Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Rozhodně jsme viděli něco, co, doufám, zase dlouho lidstvo nezažije a nemělo by zažít ... Ono, víte, všechny nás to svým způsobem poznamenalo, vidět tolik mrtvol, který nemůže člověk jinde uvidět.“
narodil se roku 1923 v Lysé nad Labem
studoval na pražském Akademickém gymnáziu v ulici Na Příkopech
maturoval dne 18. června 1942
dostal předvolání k totálnímu nasazení do Říše dne 3. října 1942
9. října 1942 odjel do Hamburku
totálně nasazen v kategorii Zwangsarbeiter
cvičení v Kielu
u tzv. Luftschutzu - protiletecká ochrana - hasičský sbor (hašení, odklízení trosek)
prožil nálety na Kiel i Hamburk
po návratu do Protektorátu Čechy a Morava pracoval jako pomocný dělník (v Pražské železářské v Kladně, později v železničních dílnách v Nymburce)
v roce 1945 při Květnovém povstání bojoval na Vršovickém nádraží
do Německa se po válce ještě několikrát vrátil a spolu s René Šírkem přednášeli v německých školách o totálním nasazení Čechů
Životní osudy nuceně nasazených si přibližme na příkladu osudu Česlava Roubíčka, který musel za druhé světové války opustit území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava a nastoupit na nucené práce do Německa. Nejprve do přístavu v Hamburku a poté do válečného přístavu Kiel.
Česlav Roubíček se narodil v roce 1923 v Lysé nad Labem. Později odmaturoval na pražském Akademickém gymnáziu v ulici Na Příkopech, konkrétně dne 18. června 1942, tedy v den, kdy byli parašutisté, kteří krátce před tím spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, obklíčeni v kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje.
Německy psané předvolání, aby se dostavil k totálnímu nasazení, přišlo Česlavu Roubíčkovi začátkem října. Stálo v něm, co si s sebou musí vzít, a také, že neuposlechnutí tohoto nařízení se trestá vězením a peněžitým trestem v neomezené výši. „Dostali jsme oznámení, že se máme dostavit, zase všechno bylo v německém jazyce, neexistovalo, že by to bylo česko-německy nebo tak. Nejhorší na tom ovšem bylo, že to posílal Wehrmachtreferat, to znamená vojenský referát, to znamená, hlavně rodiče pochopitelně měli obavy a my pochopitelně taky. Uvažte, byla válka, Němci ve válce, všichni mladí Němci nasazení na frontu a jednalo se o to, abychom my taky nemuseli na vojnu, a teďko najednou jsme dostali pozvání od Wehrmachtreferatu.“
Česlav Roubíček odjel dne 9. října 1942 spolu s dalšími muži v zavřeném vagóně pod vedením německých důstojníků do Hamburku. Zde jako hasiči dostali uniformy – vycházkovou a pracovní. K výbavě hamburských požárníků patřila modrá vycházková uniforma, sestávající se ze saka, kalhot, holínek, pláště, dvou košil, svetru, rukavic, lodičky a pásku. Součástí uniformy byl také pracovní plášť. Vše bylo později označeno nezbytným protektorátním označením. Civilní oblečení většinou nepoužívali.
„Jinak jsme dostali další pracovní různé uniformy, letní, zimní, které byly více méně po různejch jinejch národnostech – belgický, holandský a jiný. Vypadali jsme jako strašáci, trochu jsme si to povyměňovali.“
V uniformách vyrazili následující den do přístavního města Kiel. Tam byli ubytováni v prostorách sousedících s hotelem Kaiser Friedrich, který se proměnil v ubytovnu s třípatrovými kavalci nad sebou, uspořádané po dvou řadách a stažené těsně vedle sebe dva a dva, které oddělovala zhruba půlmetrová ulička. Tam se tísnilo asi sedmdesát mužů. Nálety byly na denním pořádku a nováčky překvapily hned první noc. Po dvou měsících byli přesunuti do hasičské základny na okraj Kielu, kde byli soustředěni v hostinci Eichhof. Byla to rozsáhlá budova na kraji města s bývalým velkým tanečním sálem uprostřed. Spalo se na galerii. Naproti přes ulici bylo umístěno depo, kde stála hasičská auta.
„Teplá voda nebyla. Jo, to znamená jenom studená, takže požitkem naším bylo, když jsme mohli do města a zaplatit si teplou vanu a teplou vodu.“
Dvouměsíční výcvik, který prováděla říšskoněmecká policie, spočíval v neustálém drilu. Obvykle běhávali třikrát až čtyřikrát za dopoledne nebo odpoledne a plnili rozkazy: „K zemi, hinlegen, auf, marsch, hinlegen!“ A když bylo potřeba, váleli se v bahně. Zpočátku bylo hlavní náplní jejich práce docházení do hasičského depa, kde se cvičili na hasiče.
„V Kielu jsme prošli výcvikem, normálně jako hasiči, byl to vcelku dost tvrdý výcvik, ale asi normální, tak jako asi i naši třeba hasiči musejí procházet. Například otázka byla třeba yperit, různé jedy, takový věci jsme se také museli učit, museli jsme je znát. Zaplať Pánbů, jak se říká, Gott sei dank, nebyly použity, protože stejně ty masky, které jsme měli, byly staré a asi by nám stejně v tom bývaly byly nepomohly.“
Totálně nasazeni byli v kategorii Zwangsarbeiter u tzv. Luftschutz – protiletecké ochrany, i když vlastně šlo o regulérní hasičský sbor. Jednalo se o uniformovanou složku s polovojenským výcvikem. Na starosti měla kromě likvidace požárů a havárií i odklízení trosek. Po celý rok se pak pochopitelně čistila a udržovala potřebná požární technika. Vyjíždět museli i během právě probíhajícího náletu.
„Život hasičů je všude asi tak stejný. Denní program čištění vozu, v zimě čištění třeba vodovodních hydrantů a jiný a jiný. A tím vším jsme procházeli s tím rozdílem, že ta naše práce nebyla tak úplně jednoduchá. Bylo to tak, že začal nálet, a těch náletů bylo požehnaně, a Němci museli všichni okamžitě do sklepů, zatímco my, coby hasiči, jsme museli oblíknout helmy, všechno a mazat pro naše vozy, vyjet s nima. A jakmile začaly první požáry, už jsme tam byli, ať padaly bomby, nebo nepadaly.“
Práce byla velmi nebezpečná, riskantní. To platilo zejména při náletech, kdy jako hasiči museli vyjíždět k hořícím budovám bez ohledu na padající bomby. V plamenech viděli celé bloky domů, hašení však bylo leckdy marné. Domy hořely po stovkách, ohně se navíc rychle šířily a nebylo v lidských silách je zvládnout. Každá akce přinášela velké riziko zranění, eventuelně smrti.
„Byli jsme hasit v přístavu… Když jsme tam přijeli, tak první takový otřesný můj zážitek, se kterým jsem se nemohl dlouho vyrovnat, tam byl mrtvý kůň, rozbitý a ruka, ženská ruka, která byla utržena a zůstala tam, nevím proč, úplně samostatně, dlouho mě to strašilo. Ono, víte, všechny nás to svým způsobem poznamenalo, vidět tolik mrtvol, který nemůže člověk jinde uvidět.“
Nuceně nasazení pracovníci mívali po službě většinou volno a mohli chodit do kin, divadel, jezdit dopravními prostředky, jako uniformovaní dokonce zadarmo, a také mohli navštěvovat restaurační zařízení. Existoval i seznam těch, kam se nesmělo, a platila i nařízení, jak se mají po příchodu do restaurace zachovat. „Jsme mohli přijít do restaurace, ale oficiálně jsme měli se představit děvčatům, pokud tam nějaká byla, že jsme Angehörige, příslušníci, (Protektorátu) Böhmen und Mähren, ale pochopitelně, nikdy jsme to nedělali.“
„Vždycky, když bylo volno nebo po těch náletech, tak jsme mohli do města, to znamená, že jsme mohli do kina i do restaurace, některý chodili i do knihoven si půjčovat německé knihy.“
Za války lidé trpěli nedostatkem potravin. Strava tedy nebyla pestrá. To také pocítili nuceně nasazení. Lidé strádali, všichni a všude. Mezi potraviny, které se obvykle objevovaly k snídani na stolech nuceně nasazených, patřil tmavý chléb s trochou margarínu, marmeláda z červené řepy a černá neslazená melta.
Obědy byly o trochu pestřejší, základem ovšem byly brambory, zelí, červená řepa. Vše obvykle smíchané v tradiční německé jídlo jednoho hrnce - Eintopf. Stravování doplňovaly polévky různých barev a mnohdy zcela neznámého složení. Stravu si nuceně nasazení přilepšovali ze zásilek z domova a není divu, že se na balíčky netrpělivě čekalo. Ti, co uměli trochu vařit, si z došlých potravin od rodičů dělali polévky nebo i nudle. O másle, mléku, mase i knedlíkách či buchtách pouze snili.
„S jídlem to bylo trochu horší. Kdybych vám vykládal, že jsme každý den měli nějakou barevnou polévku, modrou, zelenou, červenou, žlutou, asi tomu dost dobře nebudete ani věřit. A většina z nás taky ty polívky nějak ani nemohla jíst. Jinak byly většinou brambory a různé přílohy k tomu.
Takhle bych řekl, že jsme přímo nehladověli, že – proti těm vězňům – nikdy jsme nehladověli. Ovšem můžu říct, že nás zachraňovaly balíčky z domova. Rodiče pochopitelně, i když tady v protektorátu taky nebylo nějaké hej, ale každý někde měl příbuzného, na venkově nebo tak. No takže někteří dostávali jednou za měsíc, za týden, některý i denně třeba dostali balíčky s jídlem. Většinou chleba nebo jiný věci, ale i třeba mouku, a když jako nějaká cigareta nebo i čokoláda byla, tak většinou jsme byli na tom tak, že jsme se i podělili.
Taky chlapci, někteří byli starší nebo i ženáči, kteří uměli třeba vařit. A taky, že se stalo, že jsme tam v hospůdce vařili švestkový knedlíky, což jako Němci teda neznali, že. A když ochutnali teda, tak byli překvapeni. To bylo asi tak jídlo. Měli jsme taky někdy možnost, protože Kiel je přístavní město, ryby tam někdy prodávali i volně, což jsme taky využili, nebo nám přinesli takový ty ráčky, normálně v kýbli, polovina lidí to nejedla, polovina se sedla ke kýblu a vycucávala ráčky.“
Stejně tak jako většinu velkých a pro vedení války důležitých německých měst i Hamburk zasáhla spojenecká bombardovací ofenzíva. V tomto případě šlo především o nálety na loděnice, přístavní zařízení, ponorky a jejich základny i některé průmyslové čtvrti, později se oblasti postižené nálety ještě rozrostly.
Nejdrastičtější systematické bombardování Hamburku bývá nazýváno Gomorrha. Spojenci tehdy během letních dní, konkrétně mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943, provedli několik obrovských denních i nočních náletů a změnili město k nepoznání. Celé čtvrti ležely v troskách, oheň se nedařilo hasit. Naopak zapaloval stále další a další domy. Jako problém se ukázal fakt, že obyvatelé Hamburku nemohli kvůli vlhku skladovat uhlí a dříví ve sklepích, a tak ho skladovali na půdách svých domů. Zejména fosforové bomby zapalovaly tisíce požárů. Hamburk byl také doslova poset tisíci oběťmi, objevila se i epidemie tyfu. Situaci zhoršoval nedostatek vody, potravin i léků. Hamburk tak byl z velké části zničen a desítky tisíc lidí zahynuly.
„Tam třeba byla ulice, kde ležely v několika řadách mrtvoly, které nebyly třeba ožehnuty, spáleny, rozbity. Ale v tom strašném vedru, horku, těmi plameny lidé zemřeli nedostatkem kyslíku. A tam se projevila ta německá důkladnost, u každého mrtvého ležely obálky, co u něj našli, tak dávali do té obálky. A pak jezdily zvláštní vozy, které mrtvé hned nakládaly. Nezapomeňte, že bylo strašný vedro během dne, už ty mrtvoly, nechci říct, nevoněly … a odvážely do vykopaných jam a normálně je tam zasypaly.“
Nucený pobyt Česlava Roubíčka v Hamburku skončil roku 1943, kdy přijel nový transport mladých mužů z protektorátu.
Krátce po návratu obdržel z Kielu dopis, že „jsem při svém propuštění z L. S. Polizei vše neodevzdal, chybí jedny (šle) Hösenträger... Nepochopitelné, úsměvné, ale v té době, kdy se to dělo, to moc úsměvné nebylo. … V dalším dopise mi bylo nařízeno zaslat 1,25 DM jako náhradu za ztracené šle.“
Po návratu do Protektorátu Čechy a Morava pracoval pan Roubíček do konce války jako pomocný dělník v Pražské železářské v Kladně, později v železničních dílnách v Nymburce. V roce 1945 při Květnovém povstání bojoval na Vršovickém nádraží a později obdržel čestné uznání.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Portréty Pražanů (Teresa Urbářová)