"Hrozně moc mi vadí, že romská kultura, taková ta tradiční, umírá na úbytě. Chápu, že tlak společnosti na naši kulturu je obrovský, neskutečně velký, ale přeci ta naše kultura je tak nádherná a já bych... ne jako vzkazoval společnosti. Společnost je taková, jaká je a já ten vzkaz společnosti nebudu dávat, já spíš dám vzkaz Romům, aby se vraceli k té své kultuře. Aby se pídili po atributech té kultury, protože ne všichni Romové je znají, ty atributy romské kultury, tak aby se po tom pídili, aby objevovali v té naší kultuře tu nádheru, ty vztahy, jak fungují v rodinách. To bych si přál."
"Moje maminka, když jsem se jí po tom ptal, jako kde... Protože ona putovala z těch Letů do Osvětimi, a protože byla ještě mladá a Němci každou takovou pracovní sílu vítali, tak to přežila. Já jsem se jí potom ptal, kde to prožívala hůř, jestli tam v té Osvětimi, nebo v Letech. Mamina mně úplně srozumitelně řekla: 'No žila jsem tam na malém prostoru a bylo na mě víc vidět v těch Letech.' Samozřejmě, já jsem o Osvětimi věděl hodně ještě dřív, než jsem se dozvěděl o těch Letech. To jsme ve škole kolikrát probírali, ta Osvětim, co se tam dělo. Taky jsem věděl od těch Romáků, když se setkali, tak mluvili o Osvětimi, o Letech vůbec. Tak jsem podrobnosti z Osvětimi znal, tak jsem se divil, že to prožívala hůř tady v Letech. Ona mi vysvětlila: 'Žila jsem tam na malém prostoru, bylo na mě víc vidět a mordovali mě,' jako Češi."
"Naložil ji do auta a odvezl ji do Mladé Boleslavi, tam měl kamaráda, primáře na infekčním oddělení, a myslel si, že ji tam zachrání. Na tom infekčním oddělení byla asi dva dny a někdo z vesnice to prostě vyzradil, že ona je v nemocnici. Nejspíš někdo... já to nevím stoprocentně, ale usuzuju, intuitivně, že to mohl být někdo z rodiny toho starosty, kdo by to věděl. Takže takto se to čeští policajti dozvěděli, přijeli si pro ni, po těch dvou dnech. Ten primář toho oddělení, právě že to byli čeští policajti, tak jim ji nevydal. Nějak to prostě zdůvodnil. Oni odjeli bez ní a potom ten další den už přijeli znova čeští policajti s nějakým nacistou. Tam už jako pardon nebyl. Tak ji naložili do osobáku a odvezli ji přímo do Letů a tam se setkala... Lety u Písku, koncentrační tábor, jak ho známe, a tam už se setkala s celou svou rodinou a všemi těmi Romáky, kteří v té vesnici [Loukov] byli pozatýkáni a byli v tom soupisu."
Čeněk Růžička se narodil 28. října 1946 v Liberci. Pochází ze starého romského rodu, usazeného v českých zemích několik staletí. Oba jeho rodiče byli v letech 1942 - 1943 internováni v táboře v Letech u Písku, matku Alžbětu Růžičkovou deportovali do Osvětimi, otec Jan skončil v koncentračním táboře Dora. Jejich příbuzní romský holocaust nepřežili. Po válce žila rodina kočovným životem až do úředního zákazu kočování na konci 50. let. Od roku 1997 se Čeněk Růžička věnuje připomínání romského holocaustu. Bojoval za likvidaci vepřína na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. Věnuje se přednáškové a výstavní činnosti. Je držitelem ceny Alice Garrigue Masarykové udělené velvyslancem USA . Založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Čeněk Růžička zemřel 9. prosince roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
