„Chceš uspořádat narozeninovou oslavu pro tvou dceru a napadne tě, že pozveš klauna. No tak to musíš ale jít na ministerstvo kultury, vybrat si někoho z jejich katalogu a najmout si ho. Nemůžeš to udělat tak, jak se to dělávalo dřív, že si někoho seženeš, někoho, kdo to má jako živnost, a zaplatíš mu. Teď musíš na ministerstvo a tam si někoho vybereš. Někoho, kdo na to má od nich povolení a může tím pádem přijít dělat klauna na narozeniny tvé dcery. Pokud chceš udělat tradiční kubánskou hudební sešlost… No dobře, ale kde jsou zaregistrovaní ti hudebníci? Máš nějaké povolení na to, aby u tebe doma mohli hrát? Když já přijdu k tobě domů a někdo tam bude vystupovat… tak kde máš potvrzení z ministerstva kultury? No představte si to sami, je to na hlavu. Takže někdo pak přijde a prostě má právo zrušit vám soukromou oslavu.“
„Neexistují tady zařízení pro ženy bez domova, žádné ubytovny pro rodiny v obtížné situaci. Není tu nic, kam by se člověk mohl uchýlit. Pravda je taková, že já jsem zažila velmi nepěknou šikanu ze strany institucí. Souviselo to navíc s tím, že jsem žena. Setkala jsem se například s tím, že jeden z úředníků na oddělení řešícím bydlení, byl muž. Přijdeš tam a začneš jim popisovat, v jaké situaci se nacházíš. A odpoveď byla: “No podívej se děvče, měla jsi použít kondom.” Takhle to začalo. “Vemte si kondom! Nedělejte to takhle, máte to dělat jiným způsobem.” Naprosté zhovadilosti. A končilo to tak, že ti řeknou, že si máš sehnat někoho, kdo ti pomůže a vyřeší to za tebe. Někoho, u koho si budeš moci na pozemku postavit nějaký přístřešek nebo něco podobného… u tety, kamaráda. Protože oni to takhle udělali. Jedna úřednice mi jakoby mile řekla: “Já jsem si sehnala muže, který měl dům. Po pár letech mě nechal. Takže teď jsem musela jít hledat pomoc ke své dceři. Ale zase si hledám muže, který bude mít dům. Takže ty se rozejdi s tím, s kým jsi, a najdi si někoho, kdo ti poskytne bydlení.”
„Není to tak, že se rozhodneš být nezávislý umělec, a hotovo. Takhle jednoduše to nefunguje. Nejde to udělat tak, že si řekneš, tak a dneska si založím u mě doma malý soukromý divadelní spolek a představení budu hrát v parku, protože je to přeci veřejný prostor pro všechny. Takhle to totiž nefunguje. Hned ve chvíli, kdy se rozhodneš vydat se touto cestou, začnou tě sledovat, obtěžovat a šikanovat. Snaží se kolem tebe vytvořit atmosféru nedůvěry, udělat z tebe v očích ostatních lidí špatného člověka. Proto, aby se od tebe lidé stáhli. Vytváří veřejné mínění, diskreditují tě v očích tvých sousedů. Tím značně omezují tvé možnosti. V podstatě cokoliv bys chtěl začít dělat… dejme tomu, že si chceš založit dětský pěvecký sbor. Aha, takže ty chceš mít dětský sbor. Začnou cpát do hlavy rodičům dětí, že jsi závislý na drogách nebo něco takového. Vypustí informaci, že se podílíš na šíření dětské pornografie. Ano, až do takového extrému to může zajít…“
„Dívají se na tebe jako na zoufalce, jako na sluhu. Dívají se na tebe, jako bys byl jejich majetek. Takhle na nás pohlíží naše vláda. Měli bychom jim děkovat a provolávat: “Ať žije král! Sláva králi!” Nejlépe úplně pořád. Tady neexistuje občanská společnost. A takhle to tady vypadá. Byl to on (Fidel Castro), kdo vybudoval celou tuhle katastrofu. Celý tenhle debakl mu jde na vrub. Rozdělené rodiny. Většina obyvatelstva jsou alkoholici. Většina žen jsou prostitutky. Je to totální katastrofa!“
„Vzpomínám si, že v našem paneláku se dokonce dělalo to, že se chodilo od bytu k bytu a shromažďovalo se jídlo. Někdo dal cibuli, někdo bramboru, pak někdo přidal papriku a kousek kapusty a udělalo se společné jídlo pro všechny. Takto jsme se stravovali. Taky si pamatuji na neustálé výpadky elektřiny. Sousedi začali na protest vyhazovat lahve z oken. A potom přišel rok 1994. Jelikož Alamar se nachází v podstatě přímo u pláže, najednou bylo možné pozorovat, jak tudy pochodují lidé s pneumatikami od traktorů, s různými dřevěnými deskami a matracemi. Bylo to něco neuvěřitelného. Mnoho mých přátel zmizelo. Odešli, nebo cestu do USA nepřežili. Bylo jich opravdu hodně. Jsou věci, které by člověk raději zapomněl.“
Iris Ruiz Hernándezová se narodila 11. srpna 1980 v rodině, kterou založili dva lidé s dohromady pěti dětmi ze svých předchozích manželství. Vyrostla ve známé městské části El Alamar nacházející se na východě hlavního města Havany. To výrazně ovlivnilo její dětství. Přestože ona sama ho popisuje jako šťastné, pamatuje si dobře na nedostatek, se kterým se museli potýkat lidé žijící v panelové zástavbě východoevropského stylu přímo na mořském pobřeží. Právě odsud totiž vyráželi na nebezpečnou plavbu s cílem doplout do Spojených států amerických takzvaní balseros, kteří se z různých důvodů rozhodli opustit Kubu. Po pádu Berlínské zdi museli obyvatelé El Alamaru sdílet potraviny, aby vůbec byli schopni přežít. Iris byla umělecky nadané a velmi aktivní a společenské dítě. Po dokončení základní školy se proto rozhodla přihlásit se na uměleckou školu Escuela Nacional de Arte, kam byla posléze přijata a kde vystudovala herectví. To jí provází celý život, ať už přímo v roli herečky, nebo profesorky herectví. Dodnes pracuje se skupinkami dětí, se kterými zakládá divadelní sbory. Jak sama tvrdí, lidé v El Alamaru nemají dostatek příležitostí, jak přijít do kontaktu s kulturou. A právě tu Iris považuje za výborný nástroj pro formování svobodného, kritického názoru. Jako organizátorka se podílela na množství nezávislých kulturních akcí a festivalů, což vyústilo v její konflikt s kubánskými úřady. Je členkou Hnutí San Isidro, které sdružuje některé z nejvýznamnějších kubánských alternativních umělců. Společně se svým partnerem Amaury Pachecem pracuje na projektu Omni ZonaFranca a podílela se na havanském nezávislém Bienale 00. Kvůli její účasti ve spolcích a skupinách označovaných vládou za opoziční se mnohokrát stala obětí nejrůznějších útoků a pronásledování.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
