„Němci se seznamovali mezi sebou. Nebyl to žádný problém. Byly jsme tam německá děvčata i pár německých kluků. Natočil se gramofon, ve starých barácích se daly najít desky. Lidé, kteří tam přišli třeba z Hané, všechno prohledali, to nejlepší si vzali, ale zbytek tam zůstal. Kdo by chtěl takové desky? Tak si to vzali mladí lidé, Němci, kteří si taky chtěli trochu tancovat. Na ples nebo něco takového jsme nesměli. Už jsem měla vážnou známost s manželem, a on mi jednou říká: ‚Pojď, tam je ples, ale je to komunistický ples.‘ Tak jsme si řekli, že to stejně zkusíme – a šli jsme tam. Sotva jsme si jednou nebo dvakrát zatančili, přišel chlap a povídá, že tam nesmíme být a musíme okamžitě opustit sál. Tak jsme šli. Co se dalo dělat?“
„Staří lidé a ženy s dětmi tam (na hřišti) zůstali a potom je odvedli do vagónů na nádraží. Měli tam už nachystané vagóny bez střechy. Jen si to představte. Ženy s malými dětmi, všechny tam napěchovali a v noci je odvezli. A nás dali do toho tábora, bývalého židovského lágru. Byly tam okna a my jsme z nich viděly na nádraží. Viděly jsme, jak ty lidi nakládali a jak je odvezli. Všechny jsme brečely. Nebylo to tak jednoduché. Taky jsme chtěly jet pryč, ale drželi nás tam. Musely jsme tam zůstat a hotovo.“
„Všechny nás vyhodili z baráků. Přišli čeští vojáci do každého baráku, že ho musíme opustit a máme si s sebou vzít věci na tři dny. A máme být všichni na tom, jak se říká Spielplatz? V Bruntálu, na hřišti. Tak tam se všichni museli sejít. I lidé s dětmi, staří lidé, mladí lidé, všichni. Měli už to všechno sepsané na lístkách, koho si tu nechají, kteří jdou na odvod do Německa. To všechno už měli nachystané. Všechno. I lidi, které si tu nechají. To všechno už měli vyřízené. Tak nás vyhodili a už jsme se nemohli dostat ani do našeho baráku. Nic. Tak my jsme si to nedovedli představit. Proboha, my se nemůžeme dostat do našeho baráku? To si nedovede nikdo představit, že to tak je, a tak to i bylo. Nás tam všechny měli pohromadě na tom hřišti, a tak to roztřídili. Ženy s dětmi a staré lidi dali na jednu stranu, lidi, kteří mohli pracovat a byli ještě stateční, na tu stranu. Tak to rozdělili. A nás, ty lidi, kteří mohli dělat, hned odtamtud zavezli do toho židovského baráku, kde byli Židé za Německa, mladé holky, a pracovali v tkalcovně. A to měl ten Machold, kterému patřila továrna, a nás tam potom nastěhovali.“
„Byla u nás zrovna moje kamarádka a máma říká: ‚Ježišmarjá! Russen, Russen kommen, Russen kommen! Ježišmarjá!‘ Byla z toho celá nešťastná. A my holky tam! Proboha svatého. Tak honem do seníku, honem do seníku! A zahrabat se! Tak jsme se zahrabaly podél střechy dole, úplně, úplně jsme se tam zahrabaly, jenom aby nás nenašli. Ježišmarjá! Potom už jsme slyšely, jak tam přišli chlapi a všechno prohlíželi. I do sena píchali. Ježišmarjá, my jsme měly strach. Měly jsme strašný strach. Potom u nás s maminkou i vařili. Dělali rýži, měli možnosti. Měli maso. Dělali rýži a maso pro všechny vojáky. Potom to rozdávali, zanesli to ven v těch hrncích. Ale máma, ta seděla v kuchyni u stolu. Velitel jí pořád říkal: ‚Máte jít spinkat, spinkat.‘ Má jít spát, ale máma jenom: ‚Nein, nein.‘ Zůstala sedět u stolu a jenom klimbala. A světlo nebylo. Měla jen na stole svíčku. Světlo bylo vypnuté. A potom druhého dne jeli pryč.“
Edeltraud Ríedelová se narodila jako Kindermannová 27. října 1929 v německé rodině v Bruntálu v Československu. Po mnichovské krizi v roce 1938 a připojení Sudet k nacistickému Německu se stali občany třetí říše. Otec musel narukovat do wehrmachtu. Na italské frontě působil jako zdravotník. Po válce zůstal v Rakousku a manželství se rozpadlo. Edeltraud a její matku vyhnali po osvobození čeští vojáci z jejich domu. Patřily k menšině neodsunutých bruntálských Němců. Několik měsíců strávily v internačním táboru pro Němce. Viděly odjíždět první transporty s ostatními Němci odsunutými do Německa. Po dosídlení Bruntálu Čechy musely odjet na Vysočinu a pracovat tam v zemědělství. Ještě v Bruntálu se seznámila s budoucím manželem Adolfem Ríedelem. Jelikož otěhotněla, dostala povolení ke svatbě a mohla se přestěhovat na Přerovsko. Pracovala tam ve vápencovém lomu. Začátkem šedesátých let se s manželem a syny vrátila do pohraničí. Koupili domek v Karlovicích na Bruntálsku. Pracovala v Lisovnách nových hmot Vrbno pod Pradědem a v dřevokombinátu. V roce 2024 žila v Karlovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
