Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Massiel Rubio Hernández (* 1985)

• nace el 14 de septiembre de 1985 en La Habana, y es llevada a los dos años a un pueblo llamado Jaruco, donde es criada por sus abuelos.

• vive durante los años del Período Especial.

• sus abuelos tenían pocos estudios y una pensión equivalente a 10 euros en España por mes.

• estudió en la Escuela de Instructores de Arte como parte de la Batalla de Ideas.

• estudió en la Universidad de la Habana, en la Facultad de Artes y Letras, la carrera de Sociocultura y se graduó de ella 6 años después.

• estudió en el Instituto Superior de Arte la carrera de Dramaturgia, se gradúa cinco años más tarde.

• trabajó como profesora, actriz de teatro, vendedora en bolsa negra y asistente de producción audiovisual.

• comienza a trabajar poco antes de salir de Cuba como gestora y correctora editorial para una editorial española.

• emigra a España, donde hace un trabajo de activismo en contra del Gobierno de la isla.

• corredor humanitario

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Cuando el pensamiento de la gente se vuelca todo el día en sobrevivir, dejan de pensar en política”, nos dice Massiel Rubio Hernández no sin cierta desesperanza a la hora de pensar en un futuro positivo inmediato para la isla de Cuba. Profesora, actriz, editora y activista por los derechos humanos para los cubanos, lleva años de presencia en las redes y en las calles de la capital madrileña denunciando los abusos del régimen al pueblo, respaldando a activistas exiliados y, últimamente, intentando ayudar desde el corredor humanitario[1] al ciudadano de a pie dentro de su país con medicinas e insumos médicos.

Período Especial y niñez

Nace en La Habana, Cuba, el día 14 de septiembre de 1985, a los dos años es trasladada a Jaruco, pueblo dentro de la actual provincia Mayabeque, donde es criada por sus abuelos paternos, ambos con muy pocos estudios y con una pensión cada uno equivalente en España a diez euros.

Su niñez atraviesa los años del Período Especial, a partir de los cinco años, con todos los cambios sustanciales que trajo por la bajada de la calidad de vida de las familias cubanas, en unos años en que se puso de moda el eslogan de “Opción Cero” (cero combustible, cero comida, cero transporte, etc.) y en que la creatividad del cubano para sobrevivir fue máxima bajo la condición de “hacer mucho con poco, e incluso, hacer mucho con nada”.

Creció en una familia diversa, sus abuelos fueron del 26 de Julio (movimiento clandestino revolucionario de los años 50 en contra de la dictadura de Batista), su padre y su madre sí tenían opiniones en contra del sistema y viajaban, y ambos, posteriormente, en fechas diferentes, emigraron a España y se quedaron de manera irregular.

Estudios

Estudió en la Escuela de Instructores de Arte[2], como parte de la primera graduación a partir del año 2000 y hasta el 2004, en la especialidad de Teatro, como parte de un programa cerrado que intentaba separar al artista del educador y que le obligó a cumplir 5 años de servicio social como profesora.

Inmediatamente después de graduarse, y cumpliendo su servicio social, comenzó a estudiar Estudios Socioculturales como parte de un programa para trabajadores en la Universidad de La Habana, en la Facultad de Artes y Letras, donde considera que: “No aprendí nada y el 80 % de los profesores solo respondían de manera cerrada al programa de estudios”.

Años después entra en el Instituto Superior de Arte, en la especialidad de Dramaturgia, donde por primera vez considera que sí recibió buenas clases, ya que la propia facultad partía de la base de desaprender y cuestionar todo aquello que se consideraba una realidad inamovible o dogmática, y con esta máxima presente, se esbozaban los debates posteriores y aprendizajes de las materias. Tiene un especial criterio sobre la Cátedra de Estudios Cubanos de la propia facultad, donde se estudiaba la historia del país desde lo cultural, lo económico y lo político.

Realizó también un diplomado de Locución en radio y Televisión en el ICRT, aunque nunca ejerció como tal.

Trabajo

Trabajó como profesora en distintos niveles de enseñanza impartiendo clases de Apreciación del Arte, Teatro y talleres de Actuación y Creación literaria, tanto en secundarias básicas, casas de cultura o la Escuela de Instructores de Arte de Ciudad de La Habana.

Después comenzó a trabajar como actriz de teatro en varios grupos, y se mantuvo durante más de diez años en esta profesión en paralelo con su trabajo como pedagoga.

Cuando la situación económica empeoró y los salarios de las opciones estatales no eran suficientes para cubrir las necesidades básicas, se dedicó a vender información y tecnología en bolsa negra, vender artesanía, trabajar como asistente de producción en materiales audiovisuales, etc.

Antes de irse de Cuba trabajaba también como gestora y correctora de una editorial española que publicaba autores cubanos fuera de Cuba.

Migración y activismo

Emigra a España con treinta y dos años, mediante un paquete turístico vía Italia, y se queda como inmigrante indocumentada, situación que tiene todavía hoy, en que se encuentra a la espera de su regulación inmediata. “El inmigrante se está renovando siempre”.

Se une al activismo desde la manifestación internacional por los prohibidos y mantiene desde entonces una serie de acciones para ayudar a cubanos dentro de la isla y también a compatriotas exiliados, para protestar en contra de las acciones del Gobierno, para visibilizar la lucha de las minorías civiles en Cuba y la situación política dentro de la isla tanto en acciones concretas como desde sus redes sociales. Esto apoya un poco la idea que siempre tuvo de que “quienes pensaban el país eran los que estaban fuera”.

Corredor humanitario

Inicia en marzo del 2021 una iniciativa de envío de medicinas a la isla, que se encuentra en una crisis sanitaria sin precedentes, agravada con la pandemia de COVID-19. Junto a sus compañeras Yanelys Núñez y Patricia Cepeda, toman la decisión de reunir insumos médicos, medicinas y dinero para hacer envíos pequeños a pacientes graves dentro de la isla.

Esta iniciativa se multiplicó a otros países y ciudades que se unieron y comenzaron a operar para “paliar un poco la situación de salud de la gente en Cuba ante el abandono total de las instituciones y del Estado que lleva años sin invertir en sanidad pública”.

Se unió después Salomé García bacallao y realizaron la petición de corredor humanitario, que “solo nos hicieron caso cuando salieron las personas en protesta el 11J”, y permitió el envío de maletas acompañadas llenas de medicinas e insumos sin coste de aranceles a la entrada al país.

Llevan mandados tres toneladas y media hasta la fecha en que se da la entrevista.

 

[1] Iniciativa que se ha conseguido concretar después de las protestas del 11J, ya que, gracias a ello, el Gobierno de la isla autorizó la entrada de alimentos, aseo y medicinas al país sin aranceles, lo cual permitió que numerosos viajeros entraran con cargas permitidas por sus respectivas aerolíneas de estos recursos para las familias cubanas.

[2] Escuelas creadas durante la Batalla de Ideas (que se dio desde el año 2000 con la premisa de Fidel de convertir a Cuba en uno de los países más cultos del mundo en aproximadamente cinco años) para crear profesores en las disciplinas de teatro, danza, música y artes plásticas.

 

Česká verze:

„Když lidé celý den nemyslí na nic jiného, než aby přežili, přestávají myslet na politiku,“ vysvětluje Massiel Rubio Hernández poněkud rozčarovaně, když se má zamyslet nad lepší budoucností, která by na ostrově mohla bezprostředně nastat. Pedagožka, herečka, redaktorka a aktivistka za lidská práva Kubánců se již roky pohybuje na sítích a v ulicích španělského hlavního města, kde odkrývá zneužívání kubánského lidu režimem, podporuje aktivisty v exilu a současně se snaží pomoct mimo jiné tím, že vytvořila humanitární koridor[1], díky kterému mají řadoví občané její země přístup k lékům a zdravotním pomůckám.

Dětství a zvláštní období

Massiel Rubio Hernández se narodila 14. září 1985 v Havaně na Kubě. Ve dvou letech byla odvedena do Jaruca, vesnici v současné provincii Mayabeque, kde ji vychovávali prarodiče z otcovy strany. Oba měli jen základní vzdělání a žili z měsíční penze ve výši 10 eur, kterou dostávali ze Španělska.

Dětství od svých pěti let prožívala během zvláštního období se všemi zásadními změnami, které se projevily poklesem kvality života kubánských rodin; v letech, kdy byl populární slogan „nulové možnosti“: žádný benzín, žádné jídlo, žádná doprava atd. a kdy museli být Kubánci maximálně kreativní, aby přežili v podmínkách, kdy nezbývalo než „vystačit si s málem“, a někdy i „vystačit si bez ničeho“.

Massiel vyrostla v rozmanité rodině, její prarodiče patřili do Hnutí 26. července (ilegální revoluční hnutí v padesátých letech proti diktatuře Filgencia Batisty). Její rodiče se vůči režimu vymezovali a oba následně v různých obdobích emigrovali do Španělska, kde již nelegálně zůstali.

Studia

Massiel studovala v letech 2000–2004 obor Divadelní studia na škole pro vyučující umění[2] v rámci uzavřeného programu, jehož cílem bylo oddělit umělce od vyučujících a který ji ukládal povinnost odpracovat si pět let služby veřejnosti jako vysokoškolská pedagožka.

Ihned po dokončení studií a odpracování služby veřejnosti začala v rámci programu pro zaměstnance Havanské univerzity na Filosofické fakultě studovat Sociokulturní studia. Toto období hodnotí následovně: „Nenaučila jsem se vůbec nic a 80 % vyučujících jen tupě plnilo studijní program“.

O několik let později nastoupila na obor Dramaturgie na Vyšším uměleckém institutu, kde podle sebe poprvé zažila kvalitní výuku, neboť celá fakulta byla založená na tom zapomenout a zpochybňovat vše, co bylo považováno za dané a za dogma a v duchu této zásady se odvíjely následné diskuse a výuka jednotlivých předmětů. Na Katedře kubánských studií této fakulty mají vlastní pojetí kubánských dějin, které se zde studují z kulturního, ekonomického a politického hlediska.

Kromě toho je Massiel i držitelkou diplomu z rozhlasového a televizního projevu z Kubánského institutu pro rozhlas a televizi, přestože se této činnosti nikdy nevěnovala.

Práce

Massiel působila jako pedagožka na různých stupních vzdělávací soustavy a na středních školách, v kulturních domech nebo na Škole pro vyučující umění města Havany vyučovala předměty jako posuzování uměleckých děl, divadla a semináře herectví a literární tvorby.

Poté začala působit jako divadelní herečka v různých uskupeních a v této profesi se současně se svou pedagogickou činností udržela deset let.

Když se ekonomická situace na ostrově zhoršila a platy ve státní sféře nestačily na pokrytí základních potřeb, začala prodávat informace a technologické poznatky na černé burze, prodávat řemeslné výrobky, pracovala jako asistentka audiovizuální produkce aj.

Než z Kuby emigrovala, působila také jako vedoucí a redaktorka v jednom španělském nakladatelství, které vydávalo kubánské autory v emigraci.

Emigrace a aktivismus

Ve svých 32 letech prostřednictvím turistického zájezdu do Itálie emigrovala do Španělska, kde zůstala jako imigrantka bez dokladů. V této situaci se nachází dodnes a doufá, že se jí co nejdřív podaří svůj pobyt zlegalizovat. „Jako imigranti musíme neustále žádat o obnovení povolení k pobytu.“

V rámci mezinárodních protestů se přidala k aktivistickému hnutí a od té doby se podílí na řadě aktivit s cílem pomoct Kubáncům na ostrově, ale i krajanům v exilu, protestuje proti jednání vlády, usiluje o zviditelnění občanských menšin a politické situace na Kubě, a to jak konkrétními činy, tak na sociálních sítích. Tím tak trochu naplňuje myšlenku, podle které „ti, kdo skutečně mysleli na svou zemi, byli lidé, kteří odtamtud odešli“.

Humanitární koridor

V březnu 2021 zahájila iniciativu zasílání léčiv na ostrov, který se nachází ve zcela bezprecedentní zdravotní krizi, již navíc zhoršila pandemie COVID-19. Spolu se svými kolegyněmi Yanelys Núñez a Patricií Cepeda se rozhodly shromáždit zdravotnické pomůcky, léčiva a peněžní prostředky, které postupně zasílají kubánským pacientům ve vážném stavu.

Iniciativa se rozšířila i do dalších měst a zemí, které se k ní připojily a začaly jednat aby „trochu zmírnily zdravotní krizi obyvatel Kuby, vzhledem k tomu, že veškeré instituce a stát, který za celé roky do zdravotnictví neinvestoval ani peso, se na řešení situace nikterak nepodílejí.“

Později se k nim přidala také Salomé García Bacallao a společně sepsaly žádost o vytvoření humanitárního koridoru, na kterou „zareagovali teprve poté, co lidé projevili svoji nespokojenost během protestů 11J“. Koridor umožnil přepravu zavazadel plných léčiv a zdravotnických pomůcek, které není při vstupu do země nutné proclít.

K datu publikování rozhovoru bylo zdravotnického materiálu zasláno celkem tři a půl tuny.

 

[1] Tuto iniciativu se jí podařilo uskutečnit po protestech z 11. července (11J), neboť díky tomu vláda na ostrově povolila dovoz potravin, hygienických potřeb a léčiv, které nebylo třeba proclít, a mnozí cestující na Kubu tak s sebou přivážejí množství těchto věcí, jaké jim jejich aerolinky umožňují, aby pomohli kubánským rodinám.

[2] Školy, které vznikly v období ideologie Batalla de Ideas, které trvalo od roku 2000 a vycházelo ze záměru Fidela Castra přetvořit Kubu v jednu z nejvzdělanějších zemí světa během zhruba pěti let, a jejichž cílem bylo vychovat vyučující v oborech, jako bylo divadlo, tanec, hudba a výtvarné umění.