Ludvík Rezek

* 1938

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "No a pak jsem začal provázet ty lidi, ale to jsem odskočil teď hodně. Ale ještě vám to dořeknu s tím panem farářem. On říkal, že teda napsal tomu soudruhu ministrovi Josefu Pavlovi, no a ten samozřejmě, jak se říká, mávl malíčkem a už byly glejty na světě. A on pochodoval tam z těch Chvalšovic, jestli tam někdy pojedete, v té době ještě nejezdily tři autobusy do Dobrše, do Strakonic, tři autobusy z Vimperka tam a zpátky. Muselo se jít od té vesničky jeden a půl kilometru do toho velikého kopce pěšky. A on měl taštičku na hůlce, tu měl taky a občas se o ni opíral, ostatní mu vezli na autě, na nějakém náklaďáku. A říkal: 'Do jaké Tramtárie mě to poslali?' si říkal po cestě a pak tam vydržel čtyřicet let. On měl tři farnosti. Měl Dobrš, tam měl sídlo, pak měl Vacov, to je městys dneska, a pak měl Čestice, to je taky městys. A potom, ke stáru, mu nejdřív odebrali Vacov, což ho tak nemrzelo, ale ty Čestice jo, protože tam ho měli strašně rádi, oni ho zvali na zábavy a na všelijaké ty masopusty, no prostě žil tam s nimi. Já jsem říkal: 'Vždyť buďte rád!' On nemohl prostě, ke konci jsme ho i na vozíčku, když mu bylo zle, vozili. A pak jsem začal provázet, tak jsme začali spolupracovat. To znamená, že jsem nechal natisknout – tohle je, mám ještě asi pět druhů těch pohledů, na propagaci toho kostela. No a od těch lidí občas jsem něco vybral, tak vždycky tak za tu sezónu kolem devíti, letos taky – devět a půl tisíc korun od těch lidí. Za těch dvacet let je to sto osmdesát, skoro dvě stě tisíc na opravu, prostě na kostelíček."

  • "Pak byl Hamr kolem jezera, tam se – pro zajímavost – třeba potom těžilo, to málokdo ví, chemickou cestou, to znamená, prali tam dolů kyselinu, protože se nedaly dělat normální překopy, protože tam byl písek. Třicet metrů hluboko písek, kolem jezera. Tam stačilo táhnout lžící a měl jste vybagrováno pro kanál. A na druhou stranu to zase odčerpávali. Ale vymklo se jim to z ruky, a byla tady [v Ostrově] celou dobu expertní skupina Rusů, v těch šestipatrových domech. Ale ti měli, pane, drezúru! Museli se dovolit vedoucího, jestli můžou na šachy nebo na pivo. To byli inženýři, včetně rodin tady byli. A přesto byli takhle držení. Byl tam nějaký politruk, který rozhodoval o tom, jestli půjdete na pivo, nebo nepůjdete. No a měli tam velký průšvih, protože se jim to tam provalilo, museli tam udělat takové velké vodní zábrany, protože se to dostávalo ven a všechno to sežralo, jak se říká lidově. Třeba úvazky, kde byly ty dvě šachty, tak museli koupit ze západního Německa speciální, které odolávaly těm kyselinám. No strašně peněz! A vemte si, každý rok se dává pět miliard na rekultivaci po Jáchymovských dolech. Pět miliard! To nikdo nikde neřekne, řekli to asi jednou nebo dvakrát, jinak se o tom nemluví. Pět miliard. Vemte si, co to bylo za svinstvo, že tam prali do té země tu kyselinu, která rozpustila ty rudy, a pak to na druhé straně odčerpávali a z toho to těžili zpátky."

  • "Maminka každý večer nadávala, že musela zastírat okna. Sebrali jim třeba korbel na máslo, to vše muselo být ve škole, aby většinu toho odevzdávali a nic si doma nenechávali. Je jasné, že to nebyla žádná legrace. No ona ale nebyla legrace ani potom, ty zemědělce brali, jak se říká lidově, na hůl, protože je chtěli donutit později soudruzi, aby šli do JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Takže jim dávali vysoké dávky. Oni si třeba nemohli zabít prasátko jen tak, museli mít – to jsem chodil třeba s vajíčky – museli mít splněné všechny dodávky, tzn. od slepičky vajíčka, brambory, a to hodně dlouho, to bylo ještě před měnou, tzn. do roku 1953. Brambory se vozily na jedno místo, tam dostali 60 haléřů za kilo a oni si je obratem hned prodávali za šest korun, to znamená desetkrát víc! To byla zlodějina. A museli mít všecky dodávky splněné, aby dostali povolení, že si mohou to jedno prasátko zabít. A i z toho jednoho prasátka, co si zabili, museli odevzdat podle váhy tři až pět kilogramů sádla, na to byl speciální papír, který se musel do toho řeznictví odvézt. Tam vám dali papír, že jste to odevzdal, a pak to bylo v pořádku."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrov nad Ohří, 09.12.2024

    (audio)
    délka: 02:34:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Uran na Šumavě naštěstí soudruhům za těžbu nestál

Na vojně, 50. léta 20. století
Na vojně, 50. léta 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Ludvík Rezek se narodil v roce 1938 v Praze. Matka Anna, rozená Hlaváčková, pocházela ze Slovenska, otec Ludvík Rezek st. z Dobrše. Otec sloužil jako voják československé armády. Po vyhlášení protektorátu musel do penze. Rodiče s malým synem odešli do obce Dobrš. Zrekonstruovali domek po dědovi a vedli malé hospodářství. Pamětník vyrůstal v nelehkých válečných letech na pomezí obsazené a ukradené části země. Na konci války Dobrš osvobodili Američané. Američtí vojáci přivezli zpět dva za války zrekvírované prastaré dobršské zvony, což byl pro pamětníka nezapomenutelný zážitek. Po základní škole vystudoval Průmyslovou školu stavební ve Volyni a nastoupil na umístěnku v Projekčním ústavu uranového průmyslu v Ostrově nad Ohří. Tady pracoval 43 let až do penze. Na Dobrš se celý život vracel pomáhat stárnoucím rodičům a později jako chalupář. V roce 1967 na Dobrši začal působit bývalý politický vězeň, katolický kněz Martin František Vích. Ludvík Rezek faráři vypomáhal, stal se jeho blízkým člověkem. V případě nouze zaskakoval jako třetí kostelník. Za honorář pro kostel začal provázet na Dobrši zájemce o historii. Během 20 let se mu tak podařilo vybrat pro dobršský kostel skoro 200 000 Kč. V roce 2024 žil v Ostrově nad Ohří a na Dobrši.