„Strejda se zkrátka rozhodl, že když za ním přišli a požadovali něco nesmyslnýho, tak je vyhnal, rozčílil se a řekl, že stejně tenhleten bolševismus a komunismus skončí... že jako skončili i ty ruští Židi, jak on říkal, že padne komuna, že Lenin a Stalin nepřinesli nic dobrýho, že tohleto nemá žádnou perspektivu, že to je podvod na podvod, tak kvůli tomu nařčení. To byla záminka, že toho strejdu zavřeli. Zavřeli ho nejdříve do Dolních Kralovic.“
„Maminka nás vynesla z toho hořícího starého domu na zahradu, tady blízko k rybníku. V kredenci, kde jsme měli volně v kuchyni peníze, shrnula peníze, dala je na zastlanou postel do té deky, kterou se ta postel zakrývala, a posadila mě venku na zahradě na peřiny. Tuhletu deku s penězi dala pode mě a řekla, ať tam sedím, že to jsou všechny peníze, co máme, aby se neztratily, a že kdyby bylo nebezpečí, tak že za námi zase maminka přijde. Tak jsme se sestrou seděly vedle sebe. Já na jedné hromadě, ona na druhé hromadě, a najednou se stalo, že přišel pán tady z Tírny; Tírna lnu s námi sousedila blízko, šedesát metrů od našeho domu. Ten jeden jejich pracovník prostě přišel, zvednul mě, sebral deku s penězi a odešel.“
„Tři dny nato přišli znovu kvůli tomu, že vypustil vodu ve svém náhonu a vylovil ryby. Myslím ve svém, jako ve vlastním náhonu, protože ten příslušel k vodnímu dílu k mlýnu, a znovu vyčítali tatínkovi, že způsobil škodu rybářskému spolku. Tatínka odvedli, zavřeli. Nejdřív do Dolních Kralovic, později do Jihlavy, Tábora a nakonec do jáchymovských dolů.“
„Náš tatínek, to byl pytel dobroty. Ten dělal to, co nedělali okolní mlynáři. Mlel lidem obilí načerno. Kolikrát se na něj [maminka] zlobila, že kdyby na to někdo přišel, kdyby ho někdo udal, tak že ho zavřou nebo že ho zastřelej a tak dále, že se to nesmí. To byl dobrák, a když za ním přišli lidi a prosili alespoň trochu krupice pro děti a žadonili, tak tatínek se prostě slitoval a vždycky nějakou trochu mouky dával. Jenomže nakonec se to rozneslo, a jak kolem nás jezdily vlaky, tak často někdo – tehdy nejezdily takovou rychlostí jako dneska, to tady ještě nebyla elektrifikovaná trať – vyskočil z toho jedoucího vlaku. Od trati k nám je to šedesát metrů a přišel i někdo cizí, kdo se doslechnul, že tenhle mlynář někdy lidem pomáhá. To si taky pamatuju, že maminka říkala: ‚Takhle by to bylo hrozný, to nemůžeš dělat, takhle to nemůžeš dělat.‘“
„Bylo to zřejmě v srpnu v roce 1952. Tatínek na svém poli našel dva brouky mandelinky bramborové a několik larev. Tehdy se jim říkalo americký brouk. Bylo to právě v poledne, protože v poledne se ta mandelinka nejlíp sbírá proto, že vylízá na povrch bramborových listů. Sebral mandelinky i larvy, dal je do zavařovací sklenice do kuchyně a dál se věnoval své další práci s tím, že večer je donese na místní národní výbor do Vrbice. Ale krátce nato přišli tajní od StB, vešli do bytu, prošli celý byt, objevili sklenici s mandelinkou a začli tatínkovi vytýkat, že ohrožuje úrodu brambor, že neoznačil místo nálezu, neprovedl dezinfekci a tak dále, jak zněly obecné pokyny o šíření, množení mandelinky bramborové.“
Věra Rolečková, za svobodna Blažková, se narodila 22. října 1937 v Mrkvičkově mlýně poblíž Leštiny u Světlé a v nedaleké Sázavce (dříve Smrdově) vychodila obecnou školu, odkud v roce 1949 pokračovala do měšťanky v Golčově Jeníkově. Její otec Josef Blažek zdědil mlýn, kde spolu s bratrem Františkem hospodařili. Po únoru 1948 byla jejich rodina perzekvována místními funkcionáři KSČ. Rodiče pamětnice se rozhodli poslat dceru za bratrancem Jindřichem Blažkem do Prahy, aby se vyhnula obtížím a mohla studovat. Strýc František byl v roce 1950 zatčen a její otec Josef v roce 1952 odsouzen za trestný čin pytláctví k trestu pěti a po odvolání k dvou a půl letům vězení. Rodina byla posléze 11. března 1953 vystěhována na státní statek do Běchovic u Prahy, kde musela setrvat až do roku 1989. Věra Rolečková mezitím tajně vystudovala Jedenáctiletou střední školu v Praze, kde v roce 1956 odmaturovala, a poté byla přijata na Hygienickou fakultu v Praze. Po promoci nastoupila na tzv. umístěnku do nemocnice v Sokolově. Od roku 1966 pracovala v nemocnici v Nymburce a od roku 1967 až do roku 1989 působila v různých zdravotnických zařízeních poblíž Prahy. Po celou dobu dojížděla za rodinou do Běchovic a vypomáhala na státním statku. Po listopadu 1989 usilovala pamětnice spolu se sestrou Květulínou o navrácení mlýna a rodného domu, které si nakonec musely koupit za náhrady z restitučního řízení. V roce 1991 převzala případ perzekvovaného mlynáře Josefa Blažka státní prokuratura a v témže roce byl Okresním soudem v Havlíčkově Brodě rehabilitován. Až v roce 1998 se Věře Rolečkové podařilo vrátit se do svého rodného domu, kde v říjnu uspořádala odhalení pamětní desky nejprve svému otci a v roce 2002 i strýci Františkovi. V době natáčení žila v Mrkvičkově mlýně ve Vrbici u Leštiny.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
