Ing. Věra Roubalová

„Vývoj po roce 1968 rodiče prožívali nesmírně těžce. Vyhodili je z partaje, protože při prověrkách odmítli říkat, že invaze byla bratrská pomoc. To byla nejhorší rána, kterou dostali, protože na konci 60. let jim svitla naděje, že jejich život měl smysl… Myslím, že máma se z toho rozstonala: dostala rakovinu, ve třiapadesáti ji operovali a pět let nato zemřela.“

„Prarodiče žili v Postoloprtech, po obsazení Sudet museli odejít a čtyři roky před transportem bydleli u tety v Lenešicích. Celou tu dobu židovské rodiny čekaly na transporty! Situace se stále zhoršovala a oni jen čekali… Muselo to pro ně být hrozné a stresující.“

„V období do Charty jsme žili rodinný život, spokojený… Možná i Charta přišla v pravý čas, že bylo potřeba si taky všimnout, že není všechno dobře.“

„Spoluorganizovala jsem jeho pohřeb a uvědomuju si, jak to bylo šokující, jak jsem si já osobně vůbec nedovedla představit, že bych něco takového mohla udělat. Přišlo mi to strašlivě silné a zároveň jsem měla velikou úzkost. V televizi si pamatuju, že šel jeden pořad za druhým, kde se rozumně hovořilo a varovalo se v pokračování, i lidi velmi charizmatičtí se báli, aby nebyly další pochodně. Já si pamatuju, jak mi to nebylo úplně jasné – jako mi dnes jasné je to, nakolik je Palach symbolem – tak v té době jsem nebyla úplně vyhraněná. Přesto ta síla lidí, která šla Prahou během pohřbu, to byly opravdu davy studentů, a to v době, kdy už to bylo tady potlačené. To byla velká síla a myslím si, že to bylo díky němu poslední vzplanutí před normalizací, která bohužel přišla velmi rychle.“

„Já, když jsem šla na první výslech kolem Charty, tak jsem byla připravená. Byla jsem velmi nervózní, obešla jsem několik lidí, abych se zeptala, jak se chovat, a pak jsem jim prostě řekla, že mám z padesátých let velice špatné zkušenosti s StB a že v té době přinutili mého otce, aby po dlouhé době samovazby říkal to, co nebyla pravda, takže já jim nedůvěřuju, a že se s nimi nebudu bavit. Oni to ještě párkrát zkusili, jak tam byl vždycky jeden zlý a jeden hodný, takže ten hodný to zkoušel přes děti: ,Máte sice ještě děti malé, ale budete chtít, aby šly na školu‘ – a tak dále. Takže takové ty klasické metody, které měli nacvičené. Já jsem tam šla připravená a prostě jsem to odmítla a bylo to.“

„Teprve nedávno jsem začala číst dopisy, které si mí rodiče psali z vězení a do vězení šest let, jednou měsíčně. To je strašné čtení. To je hrozné čtení, protože je strašně komunistické. Samozřejmě, zdaleka nevěřím tomu, že v té době a téhle situaci bylo jejich přesvědčení takové, jak psali. Šlo to přes cenzora, aby to vůbec prošlo, zároveň se oba snažili – máma určitě – co nejvíc ovlivnit ten proces – nezapomínejme, že v té době byli lidé popravováni – jak to vůbec dopadne. Ty dopisy, to je hrozné čtení. Když jsem to četla, tak jsem asi v půlce přestala, protože jsem onemocněla, ale čeká to na mě, zase najdu sílu to dočíst. Je to hrozný smutek a násilí na duši, které se v té době na lidech konalo. Ještě horší na tom je, že oni na tom měli svou vinu, že vůbec takový režim tady byl. Proto si myslím, že to pro ně muselo být mnohem a mnohem těžší.“