Ivana Richterová

* 1945

  • „Já jsem si podala přihlášku z osmičky na zdravotní školu do Trutnova, jela jsem tam na pohovory, ale nevzali mě. A máma tam měla nějakého známého, který jí pak řekl, že si přečetli můj posudek z té osmičky a že jsem jako na národní škole, to ještě šlo, chodila na náboženství, máma zpívá v kostele na kůru a jako dcera živnostníka nejsem vhodná, abych dělala zdravotní sestru. Já jsem byla strašně nešťastná, snad dokonce jsem si řezala žíly, tedy naštěstí to byl tupý nůž. Táta mě pak strašně zmlátil. Já jsem tam hrozně chtěla jít. Tak nešla jsem. Ale otevírali devátou třídu a pan ředitel Vojtíšek prostě nařídil, že půjdu do devítky, když mě nevzali na zdravotku. Tam se nás sešlo asi dvacet lidí, co se nedostali a nevěděli, co sami se sebou. Já byla taková nešťastná, že nemůžu na tu zdrávku.“

  • „Čím je pro mě amatérské divadlo? Já nevím, já to mám asi v krvi. To jsem zapomněla říct, že všichni Richterovi dělali divadlo, včetně maminky a babičky. Já mám hrozně ráda ten pocit, že můžu být někým jiným. Když to řeknu takhle dost hloupě, že se přenesu do něčeho jiného a že si někdy ty vnitřní představy a touhy můžu najednou vyventilovat nějakou postavou, což se mně moc nestává, protože většinou hraji takové postavy, které mě baví. Mě bavilo hrát mladšího vodníka v Lucerně, to bylo přece něco krásného. Bláznit na takovém kole a být vodníkem. Nebo jsem hrála asi třikrát nebo čtyřikrát hospodskou. Tak to mi šlo dobře, neboť to mám v krvi. Nebo když jsem hrála hejtmanku, to bylo taky úžasné. Najednou jste úplně někým jiným.“

  • „My jsme byli s bratrem v Košumberku, to tenkrát bylo plicní sanatorium a každý v jiném pavilonu a nesměli jsme se vidět. Máma byla někde v Humpolci, v podstatě byla osm let po nemocnicích, pak ji odoperovali, to byl asi tenkrát zázrak, že ji z toho dostali, že jí odoperovali půlku plic. Když se uzdravila, tak jsme už zase byli doma, ale rok a půl, co jsem tam byla, jsme se s bráchou vidět nesměli. Když přijeli na návštěvu táta s babičkou, tak v sobotu šel tatínek třeba za mnou a babička za bratrem a v neděli obráceně. Ale nikdy jsme se nesměli setkat dohromady. Ale vyléčili nás, nemuseli jsme na operaci a žádný následky potom už nebyly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 22.03.2022

    (audio)
    délka: 02:42:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když ji z politických důvodů nevzali na školu, myslela na sebevraždu

Ivana Richterová v kroji, 1950
Ivana Richterová v kroji, 1950
zdroj: Archiv pamětníka

Ivana Richterová se narodila 2. ledna 1945 v Polici nad Metují. Rodiče vlastnili hostinec s divadelním sálem, který jim na začátku 50. let znárodnili. Matka a děti se v 50. letech dlouho léčily s tuberkulózou a trpěly osamělostí, kterou toto onemocnění přináší. Když chtěli rodinu na počátku 60. let vystěhovat, dům krátce předtím vyhořel. Otce zatkli a dva dny drželi ve vězení kvůli podezření, že majetek raději zapálil, než aby ho odevzdal socialistickému státu. Poté se členové rodiny museli rozdělit a trvalo rok, než získali nový byt. Děti dostaly azyl u přátel v polickém divadle, otec a matka bydleli každý sám. Jelikož byla pamětnice z živnostenské a navíc z katolické a praktikující rodiny, nemohla studovat vysněnou školu. Dostala i zákaz dalšího vzdělávání. V srpnu 1968 s přáteli vyráběli a rozváželi protisovětské letáky pro vsích a městečkách. Totéž zopakovala v listopadu 1989 v době sametové revoluce. Odmítla nabídku na vstup do komunistické strany. Celý život se věnovala amatérskému divadlu, hrála a režírovala ve dvou ochotnických spolcích. Absolvovala lidovou konzervatoř, obory režie a dramaturgie. Podporovala a učila děti a mladé lidi, kteří chtěli hrát divadlo. Stala se jednou z organizátorek divadelní přehlídky Jiráskův Hronov. Angažovala se v polickém domově důchodců, předčítala seniorům a připravovala pro ně nejrůznější akce. V roce 2022 žila ve svém bytě v Polici nad Metují.