„Včera mi přišla nabídka od hřbitovní správy ke koupi hrobu. To byl můj cíl. Chtěl jsem koupit náhrobek poté, co byl v roce 1945 rodinný hrob rodiny Ruhenstrothovy zničen a přenechán jiným zájemcům. A já jsem zkrátka chtěl památeční kámen. Ne celý hrob se všemi daty úmrtí. Jeden hrob jsme našli a ten jsem teď koupil.
Můj záměr byl mít ještě za života pro sebe a pro svou rodinu a ještě více pro své potomky někde na světě památeční místo, kde naše rodina po staletí žila. A tím místem je právě opavský hřbitov. Ale nechci kolem toho dělat žádné cavyky. Bude to jen kámen a na něm jméno Ruhenstroth.“
„Nedaleko hořel dům. Nevím, jestli to souviselo s válkou, každopádně jej Rusové chtěli uhasit a vytáhli k tomu Němce, ty jejich muže. A zatímco oni byli venku, trvalo to myslím den, nebo dokonce déle, to nevím, mezitím se k ženám donesla fáma, že Rusové jejich muže zajali a odvezli pryč. To bylo pro ženy kolem padesáti šedesáti let jako rozsudek smrti. Nemohly vůbec samy přežít. V domě, kde byly ubytované, měl svou praxi lékař. Později jsem ten dům sám viděl. A toho lékaře ženy přiměly, aby jim dal smrticí injekci. Když se jejich mužové do domu vrátili, ležely tam všechny mrtvé. Pak mému otci nezbylo nic jiného než matku naložit na káru, vyjet na pole, vykopat hrob a hořce plakat.“
„Nasazení proti partyzánům bylo od začátku něco jako rozsudek smrti. Mnoho vojáků také na mojí straně prostě zastřelili. Přímo Američané, kteří mezitím přistáli na pobřeží Atlantiku. Francouzi podporovali ty americké jednotky tak, že byli nasazeni jako partyzáni, a to většinou za frontou. V tom případě jsme museli my výsadkáři také bojovat za frontou. A tam nebyli žádní zajatci. Buď jsi toho druhého zastřelil, nebo ses úplně stáhl. Také se stávalo, že najednou zmizeli lidi, kteří už to nemohli déle snášet.“
„Pak už jsme byli nasazení jen v pozemních bojích a tam jsem zažil špatné věci. Moc špatné. Jednou jsem napsal plný zoufalství domů rodičům, co že to pro člověka znamená, když musí zastřelit jiného. Byl jsem zkrátka tak mladý, víte, že jsem něco takového napsal na pohlednici. A oni ji při kontrole zadrželi mí vojenští nadřízení a já za to dostal dva dny vězení.“
„Ale najednou jsme byli německá říše. Představte si třináctiletého chlapce, jak nadšeně přihlíží tomu, jak pochodují vojáci. Jak jede generál vepředu na oři a jak za ním přijíždějí tanky. Byl to pro nás velký zážitek. Ale čím déle to trvalo, čím starší člověk byl, čím více zkušeností mohl nabrat, když se sám stal vojákem a byl nasazen, tím menší to nadšení bylo.“
Wolfram Ruhenstroth-Bauer se narodil 1. února 1925 v Opavě do rodiny klasického filologa z Vídně, matka Margareta se narodila ve východopruském Königsbergu (dnes Kaliningrad). Její otec, lékař a politik Gustav Adolf Ruhenstroth, byl v Opavě vedoucím nemocnice. Wolfram v tomto městě na jaře 1943 maturoval, druhý den po maturitě byl odveden k wehrmachtu nejprve do výcvikového tábora na území obsazeného Polska a poté strávil půl roku ve Francii parašutistickou přípravou. Na frontě jej však čekal jediný seskok a ihned byl se svou jednotkou poslán do pozemních bojů proti partyzánům. Tam také padl na konci války na půl roku do britského zajetí. Po válce se usídlil v Bavorsku. Jeden z bratrů padl na italské frontě. Do Bavorska po roce dorazil také zubožený otec Rudolf, vyhoštěný z Opavy a okolí. Matka za tragických okolností zemřela v roce 1945 poté, co na základě falešné informace o odvlečení manžela do Sovětského svazu požádala lékaře o smrticí injekci. Mladý Wolfram vystudoval ve Freisingu zemědělskou fakultu a celý svůj pracovní život strávil na vysokých úřednických postech na různých ministerstvech. Věnoval se intenzivně mimo jiné začlenění vyhnaných východoevropských Němců do německé společnosti a rozvojové spolupráci. Obdržel řadu vyznamenání, mezi nejvýznamnější patří čestné občanství státu Paraná v Brazílii. Skvělý amatérský klavírista se do rodné Opavy poprvé podíval v 60. či 70. letech. Nyní pro sebe zakoupil hrob na opavském hřbitově, aby jeho potomci nezapomněli na místo, kde jeho rodina po staletí žila.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
