Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Věra Rolečková (* 1937)

• narozena 22. října 1937 v Mrkvičkově mlýně u Leštiny

• její otec, mlynář Josef Blažek, bojoval v první světové válce na Piavě

• v roce 1943 jim cizím zaviněním shořel mlýn včetně celého hospodářství

• její strýc František Blažek byl v roce 1950 zatčen za slovní napadení funkcionářů ONV v Ledči nad Sázavou

• ze sílícího nátlaku na rodinu byla Věra neoficiálně adoptována Josefovým bratrancem Jindřichem a vyrůstala v Praze

• Josef Blažek byl v roce 1952 odsouzen k nepodmíněnému trestu v délce dvou a půl roku

• v březnu 1953 byla rodina Blažkových vystěhována na státní statek do Běchovic u Prahy

• po několika soudních procesech v roce 1998 vykoupila zpátky rodný dům v Mrkvičkově mlýně

• v roce 1998 a 2002 proběhlo odhalení pamětních desek Josefa a Františka Blažkových

Věra Rolečková, rozená Blažková, se narodila 22. října 1937 do Mrkvičkova mlýna, který leží stranou od vesnice Leština u Světlé. Shora mu výhled kříží železniční trať, opodál bývalá fabrika na len Tírna a odspoda je omýván řekou Sázavkou. Zločiny, které byly v blízkém okolí v padesátých letech napáchány totalitním režimem, jsou i dnes stále citelné a do očí i duše se úpěnlivě derou z otevřené krajiny plné polních křížků. Vysočina byla odpradávna domovem malých zemědělců a hospodářů. Vesnice Vilémov, Habry, Vrbice, Kynice a mohli bychom pokračovat Číhoští, Štěpánovem nebo Dobrnicemi... V každé zmíněné vsi najdeme pohnuté osudy perzekvovaných rodin. Příběh politických vězňů bratrů Blažkových ale přece jen patří k těm podivnějším a celým případem se na začátku devadesátých let zabývala státní prokuratura.

 

Kaplánek

V Mrkvičkově mlýně se roku 1898 narodil Josef Blažek a čtyři roky nato jeho bratr František. Už jako malý kluk zdolával Josef jedenáct kilometrů tam i zpět do měšťanky v Golčově Jeníkově. „Ve škole mu říkali ‚Kaplánek‘, přezdívku si získal za svůj kabátek, který nosil v zimě přes oblečení. Byla to dlouhá pelerína s kapucí,“ vypráví dcera mlynáře Josefa Blažka. Vytrénovaná rychlochůze mu byla předností i v pozdějších letech. Nastal čas první světové války a mobilizace se nevyhnula ani Josefu Blažkovi. Odešel bojovat na italskou frontu na Piavu, kde byl zařazen jako kurýr. „Tatínek měl rychlou chůzi, takže přenášel zprávy. Bylo to v době, kdy ještě úroveň telefonického spojení byla špatná. Chtěli ho vyznamenat, že doručil zprávu v rekordním čase, ale odmítal to přijmout,“ líčí vzpomínky Josefa Blažka jeho dcera Věra.

Z války se Josef vrátil šťastně domů a pokračoval v práci ve mlýně. Tradicí bývalo, že nejstarší z potomků se stane dědicem, a tak i starší Josef převzal mlýn a celé hospodářství. Manželkou se mu stala Emílie Zounková z nedaleké vsi Smrdov, dnes ji známe pod názvem Sázavka, a brzy nato se jim narodily dcery Věra a o rok později Květuše.

 

Maminka nás vynesla z hořícího mlýna

Období okupace německými vojsky nepřineslo naší zemi nic dobrého. Hlad a bída často nutily mnohé k zoufalým činům. Mlynáři stáli v nesnadné pozici. Umletou mouku museli odevzdávat a gestapo jejich dodávky a práci kontrolovalo. „Náš tatínek, to byl pytel dobroty. Mlel lidem obilí načerno. Kolikrát se na něj maminka zlobila, že kdyby na to někdo přišel, kdyby ho někdo udal, tak že ho zavřou nebo zastřelej. Když za ním přišli lidi a prosili alespoň trochu krupice pro děti, slitoval se nad nimi a vždycky nějakou trochu mouky dával. Jenomže nakonec se to rozneslo, a jak kolem nás jezdily vlaky, stávalo se, že i někdo z vlaku vyskočil a běžel k nám na mlýn. Maminka se o tatínka i o nás bála. Říkala, že takhle to dál nemůže dělat.“

Na podzim 12. října 1943 propukl v mlýně u Blažků o půl páté ráno požár. Věře bylo necelých šest let a dodnes si celou událost živě vybavuje. „Vyhořela pila, výměnek, kůlny, stodoly, chlív, skoro celá usedlost. Maminka nás vynesla z toho starého hořícího domu na zahradu, tady blízko k rybníku. V kredenci shrnula peníze do deky a odnesla je. Deku s penězi dala pode mě a řekla, ať tu sedím, že to jsou všechny peníze, které máme, a že kdyby hrozilo nebezpečí, že za námi přijde. Se sestrou jsme seděly vedle sebe. Najednou k nám přišel pán z Tírny. Zvedl mě, sebral deku s penězi a odešel. Přestože tatínek na sobě nikdy nedával znát dojetí, tak tehdy si klekl před hasiče a žádal je, aby zachránili nové stavení, které krátce předtím dostavěl, a to se jim naštěstí podařilo. Gestapo si myslelo, že tatínek založil požár sám, aby znemožnil plynulou dodávku dříví do Německa. Hned následující den zavřeli maminku, tatínka i strýčka Františka na četnickou stanici do Leštiny. Ještě ten den se ale zjistilo, že to tak není, a propustili je domů.“

Blažkovi po vyhoření přišli o veškerý zdroj příjmů a přestěhovali se k babičce Marii Zounkové do Smrdova. Na pile ani ve mlýně se pracovat nedalo, a tak Josef Blažek už během zimy nastoupil na práci do lesů a bratr František se mezitím staral o hospodářství. V následujících osmi letech díky své pracovitosti opravili spolu s bratrem požárem poničenou budovu „výměnku“, rozšířili mlýn o dvě patra a vybavili ho nejmodernějším zařízením. Nechali si od transformátoru z Tírny přivést elektřinu a přitom bylo nutné podkopat železniční trať. Také pilu obohatili o dva velké katry. Tehdy se říkalo, že je to nejmodernější mlýn v okrese Ledeč nad Sázavou.

 

S rokem 1948 přišlo i rudé zatmění

S blížícím se rokem 1948 přicházela zvláštní a zfanatizovaná atmosféra. Na MNV v Leštině i v okolních obcích probíhaly hromadné agitace. Komunistická strana se začala organizovat a po únorovém vítězství a s nastolením ideologie přišlo i naléhání na zemědělce, že musí být založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Začaly se uzavírat pozemkové knihy a všichni bezzemci si postupně zabírali pole i louky „Proslýchalo se, že hospodáři, kteří nevstoupí do družstva, budou postihnuti. Tatínek se divil, co je to za nesmysl. Pan Radil ho však upozorňoval, že se proti němu zvedá vlna, že nesouhlasí se zakládáním JZD,“ dodává Věra Rolečková.

Blažkovi nebyli žádní velcí hospodáři, měli jen pár hektarů orné půdy, trochu luk a vodní dílo, které patřilo k mlýnu. Zemědělská výroba jim sloužila především pro obživu vlastní rodiny, přesto místní komunistická organizace začala Blažkovým a dalším drobným zemědělcům dělat nepříjemnosti. Předpis povinných dodávek, které hospodáři byli nuceni odevzdávat hospodářskému družstvu, byl neúměrný a neúnosný. „Když se někteří dozvěděli, jaké dodávky musí tatínek splňovat, snažili se mu pomoct. Pan Turek dodal za tatínka obilí, ale příští rok mu o to více zvedli povinné dodávky a našemu tatínkovi stejně nic neprominuli,“ vzpomíná Věra Rolečková.

V pamětní knize obce Leština najdeme zápis z roku 1950, kde je uveden seznam místních zemědělců, kteří byli pro „trestnou činnost“ posláni Lidovým soudem v Brně do vězení: Prokop Šmirous na dvanáct let, Josef Zelený na tři roky, Josef Štros na deset let. „Dokud jsme měli ještě jídlo, nosívali jsme ho ostatním. Například paní Šmirousové, jejíž muž byl také zavřený, a to jako jeden z prvních. Měla čtyři děti, ale neměla pro ně dost jídla, tak jsme po humnech obcházeli vesnici a nosili jí jídlo. Potom jsme už i my měli nedostatek.“

V dubnu toho roku přišla do mlýna k Blažkovým komise úředníků z ONV z Ledče nad Sázavou. Činil se P. Šindelář, J. Zeman a člen SNB Oldřich Hromas. Dožadovali se převážení pytlů s obilím, zda nejsou váhy rozdílné. Komise však přišla ve chvíli, kdy mlynář Josef Blažek nebyl doma, a setkala se pouze s bratrem Františkem. „Strejda se rozzlobil, když za ním přišla komise. Vyhnal je se slovy: ‚Tenhle komunismus a bolševismus stejně skončí. Lenin ani Stalin nepřinesli nic dobrého a na ruské Židy já se dřít nebudu. Padnete stejně, jako padne komuna!‘ A právě za to strýce Františka odsoudili k sedmi měsícům vězení a jeho majetek propadl státu. Jednalo se o nějaké louky, ale jinak po návratu tu bydlel s námi.“

Nátlak komunistických činitelů na rodinu Blažkových neustupoval a rodiče Emílie a Josef Blažkovi si byli vědomi toho, co všechno může nastat. Rozhodli se proto přestěhovat dceru Věru k bratranci Jindřichovi do Prahy, díky čemuž se vyhnula perzekuci a nálepce „dcera kulaka“, která by ji jistě dlouho pronásledovala. Takhle se celá záležitost zamlžila. Jindřich Blažek, mlynářův bratranec, byl lékařem v Holešovicích a díky stejnému příjmení to na mnohé dělalo dojem, že Věru adoptoval, což se jim i dlouhou dobu dařilo tajit. V Praze nastoupila na jedenáctiletou střední školu, kde v roce 1956 odmaturovala. „V papírech bylo napsáno, že si mě strýček osvojil, ale oficiální soudní cestou to nikdy neproběhlo. On byl Blažek, jeho manželka Blažková a já též, takže domovnice si myslela, že jsem adoptivní dcera,“ odůvodňuje Věra Rolečková. Mezitím však na Vysočině běh podivných událostí roku 1952 jednou provždy silně poznamenal osud rodiny mlynáře Josefa Blažka.

 

Záškodnický brouk amerických imperialistů

„Byl srpen a tatínek na svém poli našel dva brouky mandelinky bramborové, tehdy známý jako americký záškodnický brouk, který ničí socialistickou úrodu. Tatínek mandelinky i larvy sebral, dal je do zavařovací sklenice do kuchyně a věnoval se dál své práci s tím, že večer je donese na MNV do Vrbice. Krátce nato přišli tajní od StB, vešli do bytu a objevili sklenici s mandelinkou. Ihned začali tatínkovi vytýkat, že ohrožuje úrodu brambor, že neoznačil místo nálezu, neprovedl dezinfekci a celou záležitost nenahlásil. Tři dny nato přišli znovu, a to kvůli tomu, že vypustil vodu ve svém náhonu a vylovil ryby. Vyčítali mu, že způsobil škodu rybářskému spolku. Tatínka odvedli a zavřeli.“

Josef Blažek byl 16. října 1952 odsouzen za trestný čin obecného ohrožení pytláctví nejprve k pěti letům a po odvolání na dva a půl roku odnětí svobody. Dále byl odsouzen k propadnutí jmění, ztrátě čestných práv občanských na pět let a k zákazu pobytu v okrese Ledeč nad Sázavou navždy! Trest si zpočátku odpykával v Dolních Kralovicích na samotce, později v Jihlavě, Táboře a nakonec skončil v jáchymovských lágrech. „Nejtěžší byla pro tatínka samotka, protože byl zvyklý celý život pracovat. Tady mohl jenom přecházet po kobce. Okénko tam bylo vysklené a nebylo zadělané ani kouskem papíru. Ty noci tam byly opravdu ledové.“

 

Vysídlení vesnických boháčů

Těžkým úderem byl 11. březen 1953, kdy se rodina Blažkových musela vystěhovat z rodného domu na státní statek do Běchovic u Prahy. V rozhodnutí o vysídlení je zmíněno i jméno strýce Františka, který byl taktéž příslušníkem rodiny. V době vyhnání byl však hospitalizován se zlomenou nohou v nemocnici v Havlíčkově Brodě a po jeho propuštění byl dodatečně dopraven za rodinou na statek do Běchovic. Ta byla nastěhována do 600 let staré budovy bývalého zájezdního hostince. Statek byl v zoufalém, dezolátním stavu a nikdo stavení neudržoval. Zde Blažkovi museli pracovat a vykonávat přidělenou práci. Věra Rolečková dojížděla do Běchovic rodinu navštěvovat a pomáhat jí s prací. Na jaře 16. dubna 1955 byl po odpykání trestu Josef Blažek s podlomeným zdravím propuštěn a připojil se ke své rodině na státní statek. Na jeho návrat si Věra Rolečková živě vzpomíná: „Vrátil se bez několika zubů, vlhkem a chladem měl narušené klouby. Než ho odvedli, měl 100 kilogramů, byl to skoro dvoumetrový statný chlap, a když se za námi vrátil, vážil kolem 60 kilogramů. Pamatuji si, že hadry, ve kterých se vrátil, byly ty samé, ve kterých chytal ryby. Doslova na něm visely. To byl strašný pohled. Plakal a strašně se nám omlouval.“

Svůj rodný a milovaný „kafemlejnek“ (jak mlýnu říkával) Josef Blažek už nikdy nenavštívil. Stále se díval na obrázek mlýna, který mu připomínal jeho skutečný domov. S napáchanou křivdou se snažil vyrovnat, ale nikdy se tak nestalo. Po celou tu dobu si byl dobře vědom, kteří lidé se na vykonstruovaném obvinění podíleli. Vytouženého a vysněného pádu komunismu se bohužel nedožil. Josef Blažek, poctivý, přímý a spravedlivý člověk, jenž se před režimem nijak nehrbil ani nepřetvařoval, zemřel 30. listopadu 1980 a byl pohřben na evangelickém hřbitově v Sázavce spolu se svou manželkou Emílií, která zemřela v roce 1996.

Po listopadovém převratu roku 1989 celé dějství pokračovalo. Podivný případ Josefa Blažka převzala v roce 1991 státní prokuratura a v témže roce byl Okresním soudem v Havlíčkově Brodě rehabilitován. Věra Rolečková spolu se sestrou usilovaly o prokázání neplatnosti kupních smluv, kterými byly rozprodány jejich nemovitosti za pár tisíc korun místním komunistickým funkcionářům. Jen pro doložení, dům byl v padesátých letech zakoupen místním předsedou KSČ za 3 600 Kčs a mlýnice dalším funkcionářem za 7 200 Kčs. Po vysídlení rodiny Blažkových bylo vybavení mlýna převezeno do státního mlýna v Havlíčkově Brodě, kde bylo postupem času celé rozkradeno.

Za náhrady, které sestry získaly v restitučním řízení, vykoupily rodinný dům i mlýnici. Celý spor se táhl dlouhé roky. Za rodinný dům i se soudními poplatky nakonec zaplatily bezmála 420 tisíc korun a za mlýnici téměř 500 tisíc korun. Věra Rolečková se do svého rodného domu vrátila až v roce 1998. Na počest stého výročí narození Josefa Blažka a k osmdesátému výročí vzniku republiky uspořádala spolu se sestrou Květuší na zahradě mlýna odhalení pamětní desky věnované jejich otci. V roce 2002 k výročí narození strýce Františka odhalily další desku. Slavnostní sešlost organizovala Konfederace politických vězňů z Havlíčkova Brodu a přítomen byl jak starosta obce, tak mj. evangelický farář Svatopluk Karásek.