Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přeji si, aby se Romové vraceli ke své kultuře
narozen 28. října 1946 v Liberci
rodiče v období 1942 - 1943 internováni v táboře v Letech u Písku
otec Jan Růžička poté internován v koncentračním táboře Dora, matka Alžběta Růžičková deportována do Osvětimi
po válce se usadili v Liberci
až do konce 50. let žila rodina kočovným životem
pamětník se vyučil kameníkem a pracoval v kamenolomu
s problematikou romského holocaustu se seznámil až v 90. letech
od roku 1997 bojoval za likvidaci vepřína na místě koncentračního tábora v Letech
založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu
zemřel 9. prosince 2022
Otec pamětníka se jmenoval Jan Růžička a narodil se v roce 1917 v lese, nedaleko Jičína. „To místo narození - v lese - měl zapsané i v občanském průkazu,“ vzpomíná pamětník. Otcova rodina kočovala na Liberecku až do roku 1938, kdy začaly v Sudetech platit říšské zákony. Zákon se vztahoval na Romy a všechny, které nacistické Německo považovalo za méněcenné. Maminka Bětka Růžičková se narodila v obci Slivno v roce 1924.
Před válkou obě rodiny kočovaly. Živily se obchodem a chovem koní. Každá kočovná rodina měla svůj vlastní rajón, v okruhu asi 50 až 60 kilometrů, ve kterém se pohybovala. Během roku každou obec dvakrát až třikrát navštívili, aby je lidé lépe znali a upevnili si s nimi obchodní vztahy.
V roce 1940 bylo kočování v Protektorátu Čechy a Morava zcela zakázáno, romské rodiny se musely usadit a získat v některé obci domovské právo. „To už byl signál, aby je měli podchycené,“ dodává pamětník a připomíná, že Romy (tehdejší mluvou Cikány) většinou nikde nechtěli. V poslední den, kdy bylo nutné se již usadit, se často stávalo, že před vesnicí stáli četníci a místní obyvatelé a Romové byli přinuceni jet dál. Během posledního dne byli takto „postrkováni“ třeba desetkrát.
Maminčina rodina získala domovské právo v obci Loukov, kde žila až do srpna 1942. Poté proběhl soupis „cikánů a cikánských míšenců“. Nacisté chtěli Romy nejdříve někam soustředit, aby je později mohli odvézt do koncentračních táborů. Realizací této akce bylo pověřeno protektorátní ministerstvo vnitra.
Maminka v den soupisu v Loukově zrovna nebyla, chodila po okolních vesnicích po žebrotě. Když se odpoledne do Loukova vrátila, už tam nikoho nenašla. Vyhledala proto starostu, který měl k rodině vřelý vztah a ten pouze několikrát opakoval: „Bětko, je to špatný.“ Starosta maminku odvezl do nemocnice do Mladé Boleslavi, kde měl přítele primáře infekčního oddělení, který ji na své oddělení přijal. Bohužel se o tom dozvědělo četnictvo a po dvou dnech si pro maminku přijeli. Primáři se ještě podařilo její pobyt odůvodnit. Další den se ale vrátili znovu a maminku Bětku odvezli přímo do Letů u Písku, kde se setkala se svojí rodinou a dalšími Romy z Loukova.
Vzpomínky rodičů, které Čeněk Růžička vypráví, zůstaly dlouhá léta skryty. „Otec ani matka o těchto věcech nikdy nemluvili, že byl nějaký koncentrační tábor pro Romy na českém území... to vůbec.“ Až v roce 1997 se začal pamětník maminky opatrně vyptávat. „Už to, že mi to neřekla, naznačovalo, že to pro ni bylo velké trauma. To byla česká záležitost, to chování českých dozorců. Samozřejmě že za ten holocaust a tyto věci mohlo Německo, ale praktickou stránku té věci v protektorátu si řídili Češi.“ Maminka zůstala z celého rodu sama, bylo to pro ni trauma až do konce života. „Trauma se jí zvýšilo, když začaly skinheadské útoky a bylo to v televizi, tak dost často plakala. My jsme to hlídali, aby na to nekoukala,“ vypráví pamětník.
Otec o životě během druhé světové války nehovořil vůbec. Pamětník ví, že byl v koncentračním táboře Mittelbau-Dora, který v květnu 1945 osvobodila americká armáda. „Dora, tam se v hoře dělaly rakety V1 a V2. Byl tam dozorce, který je hrozně týral, byl to vězeň, ale měl tu moc.“
Koncentračním táborem v Letech prošlo bezmála 1300 Romů. 327 jich za branami tábora zemřelo, a to včetně Čeňkova dědečka z maminčiny strany a také její prvorozené dcery. Tu měla maminka se svým prvním manželem Václavem Růžičkou. „Třeba o těch narozených: když se to narodilo, tak to dozorce vzal, byl tam takový sud u kuchyně, kam se dávaly slupky, vzal to za nožičky... Byly tam maringotky, do té jedné mrtvolky házeli, jednu na druhou. Když v té maringotce bylo mrtvolek více, tak je teprve pohřbívali.“
Maminka putovala z Letů do Osvětimi. Byla mladá a nacisté potřebovali pracovní síly, proto přežila. „Já jsem se jí ptal, kde to prožívala hůř, jestli v Osvětimi, nebo v Letech. Maminka mi řekla úplně srozumitelně: ‚V Letech - žila jsem na malém prostoru a bylo na mě víc vidět.‘ Podrobnosti o Osvětimi jsem znal, tak jsem se divil, že to prožila hůř v Letech. Ona mně to vysvětlila: ‚Mordovali mě čeští policajti. Češi, v národě, ve kterém jsem se narodila.‘ Ona to neřekla takto přímo, ale takto mně to nadhodila,“ popisuje Čeněk Růžička.
V lágru v Letech žili muži, ženy i děti odděleně. Děti byly ponechány svému osudu, proto také 241 z 327 obětí byly právě děti. V táboře se narodilo 36 novorozenců. Podle pamětníkova zjištění přežilo prý jenom jediné, a to díky tomu, že si ho manželka velitele tábora Josefa Janovského oblíbila, bylo bílé s modrýma očima, tak přežilo.
Vězni pracovali na stavbě silnice nebo v lesích. Podle svědků byl v táboře také mučící kůl. „Tomu jsem moc nevěřil, neměl jsem podklady ani důkazy. Lidi o tom ale takto mluvili. Nakonec jsem se k důkazům dostal a dost mě to šokovalo, proto o tom mám problém mluvit. Za těch 20 let, co tu kauzu dělám, jsem se proti tomu dost obrnil, pořád o tom ale mám problém hovořit. Na ten kůl věšeli lidi bezdůvodně, třeba se jenom dozorci bavili, protože tam byli devět měsíců a nudili se. Tak si krátili chvíli.“
Vězni žili ve velice stísněných prostorech o velikosti tři a půl krát tři a půl metru, tísnilo se jich tam deset až patnáct. Původně ubikace sloužily pro sezónní dělníky. Nebyly stavěné na zimní období, proto tam lidé trpěli zimou. „Já jsem se matky ptal, jak to tam mohla vydržet, a ona říkala, že byli rádi, že jeden druhého zahřívali, že kdyby to tak nebylo, tak jich zemřelo daleko víc,“ zdůrazňuje pamětník. V táboře vládl kritický nedostatek vody, hygiena nebyla vůbec žádná. Vinou těchto podmínek tam na přelomu roku 1942 a 1943 propukla epidemie tyfu. Před tyfem pochovávali vězně na Mírovický hřbitov, poté je pohřbívali v lese vedle tábora.
O všech excesech dozorců se pamětník nechtěl zmiňovat. „Co ale musím říci, byli tam tři nebo čtyři dozorci, kteří byli milosrdní v rámci těch svých možností. Velitel Janovský vyžadoval přísnost, kdo byl přísnější, kdo krutě trestal naše lidi, kdo se k nim choval jako zvíře, ten se spíš dostal domů, takže se v krutosti předháněli. Mezi nimi byli tři nebo čtyři dozorci, kteří s těmi našimi lidmi v rámci jejich možností soucítili. Když s nimi jeli pracovat, tak je třeba nechávali odpočinout, schovat se do příkopu a lehnout si. Už to ale nemohli vydržet, tak psali na ministerstvo vnitra, kde si stěžovali, o tom existuje záznam. Janovský se to dozvěděl a vyhrožoval jim, že je pošle do koncentračních táborů,“ připomíná pamětník, že ne všichni dozorci se chovali nelidsky.
6. srpna 1943 byl koncentrační tábor v Letech oficiálně uzavřen. Menší část vězňů propustili, velkou většinu těch, kteří pobyt v Letech přežili, deportovali do koncentračního tábora Osvětim, tak jako matku pamětníka Bětku Růžičkovou. Tam proběhla další selekce, na ty, kteří skončili v plynových komorách, a druzí byli rozesíláni na pobočné tábory na otrocké práce.
Po osvobození vojáky sovětské armády matka pamětníka a ještě další dvě ženy sehnaly někde krávu, naložily na vozík svoji nemocnou kamarádku a vydaly se domů. Putovaly především v noci, aby se vyhnuly znásilnění vojáky, jichž se bály. Maminka pamětníka se vrátila do Loukova, protože předpokládala, že ti, co přežili, by se tam vrátili také. Manžel, ani nikdo jiný z rodiny se ale nevrátil.
„Ti, co se vrátili z koncentráků, měli jistá privilegia, stát se k nim choval docela dobře. Rodiče šli nejdřív do Liberce, tam dostali nějaký byt. Otec dostal trafiku. Normálně prodával cigarety a tak. Táta přesto, že nechodil vůbec do škol, tak uměl dobře počítat, a tak ho nechali nejdřív v té trafice. Tátovi se to nezdálo, že byl na jednom místě. Potom, protože ho znali jako znalce koní, tak si ho oblastní stáje koní v Liberci vzaly jako nějakého nákupčího koní. Chtěl se ale osamostatnit, začali tak, že si nakoupili kameninové hrnce a jezdili po vesnicích.“ Rodiče si koupili maringotku, koně a narodil se jim syn Čeněk.
Na začátku své školní docházky chodil pamětník do školy takzvaně z maringotky, dostal notýsek a tam, kam zrovna chodil do školy, mu ředitel dal razítko. Jednotlivé školy se střídaly velice často, třeba po jednom, dvou nebo třech dnech. „Já jsem se některou látku učil třeba třikrát za sebou a některou třeba vůbec ne. To byl velký problém, táta ze mě chtěl něco mít, nechali mě proto žít v Liberci u jeho bratra, který měl ženu, která nechtěla kočovat,“ vzpomíná pamětník. O prázdninách s rodiči zase usedl do maringotky.
Pamětník také uvádí na pravou míru iluze o kočování. „Ve společnosti se dost traduje, že kočování je romantika a svoboda, ve skutečnosti to byla nutnost, z praktických důvodů, protože ti Romové nic jiného neznali, neuměli, do škol nechodili. Řemeslo neznali. A když se mluví o řemeslech jako kovář a další, to se mluví spíš o slovenských a z části moravských Romech, protože na Moravě Romové nekočovali. V Čechách to bylo opačně, tady většina kočovala. U nás tady, když někdo nekočoval, neuměl to s koňmi a neuměl s nimi obchodovat, tak byl takový méněcenný, můj táta v tom vynikal. Proto měl mezi těmi Romáky určitý respekt.“
11. listopadu 1958 začal platit zákon o zákazu kočování, přesto se ještě rodina dva roky neusadila. Otci se totiž podařil sehnat doklad o práci v podniku, která prováděla stavby po celé republice a oficiálně ho i s koněm zaměstnala.
Po dvou letech dopadlo nařízení o zákazu kočování i na Růžičkovy. „Dojeli jsme do těch Holovous, tam ti policajti byli už tak přísní... mám takový pocit, že to bylo o prázdninách a bylo hezky. Tam ho zatkli, sebrali mu tu bumážku, zabavili koně, maringotku a nařídili mu, aby jel do toho zámečku v Holovousích.“ Otec se jen tak nedal a opět předvedl svoje dobré vyjednávací schopnosti. „Táta tam zase někoho uplatil, maringotku mu vrátili, koně už ne, bez náhrady. Maringotku tátovi odtáhli na Dachov u Hořic, do písáku, a měl si hledat práci. Táta se na Dachovech v hospodě seznámil s hořickým starostou a ten mu umožnil v písáku katrovat písek. Po roce a půl otec v Hořicích koupil dům.“
Ačkoliv se komunistický režim snažil o integraci Romů, děti se běžně posílaly do zvláštních škol a často byly také odebírány a posílány do dětských domovů. I Čeňkovi hrozilo, že ho přeřadí do zvláštní školy, ale maminka to nedovolila. Po základní škole se vyučil v oboru kamenictví v Lipnici nad Sázavou. V učení se mu dařilo, a tak ještě absolvoval půlroční studium na sochařské škole v Hořicích. Poté nastoupil do kamenolomu v Ostroměři, kde působil až do roku 1989. Po sametové revoluci devět let podnikal v oboru starožitnictví.
V roce 1997 Čeňka Růžičku seznámil německý novinář Marcus Pape s informacemi o romském holocaustu na našem území a o romském koncentračním táboře v Letech u Písku. Dozvěděl se také, že jeho maminka táborem prošla. Od té doby začal vyhledávat veškeré informace a již v roce 1998 založil občanské sdružení pro odškodnění romského holocaustu. Nadace Olgy Havlové uspořádala setkání romských dětí. „Tam jsem navázal kontakty s těmi lidmi. Tam se nás sešlo asi 50, já jsem jim řekl o tom koncentráku, o těch prasatech. Někteří o tom věděli, někteří byli překvapení. Domluvili jsme se, že proti tomu budeme bojovat. Někteří se ale nechtěli zviditelňovat. Když chcete ale takovou kauzu, tak se nutně musíte zviditelňovat. Takže si mě vybrali, abych to prosazoval já, pomáhal mi v tom Marcus, potom se přidávali další.“
Čeněk Růžička dělal vše možné i nemožné. „Postupem času jsem se dostával k různým archivním materiálům. V poslanecké sněmovně jsem spolupořádal veřejné slyšení. Pořádám výstavy o romském holocaustu, byla i v Evropském parlamentu v Bruselu, tam to vidělo nějakých 400-500 poslanců, včetně těch našich. Ti naši se hrozně divili, jak jsme se tam dostali. Pomohl nám tenkrát pan Horáček, poslanec německých zelených. Za prezidenta Havla jsem ještě výstavu prezentoval v senátu. Potom jsme ji ještě prezentovali za Klause, to byl takový paradox, chtěl se nám tím trošku omluvit, protože zpochybňoval koncentrační tábor v Letech. Když se dozvěděl o tom nějaké podrobnosti, tak nám ji zaštítil. Ozval se Simon Wiesenthal a Günter Grass, nositelé Nobelových cen. Poslali svoje dopisy a požadovali odstranění prasečáku.“
Čeněk Růžička je v komisi, která vybírá budoucí architektonickou podobu památníku v Letech u Písku. Jeho přednášek se již zúčastnilo okolo 3000 studentů základních a středních škol. 10. prosince 2017 mu byla udělena cena Alice Garrigue Masarykové od velvyslance USA Stephena Kinga za neúnavnou podporu obětem romského holocaustu a za jeho dlouholetý boj za vybudování důstojného památníku na místě koncentračního tábora v Letech u Písku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Jan Baleja)