk Rybka

„Když naše představitele odvezli do Moskvy, tak jejich návrat byl strašný. A také jsem podlehl davu – litovali jsme je, ale oni vlastně zradili. Ukázali se vlastně jako slaboši. Jedině ten Kriegel se ukázal jako chlap, ale na toho se taky zapomíná. Běžte na ulici a zeptejte se kohokoliv, zeptejte se: ‚Kdo to byl Kriegel?‘ Tak bude vzpomínat... Někteří snad by si na něj vzpomněli. A nastalo to samé. Po plátku, salámovým způsobem byla uplatňována normalizace.“

„Manželka chodila do práce a starala se o mne a já se staral o to, abych vynikal v práci. My jsme bohužel rodina, která je tímto způsobem posedlá. Maminka měla na internátě bufet. Bufetů tam bylo hodně. A maminka musela být vždycky vyhodnocena jako nejlepší. Jinak by to nepřežila. A co já vám mám říct, ukážu vám i doklady, téměř dvacet let jsem byl ředitelem pobočky banky. Těžko jsem přenesl přes srdce, když některý rok nebyla naše pobočka vyhodnocena jako nejlepší v republice. Není to dobrý postoj, nemohu to nikomu doporučit.“

„U nás na Zálešné se ještě bojovalo. My se ale proplížili na náměstí. Tam už hrála muzika a chodilo se s československými vlajkami a jásalo se. Ale u nás, kde jsme bydleli, tam se ještě bojovalo. Tak jsme chodili a rodičům doma ve sklepě vykládali: na náměstí už je svoboda a ruští vojáci. Pořád se potom říkalo, že nás osvobodili hlavně Rumuni. Mají tady i hroby, ale my jsme viděli vojáky [Rusy]. A když potom ruské vojsko obsadilo celý Zlín, tak i k nám do bytu, do domácnosti, jsme zvali vojáky a byli to Rusi. Nebyli to Rumuni, přestože asi jiné části města osvobozovali Rumuni, ale my když jsme je pozvali, tak to byli Rusi. A i když už byl Zlín osvobozený, tak se pořád střílelo [na Němce] do kopců. A my jsme u těch houfnic byli a snažili jsme se jim podávat náboje. Tak taková to asi byla fronta.“