„Musela jsem začít znovu od první třídy. A to si pamatuji, to bylo na Masarykovy narozeniny, kdy postavili před školu takové malé jeviště ze dřeva. Tenkrát mě vybrali a musela jsem zpívat písničku s tou mojí spolužačkou. Ta ji ale nedozpívala, protože se rozbrečela. Zpívaly jsme písničku k Masarykovým narozeninám: ‚Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš.‘ Vím to jako dneska. Bylo to v první třídě hned po válce. A ona se rozbrečela, protože její táta se z války nevrátil. Tak jsem to musela dozpívat sama. A že jsem z toho hlediště neviděla na lidi – kolem nás bylo udělané takové zábradlí – tak mi pod nohy dali bednu od okurek.“
„To jsme tenkrát asi nebyli ani ve škole. A řeklo se, že nemá vůbec cenu, abychom se šli schovat do sklepa. Seděli jsme na chodbě, protože si každý řekl: ‚No, jestli na Dobřany, anebo sem, tak to jsme stejně pryč.‘ Tak se daly židle do chodby, byla dlouhá. Všichni sousedé se vždy chodili [schovat] do protileteckých sklepů. Pokaždé, když byl nálet, přišlo celé sousedstvo do určitého sklepa, tam, kam ti sousedé měli nejblíž. Tenkrát jsme všichni seděli jenom na té chodbě. A řekli jsme si: ‚Tak uvidíme.‘ Měli ale otevřít okna nebo dveře, když by přišla tlaková vlna. To ale ani náhodou… A taky že ano. Ta tlaková vlna vyrazila dveře i okna. To nebyly jenom Dobřany, ty bomby létaly až na pole za Dubovec, už k chotěšovské straně. A pamatuji si ty díry po těch bombách, které tam popadaly. Ty [díry] tam byly ještě dlouho. No a tenkrát se spletli a pustili ty bomby na [psychiatrický] ústav v Dobřanech, a to bylo strašné. Tam se válely nohy, ruce… To bylo strašné. My jsme se tam byli podívat.“
„Když ti [američtí] vojáci přišli, šli jsme se podívat na klášterní kopec a čekali jsme [na ně]. Pěchota šla od Stodu, a jak šla okolo školy, tak z ní někdo vystřelil. A jak z té školy vystřelil, tak to [Američané] začali do té školy pálit. Z vochtru, který u té školy stál, nezbylo nic. Viděli jsme, jak ten vochtr hoří. A i ty kozy, co se tam pásly na zahradě, byly na škvarek. Utíkali jsme domů. Viděli jsme, že zatáčejí silnicí dolů do vsi, tak jsme utíkali domů a volali jsme: ‚Už jdou!‘ A naše babi řekla: ‚Hele, pojď, podíváme se, kolik jich je.‘ A já jsem řekla: ‚Babi, ty nespočteš.‘ Tak jsme si sedly před dveře na schod, to byla vždycky večer taková naše posezení. Držela mě na klíně a koukaly jsme, jak přicházejí, jak celá pěchota zatáčela.“
„To už jsme bydleli u těch Baxů dole na té zemědělské usedlosti. Seděla jsem v kuchyni v okně, a to kuchyňské okno šlo přímo na klášter. Seděla jsem tam a najednou jsem začala křičet. A [doma na mě]: ‚Co řveš?‘ A já: ‚Pojď se podívat! Tady hoří a my shoříme!‘ A to šel tak černý kouř tam odsud, to už hořelo hodně. Třímetrové plameny šlehaly do vzduchu a šly směrem na sever, na severní část toho kláštera. No a měl to zapálit nějaký klempíř, klempíř Mayer.“
Karolina Remiášová, za svobodna Krausová, se narodila 20. prosince 1938 v Chotěšově do německé katolické muzikantské rodiny. Od roku 1939 do roku 1942 rodina bydlela přímo v chotěšovském klášteře. Po příchodu německého vojska se rodina přestěhovala do chalupy pod klášterem. Karolina Remiášová pamatuje na spojenecký nálet v noci z 16. na 17. dubna 1943, který namísto Škodovky zasáhl blízké Dobřany. Díky těsné blízkosti kláštera Chotěšov sledovala z první ruky jeho dramatickou historii. Dne 6. května 1945 vítala spolu s dalšími americké vojáky v Chotěšově. Její otec vyučoval hudbu, hrával na housle, jeden bratr na harmoniku a druhý na violoncello. Sama Karolina vychodila Základní uměleckou školu Bedřicha Smetany v Lobzích, hrávala na kytaru. Měli rodinnou kapelu, se kterou vystupovali v Chotěšově a okolí. Napřed docházela do německé školy a poté do české. Už ve svých čtrnácti letech nastoupila do zaměstnání. Pracovala v cihelně a poté až do svatby u jedné oděvní služby v Plzni. Provdala se v roce 1959 a následně vychovala tři dcery. Pak nastoupila do nábytkárny Jitona ve Stodu, kde setrvala do svých šestatřiceti let, kdy jí byl přiznán invalidní důchod. O politiku se příliš nezajímala, ale sametovou revoluci přivítala s radostí. V době natáčení v roce 2022 stále bydlela v Chotěšově.
Karolina Remiášová s vnučkou Monikou Viktorií Eretovou a dokumentaristkou Jarmilou Vandovou při vzpomínání a prohlížení rodinných fotografií v létě roku 2022
Karolina Remiášová s vnučkou Monikou Viktorií Eretovou a dokumentaristkou Jarmilou Vandovou při vzpomínání a prohlížení rodinných fotografií v létě roku 2022
Karolina Remiášová s vnučkou Monikou Viktorií Eretovou a pravnučkou Viktorií v klášteře Chotěšov u příležitosti slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů v létě roku 2022
Karolina Remiášová s vnučkou Monikou Viktorií Eretovou a pravnučkou Viktorií v klášteře Chotěšov u příležitosti slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů v létě roku 2022
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
