Massiel Rubio Hernández

„Španělsko byla příležitost dozrát. Na Kubě jsem se hodně rozvíjela, protože jsem jako dítě byla pod ochranou, tedy neměla jsem privilegované postavení, ale nemusela jsem pracovat; ovšem Španělsko na mě mělo mnohem větší vliv, protože tady za námi nestojí podpůrná komunita a všechno děláme v kultuře, do které jsme se nenarodili, a abychom přežili, musíme si vybudovat nová přátelství a vztahy a začít ve 30 úplně od začátku. Musíte zcela přehodnotit celou svoji osobnost, nakonec jako všichni imigranti.“

„Až příliš mnoho let lidé žili, aniž by se zamýšleli nad osudem své země. Její existence byla daná a člověk dělal, co mu osud nadělil. Ti nahoře o všem rozhodují a člověk se tomu už bude muset nějak podřídit. Ale nikdo neuvažuje o zemi jako celku. Lidé nepřemýšlí o tom, v čem by mohla být lepší, ani jak přispět k tomu, aby se v ní žilo lépe. Zkrátka si zvykli a následovali to, o čem za ně rozhodli jiní. Jediní, kdo na svou zemi skutečně mysleli, byli lidé, kteří odtamtud odešli.“

„Existuje celá řada ideologických a politických determinantů, které vás formují nikoli jako člověka schopného rozhodovat o vlastním životě, ale jako člověka vychovaného k tomu, aby poslouchal lidi, kteří o jeho životě rozhodují. A pokud neposloucháte, následuje trest; a samozřejmě nikdo nechce být potrestaný. A s tím přichází další věc, a to je autocenzura. Víte zcela přesně, za co budete potrestaní, víte, že existují určité principy, na kterých je celá ideologie vystavěná, a i když ničemu z toho nevěříte a neberete to vážně, těm pravidlům se podřídíte, protože nechcete, aby vás potrestali. Protože z čistě oportunistického hlediska a ve světě, kde platí dvojí morálka, víte, že když řeknete, co oni chtějí slyšet, dostanete odměnu, a pokud ne, bude následovat trest. A takhle fungujete už odmalička, od první básničky, kterou jako dítě recitujete ve škole, prvního pochodu, kterého se musíte zúčastnit, prvních hesel, která musíte provolávat, první vlaječky, kterou musíte vyvěsit, abyste měli právo začlenit se mezi ostatní a vystudovat, aby vás na pomyslném žebříčku nepřeřadili na nižší příčku, abyste byli mezi nejlepšími… aby vás nezavrhli, aby vás sami kolegové z řad vyučujících veřejně nezlynčovali. A jakmile začnete tohle všechno dělat, nastane chvíle, kdy v 15 letech děláte všechno úplně stejně jako ostatní."

„Moji prarodiče mě po návratu ze školy poslali, ať si jdu hrát. Domluvili se spolu s ostatními ve čtvrti a nechali nás, ať si hrajeme s dalšími kamarády. A pak nás všechny najednou zavolali k jídlu: „Domů, je čas večeře!“ Pamatuju si, že v té době jsem přestala jíst s prarodiči u jednoho stolu. Jedla jsem až potom, co jsem si s ostatními hrála. Dědeček s babičkou už byli najedení. A jednoho dne, vybavuju si to zcela zřetelně, jsem viděla, jak dědeček jí batáty, jen tak bez ničeho, a mně pak dali vajíčka ještě s něčím, tedy ta vajíčka byla pro mě. A já jsem se samozřejmě zeptala, proč měl dědeček k jídlu něco jiného a on mi na to odpověděl, že má brambory rád, protože jsou dobré na vlasy a nevím co ještě. V té chvíli jsem si uvědomila, že jedl dřív než já, abych já neviděla, že máme každý něco jiného.“