Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Růžička (* 1925  †︎ 2021)

• narozen 15. dubna 1925 v Ivančicích u Brna

• pocházel z podnikatelské rodiny, od čtyř let chodil do Sokola

• v roce 1938 mu tragicky zemřela maminka

• o čtyři roky starší bratr, rovněž nadějný gymnasta, musel v roce 1942 na nucenou práci do nacistického Německa

• bratrance Hynka nacisté popravili, bratranec Jaromír trpěl čtyři roky v koncentračních táborech

• během války vystudoval pamětník obchodní školu, pak pracoval ve zbrojní výrobě v továrně na jižní Moravě

• bratr se vrátil z Německa v pořádku a vzal si za ženu gymnastku Věru Schulákovou, pozdější olympijskou vítězku z Londýna 1948

• na stejné olympiádě získal Zdeněk Růžička bronzové medaile v závodech na bradlech a v prostných

• účastnil se také olympiád v Helsinkách 1952 a v Melbourne 1956

• z Austrálie se vracel s československou výpravou celý měsíc lodí a vlakem přes Vladivostok a Moskvu

• v roce 1957 ho komunistický režim potrestal za zakázané styky s emigranty v Melbourne a znemožnil mu cestu s reprezentací do Francie

• stal se úspěšným trenérem

• v roce 1981 přinutila Státní bezpečnost jeho dceru k vysídlení do Švýcarska, poněvadž její manžel Ivan Miluška podepsal Chartu 77

• po roce 1989 se zapojil do obnovy Sokola a dělal tři volební období sokolského starostu v Sokole Brno I

• zemřel v dubnu 2021

Tajná tělocvična byla jednou z odpovědí na zrušení Sokola, k němuž přikročili nacisté v roce 1941. Vznikla v Tetčicích u Brna a cvičil v ní mládenec, který se v roce 1948 stal na olympiádě dvojnásobným medailistou v gymnastice. Pocházel z proslulé sokolské rodiny a jmenoval se Zdeněk Růžička.

„Když Němci zavřeli Sokol, řekli jsme si s mým kamarádem Daliborem Veverkou, že to tak nenecháme. Udělali jsme si v naší cihelně ve staré strojovně tělocvičnu,“ říká Zdeněk Růžička, jemuž bylo tehdy šestnáct let. „Dalo to spoustu práce, protože všechny základy, co byly pod stroji, jsme museli vytlačit heverem. Nakonec jsme tam měli v patřičné výšce kruhy, bradla jsme měli a venku hrazdu. Koupili jsme si koně našíř, měli jsme ho v domě a nosili si ho do kuchyně. Vydrželi jsme takhle cvičit s trenérem Milošem Chytilem až do osvobození.“

Kruhy v cihelně se osvědčily. Právě na nich získal Zdeněk v roce 1948 na olympiádě v Londýně pro Československo bronzovou medaili. Další medaili ze stejného kovu přidal v prostných.

Do Sokola chodil už ve čtyřech letech

Zdeněk se narodil v Ivančicích 15. dubna 1925 do rodiny Viléma Růžičky jako třetí dítě. Měl ještě bratra a sestru, starší o čtyři a tři roky. Otci patřily dvě živnosti. Továrna na betonová koryta, skruže a další cementové zboží v Tetčicích, a kruhová cihelna v Tetčicích, kam se rodina přestěhovala v roce 1935. Zdeněk chodil do Sokola už od čtyř let, za ruku ho tam vodil osmiletý bratr. Cvičitele dělal jejich strýc Hynek Růžička.

V roce 1938 potkala rodinu velká tragédie, maminka zemřela po otravě jedovatými houbami. Otec si vzal domů hospodyni a s domácností pomáhala i Zdeňkova starší sestra.

Další pohromy přinesla válka. Strýc Růžička během ní přišel o jednoho syna Hynka, Němci ho popravili za odboj. „Druhý syn Jaromír byl čtyři roky zavřený v koncentrácích, ale přežil a vrátil se domů,“ vypráví pamětník. „V roce 1976 ale jel jako učitel s žáky gymnázia do Krkonoš, postavil se k Obřímu dolu, aby tam někdo nesjel na lyžích a sám tam spadl a zabil se.“

Bratra nacisté totálně nasadili na práci v Německu

Během války nacisté zastřelili Zdeňkova učitele Emila Šindelku. Pamětník chodil do roku 1942 na obchodní akademii v Brně. Fotbal nebo házenou s ním hrával otec jako učitel pozdějších slavných basketbalistů, bratrů Bobrovských. „Trénoval mě taky Gustav Hrubý, mistr světa v družstvech v gymnastice z roku 1938,“ dodává Zdeněk Růžička.

Jeho o čtyři roky starší bratr musel jako většina českých mužů narozených v roce 1921 na nucenou práci do Německa. „Bratr tam šel v roce 1942, na konci války utekl z rozbombardovaného Berlína, chytili ho a zavřeli v Jeně, odkud taky utekl,“ uvádí Zdeněk Růžička. „Pamatuji si, jak jsme se jeden den dívali na dlouhou cestu, která vedla k našemu domu, a najednou se na ní objevil bratr.“

Pamětník pracoval po ukončení obchodní školy v roce 1942 ve válečné výrobě v továrně na jižní Moravě a mohl se celou válku věnovat milované gymnastice. Jeho podobně talentovaného staršího bratra však totální nasazení připravilo o tři důležité roky sportovní kariéry. Krátce po válce si nicméně vzal za ženu Věru Schulákovou, nadějnou gymnastku, jež v Londýně v roce 1948 vybojovala již pod jménem Růžičková zlatou medaili v soutěži ženských gymnastických družstev. Růžičkovi tak přivezli do republiky tři olympijské medaile.

Plzeňští sokolové mu pomohli k úspěchu na olympiádě

Cesta ke dvěma bronzům započala pro Zdeňka krátce po válce, kdy pronikl do reprezentace. Po válce dali Růžičkovi s jedním zaměstnancem dohromady cihelnu a otec plánoval, že ji zdědí Zdeněk. V říjnu 1945 nastoupil do cihlářské školy do Plzně, kde našel v Sokole výbornou skupinu stejně starých gymnastů.

„V Plzni–Doubravce mě přijali příjemně a starali se o mě jak o svého,“ upozorňuje pamětník. „Parta s bratrem sokolem Tomáškem se zasloužila, že jsem byl na olympiádě v Londýně a udělal jsem tam, co jsem udělal.

Před Londýnem 1948 měli reprezentanti od března do června soustředění v Tyršově domě. „Byli jsme vzrušení, že jedeme na olympiádu,“ prohlašuje Zdeněk Růžička. „Obsadil jsem tam třetí místo v prostných a na kruzích. A proč jsem nevyhrál? Protože tam byli lepší.“

V obavách před komunisty ‚uspal‘ otec cihelnu

Když Zdeněk odjížděl v osmačtyřicátém do Londýna, byla to pro jeho otce velká událost. „Řekl mi: ‚Maminka by z tebe měla radost, ale neudělej jí hanbu.‘ Taková byla naše výchova.“

Ve stejném roce 1948 převzali moc v Československu komunisté a továrnická rodina Růžičkova prožívala novou dobu s obavami. „Otec ale prozíravě odevzdal živnostenský list a cihelnu uvedl do klidu,“ říká pamětník. „V roce 1951 za mnou přišel předseda okresního národního výboru, jestli bych nedal dohromady naši rodinnou cihelnu. Od roku 1954 jsem pak dělal odborníka přes čtyři cihelny, třeba v Říčanech nebo v Moravském Krumlově.“

Ještě předtím však odcestoval Zdeněk na olympiádu v Helsinkách. Musel ale nejdřív přemluvit otce, aby za něj vzal práci v cihelnách. Bez velké přípravy se účastnil mistrovství republiky a skončil desátý, což bylo obdivuhodné, poněvadž kvůli zraněné noze vynechal přeskok koně nadél. Dostal tak známku nula. Když se uzdravil, vzali ho na soustředění před olympiádou a do Helsinek se probojoval. Medaile mu tam ovšem unikla.

Z olympiády z Melbourne jeli měsíc lodí a vlakem

V první polovině padesátých let skončil pamětník se šéfováním v cihelnách. „Dávali tam na práci moje kamarády sedláky, ze kterých se stali kulaci. Nechtěl jsem jim poroučet a odešel jsem do Prahy do vojenského sportovního střediska,“ poznamenává Zdeněk Růžička.

Olympijského hattricku dosáhl ve 31 letech na hrách v australském Melbourne. „Na mou třetí olympiádu jsme letěli speciálním letadlem pro sto lidí, ale zpátky jsme jeli celý měsíc sovětskou lodí Gruzie a vlakem,“ prozrazuje Zdeněk Růžička. „Měli jsme letět domů letadlem, ale v Maďarsku vypuklo před olympiádou protikomunistické povstání. Když olympiáda skončila, udělala naše výprava dobrý skutek a nechala letadlo Maďarům. Sportovci přemluvili pilota, aby přistál ve Vídni a kdo chtěl, tak tam mohl zůstat.“

Australská olympiáda skončila 8. prosince a československá výprava cestovala domů místo letadlem po moři. „Tři týdny do Vladivostoku a týden do Moskvy vlakem,“ upozorňuje pamětník. „Bylo před Vánoci a chtěli jsme domů, ale nedalo se to stihnout. Jen Ferovi Danišovi z našeho gymnastického družstva zaplatili cestu letadlem z Japonska, protože se mu doma narodilo dítě.“

Zákaz nezákaz, u protinožců s emigranty vesele zpívali

Ještě v Austrálii obdrželi reprezentanti od vedení výpravy příkaz, aby se nestýkali s lidmi, kteří utekli do Austrálie po komunistickém převratu v roce 1948. „V Melbourne byla spousta emigrantů, měli jsme zakázáno s nimi mluvit a chodit za nimi, jenomže zakázané ovoce nejvíc chutná,“ podotýká pamětník. „Gustav Hrubý dělal na olympiádě rozhodčího, v naší partě s ním byli i další kluci z Moravy, uměli jsme slovácké písničky, přijela pro nás rodina českých emigrantů, prožili jsme u nich večer, zpívali jsme a všechno nám prošlo.“

Problém však nastal při odjezdu do Československa. „Svolali nás v noci ráz naráz a museli jsme nastupovat do sovětské lodi Gruzie, čeští emigranti nám ale stejně na rozloučenou přivezli dárky – čokoládu, cigarety, látky,“ vzpomíná Zdeněk Růžička. „Z lodi se nesmělo, hlídal ji nějaký Rus. Řekl jsem si: Jsem tady nejstarší, Rusa jsem odstrčil a utekl z lodi k emigrantům. Zpátky jsem šel celý obtěžkaný dárky, Rus se v nich chtěl vrtat, ale nenechal jsem ho a všechno jsem rozdal.“

Pamětníka napadlo, že by mohl také zůstat v Austrálii a nevrátit se do totalitního Československa. „Ale nechtěl jsem tady nechat otce,“ tvrdí. Reprezentanti bydleli při návratu domů na Gruzii v podpalubí a podle pamětníka pod nimi skoro pořád něco bouchalo. „Měli jsme svého kuchaře a na Vánoce jsme dostali rybu a víno. Půl nebo tři čtvrtě litru vína jsme dostávali i na moři kolem rovníku, abychom vydrželi vedro,“ uvádí.

Gymnastickou legendu nepustili za trest do Francie

V příštím roce 1957 přišly dozvuky jeho ‚úniku‘ ze sovětské lodi za emigranty. Měl jet v květnu 1957 závodit do Francie a celá výprava přišla na nádraží, všichni obdrželi pasy, jenom Zdeněk ne. Ostatní nechtěli ze solidarity odcestovat, ale pamětník jim řekl, ať jedou. Sám vzápětí skončil s reprezentací.

Okamžitě se stal úspěšným trenérem. Na olympiádu 1968 v Mexiku se dostal jako rozhodčí a nikdy nezapomene, jak diváci bouřlivě fandili všem Čechoslovákům, jejichž zemi před pár měsíci okupoval Sovětský svaz a další čtyři země Varšavské smlouvy. V Mexiku viděl odvahu gymnastky Věry Čáslavské, čtyřnásobné zlaté medailistky, jež dávala otevřeně najevo svůj odpor k Sovětskému svazu.

S manželkou měl Zdeněk Růžička tři děti, jeden syn se však narodil nemocný. Druhého Zdeněk Růžička trénoval a dovedl ho až do reprezentace. Když se ale Růžička mladší připravoval na olympiádu v Mnichově v roce 1972, těžce se zranil a zůstal upoutaný na vozík. „Chtěl udělat gymnastický prvek, na který nebyl připravený,“ dodává pamětník.

Dcera si vzala chartistu a režim je vyštval do Švýcarska

V roce 1976 mu zemřela na nevyléčitelnou nemoc manželka. Když ovdověl, ženy o něj projevovaly nepříjemný zájem. „Tak jsem se raději znovu oženil s děvčetem, které jsem znal z tělocvičny,“ svěřuje se. Jeho novou životní partnerkou se stala o osm let mladší Matylda Šínová - Matoušková, držitelka bronzové a stříbrné olympijské medaile z Helsinek 1952 a z Říma 1960. Vybojovala je v gymnastických soutěžích ženských družstev.

V roce 1981 přinutil totalitní režim k vystěhování pamětníkovu dceru a jejího manžela, který podepsal Chartu 77. „Vdala se za veslaře Milušku, a když nemohl kvůli Chartě dostat práci, řekli mu na policejním úřadu: ‚Sežeňte si stát, kde vás vezmou.‘ Tak odjeli do Švýcarska. Jsou tam pořád a teď se k nim a ani k vnoučatům už nemohu moc dostat,“ stýská si Zdeněk Růžička.

Po roce 1989 se zapojil do obnovy Sokola a tři volební období dělal v Brně starostu Sokola. V roce 2020 žil v Tetčicích a vadilo mu, že mladí lidé jsou samé pivo a kouření. „Slušnost mezi děckama není. Měli by se naučit, že život není jednoduchý, ale když budou slušní a budou pracovat, tak se uživí,“ domnívá se.

Když v 95 letech přemýšlí, co se mu povedlo, poznamenává: „Jsem rád, že jsem nikoho zvlášť nezklamal, že jsem si vždycky uhájil čisté svědomí. To mě naučila moje matka, která říkala: ‚Dělej jenom to, za co by ses nemusel stydět.‘“

Zdeněk Růžička zemřel v dubnu roku 2021.

Pozn. redakce: bratranec Jaromír Růžička se zřejmě jmenoval Jaroslav Růžička https://www.treking.cz/regiony/pamatnik-obetem-hor.htm