Česlav Roubíček

„Dostali jsme oznámení, že se máme dostavit, zase všechno bylo v německém jazyce, neexistovalo, že by tam bylo česko-německy nebo tak. Nejhorší na tom ovšem bylo, že to posílal, odesílal Wehrmachterreferat, to znamená vojenský referát, to znamená, hlavně rodiče pochopitelně měli obavy a my pochopitelně taky. Uvažte, byla válka, Němci ve válce, Němci mladí všichni nasazení na frontu a jednalo se o to, abychom my taky nemuseli na vojnu, a teďko najednou jsme dostali pozvání od Wehrmachterreferatu.“

„Tam třeba byla ulice, kde ležely v několika řadách mrtvoly, které nebyly třeba ožehnuty, spáleny, rozbitý, normální ty. Ale v tom strašnym vedru, horku, těmi plameny zemřeli prostě nedostatkem kyslíku. A tam se projevila ta německá důkladnost, měli obálky, který u každého toho mrtvého ležely, co u něj našli nebo tak, dávali do té obálky doklady. A pak jezdily zvláštní vozy, který hned nakládaly tyhle lidi. Nezapomeňte, že bylo strašný vedro během dne, už ty mrtvoly, nechci říct, nevoněly. Takže je odváželi do vykopaných jam a normálně je tam zasypali.“

„Život hasičů je všude asi tak stejný. Denní program: čištění vozu, v zimě čištění třeba vodovodních hydrantů a jiný a jiný. A tím vším jsme procházeli s tím rozdílem, že ta naše práce fakt nebyla tak úplně jednoduchá. Bylo to tak, že začal nálet, a těch náletů bylo požehnaně, no a Němci museli všichni okamžitě do sklepů, zatímco my, coby hasiči, jsme museli oblíknout helmy, všechno a mazat pro naše vozy, vyjet s nima. A jakmile začaly první požáry, už jsme tam byli, ať padaly bomby, nebo nepadaly. Což nejhorší jsou ty šplitry, to znamená úlomky granátů těch střel po těch letadlech.“

„Byly tam okamžiky hrůzné, první třeba můj zážitek, kterej byl, jsme jeli hasit do přístavu a první, když jsme tam přijeli do těch roztříštěných věcí, tak první takovej votřesnej můj zážitek, se kterým jsem se nemohl dlouho vyrovnat, tam byl mrtvý kůň, rozbitý a ruka, ženská ruka prostě, která byla utržena a zůstala tam úplně samostatně, dlouho mě to strašilo. Ono, víte, všechny nás to svým způsobem poznamenalo, vidět tolik mrtvol, který nemůže člověk jinde uvidět.“

„S jídlem to bylo trochu horší. Kdybych vám vykládal, že jsme každý den měli nějakou barevnou polévku, modrou, zelenou, červenou, žlutou, asi tomu dost dobře nebudete ani věřit. A většina z nás taky ty polívky nějak ani nemohla jíst. Jinak byly většinou brambory a různé přílohy k tomu. Takhle bych řekl, že jsme přímo nehladověli, proti těm vězňům, nikdy jsme nehladověli. Ovšem můžu říct, že nás zachraňovaly balíčky z domova. Rodiče pochopitelně, i když tady v protektorátu taky nebylo nějaké hej, ale každý někde měl příbuznýho, na venku nebo tak. No takže některý dostávali jednou za měsíc, za týden, některý i denně třeba dostali balíčky s jídlem. Většinou teda chleba nebo jiný věci, ale i třeba mouku, a když jako nějaká cigareta nebo i čokoláda byla, tak většinou jsme byli na tom tak, že jsme se i podělili. Taky chlapci, někteří byli starší nebo i ženáči, kteří uměli třeba vařit. A taky, že se stalo, že jsme tam v hospůdce vařili švestkový knedlíky, což jako Němci teda neznali. A když ochutnali, tak byli překvapeni. To bylo asi tak jídlo. Měli jsme taky někdy možnost, páč je to přístavní město, ryby tam někdy prodávali i volně, což jsme taky využili, nebo nám přinesli takový ty ráčky, normálně v kýbli, polovina lidí to nejedla, polovina se sedla ke kýblu a vycucávala ráčky."