"Co se mi povedlo? Jsem rád, že jsem nikoho zvlášť nezklamal, že jsem si vždycky uhájil čisté svědomí, bych řekl. To mě naučila moje matka, která říkala: 'Dělej jenom to, za co by ses nemusel stydět.' Když jsme jeli tehdy v osmačtyřicátém do Londýna, protože matka zemřela v osmatřicátém roce, tak otec, to byla událost - jel jsem na olympiádu, tak otec mi řekl: 'Maminka by z tebe měla radost, ale neudělej jí hanbu.' To byla taková výchova naše.“
„Potom byl zavřený a zrušený Sokol. No a my s mým kamarádem Daliborem Veverkou jsme si řekli, že to tak nenecháme. Udělali jsme si v naší cihelně ve staré strojovně tělocvičnu. Dalo to spoustu práce, protože všechny základy, co byly pod stroji, jsme museli vytlačit heverem. Bylo to tak - kruhy byly v patřičné výšce, bradla jsme tam měli. Hrazdu jsme měli venku. Koupili jsme si koně našíř, toho jsme měli doma v domě a nosili jsme si ho do kuchyně. Cvičili jsme takhle a s trenérem Milošem Chytilem jsme tam vydrželi až do osvobození.“
„V Ivančicích jsem chodil do cvičení do Sokola, byly mi čtyři roky, bratr byl o čtyři roky starší a už mě tam vodil za ruku. Přesto mě tam přijali. Samozřejmě cvičitel byl můj strýc Hynek Růžička, ten měl dva syny, jeden byl za války v roce 1942 popraven. Druhý syn Jaromír byl čtyři roky v Osvětimi a Buchenwaldu. Byl učitelem a ředitelem, a když ta třída z gymnázia jela na lyžařský výcvik, tak ho vzali s sebou za odměnu do Krkonoš. Protože byl pro ně někdo. A on, aby se žáci neztratili v Obřím dole, tak se tam postavil, aby tam někdo nevjel, a sám tam chudák spadl a zabil se. Bylo to v roce 1976.“
Pozn. redakce: bratranec Jaromír Růžička se zřejmě jmenoval Jaroslav Růžička
Zdeněk Růžička se narodil 15. dubna 1925 v Ivančicích u Brna. Pocházel z podnikatelské rodiny, od čtyř let chodil do Sokola. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Tetčic, o tři roky později zemřela pamětníkovi tragicky maminka. O čtyři roky starší bratr, rovněž nadějný gymnasta, musel v roce 1942 na nucenou práci do nacistického Německa. Jednoho bratrance nacisté popravili, druhý trpěl čtyři roky v koncentračních táborech. Během války vystudoval Zdeněk obchodní školu, pak pracoval ve zbrojní výrobě v továrně na jižní Moravě. Po válce se dostal do gymnastické reprezentace. Jeho bratr se vrátil z Německa v pořádku a vzal si za ženu gymnastku Věru Schulákovou, pozdější olympijskou vítězku z Londýna 1948. Na stejné olympiádě získal Zdeněk Růžička bronzové medaile v závodech na bradlech a v prostných. Zúčastnil se také olympiád v Helsinkách 1952 a v Melbourne 1956. Z Austrálie se vracel s československou výpravou celý měsíc lodí a vlakem přes Vladivostok a Moskvu. V roce 1957 ho komunistický režim potrestal za zakázané styky s emigranty v Melbourne a znemožnil mu cestu s reprezentací do Francie. Zdeněk poté s reprezentací skončil a stal se úspěšným trenérem. Vedl i svého syna, který se však při přípravě na olympiádu v Mnichově 1972 těžce zranil a zůstal upoutaný na vozík. V roce 1981 přinutila Státní bezpečnost dceru Zdeňka Růžičky k vysídlení do Švýcarska, poněvadž její manžel Ivan Miluška podepsal Chartu 77. Po roce 1989 se pamětník zapojil do obnovy Sokola a dělal tři volební období sokolského starostu v Sokolu Brno I. Zdeněk Růžička zemřel v dubnu roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
