Gisela Rieseder

„Maminka mého tatínka má svůj hrob v Heřmanových Sejfech, tam, kde je taky ta hrobka. A tatínek měl kamaráda z dětství, který byl tehdy starosta v Hostinném, kterému napsal a poprosil ho o pomoc, protože tatínek neměl žádné foto své maminky. Dnes si to neumíme vůbec představit. Na náhrobním kameni je jediné vyobrazení, které existuje, a to chtěl mít za každou cenu. Říkal, že zaplatí cokoliv. A ten starosta z Hostinného, nevím, jestli to byl kamarád z dětství nebo známý, umožnil, aby poslali náhrobní kámen do Frankentalu, kde můj otec žil a kde také zemřel. A teď je tam také pochovaný a má u sebe také náhrobní kámen své maminky. Proto je tady foto té náhrobní desky.“

„Během útěku, tedy odsunu, neměla kromě šatů, co měla na sobě, vůbec nic. Nejprve se pokusila odjet s náklaďákem. Muselo to být někdy, jak jsem pak přemýšlela, mezi koncem války a srpnem. V tom čase to zkusila. Do plyšového medvídka zašila zlato, naložila auto. Tatínek byl ve válce, byla úplně sama, rodiče byli už v Bavorsku, odešli tam dříve. A ona zůstala, možná čekala na svého muže. A myslela si, že se teď vrátí domů z ruského zajetí. Každopádně vzala auto a zkusila to i s námi, dvěma malými dětmi. Slezská hranice není tak daleko od Krkonoš, kolik, třicet, čtyřicet kilometrů? Nevím to přesně. Každopádně jí ale všechno vzali a musela jít pěšky zpátky.“