Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mezi každým národem jsou lidé dobří i zlí, k největšímu zlu pak stačí jeden jediný neřád
narozena 20. prosince 1938 v Chotěšově do německé katolické muzikantské rodiny
od roku 1939 do roku 1942 rodina bydlela přímo v chotěšovském klášteře
pamatuje si na spojenecký nálet v noci z 16. na 17. dubna 1943, který namísto Škodovky zasáhl blízké Dobřany
díky těsné blízkosti kláštera Chotěšov sledovala z první ruky jeho dramatickou historii
dne 6. května 1945 vítala spolu s dalšími americké vojáky v Chotěšově
po škole nastoupila ihned do zaměstnání do cihelny, pak do oděvní služby
roku 1959 se provdala a následně vychovala tři dcery
pracovala v nábytkárně Jitona ve Stodu
v době natáčení v roce 2022 bydlela v Chotěšově
Energická dáma s obdivuhodnou pamětí a celou řadou veselých i smutných příhod z rodného Chotěšova, taková je Karolina Remiášová. S trochou nadsázky by se dala považovat za ztělesněnou kroniku tohoto malebného kraje, ve kterém se tyčí chotěšovský klášter, dějinami těžce zkoušený. Sama v něm kdysi bydlela, a i když se pak musela přestěhovat o kousek dál, stále měla jeho osud jako na dlani.
Karolina Remiášová, dívčím jménem Krausová, se narodila 20. prosince 1938 v Chotěšově. Její prarodiče z maminčiny strany pocházeli z Kotovic poblíž Chotěšova. Její tatínek se narodil Marii a Antonínu Krausovým v Liticích, ale rodina pak bydlela v Mlýnech. „Dědeček velmi brzy zemřel. Po jeho smrti jsme k sobě vzali babičku a všichni jsme se přestěhovali do Chotěšova,“ uvádí své vyprávění Karolina Remiášová. Její babička se starala o domácnost, dědeček byl zaměstnán u dráhy. Prarodiče z druhé strany se jmenovali Anna a Antonín Gruberovi. Také babička Anna pečovala o domácnost, zatímco dědeček Antonín pracoval jako havíř.
Karolininy rodiče svedla dohromady muzika. Otec hrával na plesech a všelijakých zábavách. Na jednom z plesů se seznámil s půvabnou dívkou a roku 1935 se vzali. Téhož roku se jim narodil první syn Norbert, za rok druhý syn Alfréd a za tři roky přišla na svět Karolina. Deset let po ní se narodila nejmladší dcera Marie. Karolina přišla na svět jen kousek od chotěšovského kláštera. V klášteře, kde bývala česká škola, byly k mání byty. A v jednom z nich od roku 1939 do roku 1942 bydlela i jejich rodina. „To už přišlo německé vojsko, tak jsme se museli vystěhovat. Bydleli jsme pod klášterem, jenže to naše bydlení v roce 1946 zabral jiný majitel, a tak jsme se přestěhovali do chaloupky. A v té jsme bydleli, než jsme se všichni rozutekli do světa,“ vypráví Karolina Remiášová. Až na to, že němečtí vojáci bydleli svého času v klášteře a měli tam rozhlednu, nepřišli s nimi do styku. A jak sama říká: „V každém národě jsou lidé dobří i zlí. A vždycky jeden, ten největší neřád, udělá potom největší zlo mezi lidmi.“
Karolina Remiášová na své dětství ráda vzpomíná. Rodiči byla vychovávána v duchu katolické víry. Kouzlo dětství nekalila jen válka, ale také maminčin neutěšený zdravotní stav. Často pobývala v nemocnici, protože měla srdeční vadu a s tím spojené záchvaty. Péči o děti tak často přejímala babička. „Když byly za války nálety, museli jsme vždycky zatemnit okna černým papírem, protože nic jiného nebylo. Nesměla být vidět ani jiskřička světla. A babička, když nás dávala spát, říkala: ‚Připravte si věci, kdyby začali houkat. Jakmile zavolám, musíte vyskočit a běžet se mnou.‘“ Sirény většinou houkaly k půlnoci. Společně tak uháněli do sklepa. A protože Karolina byla ještě malá, babička ji nesla na zádech. Pamatuje také nálet na Dobřany. Cílem spojeneckého leteckého útoku, který proběhl v noci z 16. na 17. dubna 1943, měly být zejména Škodovy závody v Plzni. Přes úplněk však došlo k záměně cíle. Letci si spletli plzeňskou zbrojovku s jižněji ležícím areálem psychiatrického ústavu v Dobřanech. „A to bylo strašné. To se válely nohy, ruce, to bylo strašné… My jsme se tam byli podívat.“ Tlakové vlny zasáhly i obyvatele Chotěšova. „Seděli jsme na chodbě, protože každý řekl: ‚No, jestli na Dobřany, anebo sem, tak to jsme stejně pryč.‘ Karolina též pamatuje na útoky hloubkařů. „Přilétli a točili se nad klášterem, než se zase vzdálili.“ Před hrozícím nebezpečím utíkali ze školy do sklepů nebo domů. Když zůstávali ve škole, uklidňovala je Marie Leipertová, která už byla o něco starší než oni, četbou pohádek.
Krásy dětství si tři sourozenci mohli užívat až po válce. Válečné časy doprovázela bída a hlad. Doma se šetřilo, a když babička napekla buchty, každá se krájela jako dort. A když se děti dožadovaly másla, babička je poslala na šípek. „Máslo nebylo, jedině marmeláda.“ Druhá babička měla malé hospodářství, kravku a kozu, a tak občas něco poslala na přilepšenou. „Nějaké vajíčko, trošku tvarohu nebo mléko.“ Když už se vařil kousek masa, musel se nechat tatínkovi, který potřeboval sílu na práci. Ale i v těžkých časech se dalo utrhnout něco z krásy dětství, muselo se. Karolina s kamarády cvrnkala kuličky u klášterní zdi, jezdívala na improvizovaném kole a vyrůstající mezi bratry dělávala různé lumpárny. Chodili na třešně, na hrách… Bavila se s chlapci, ale byla také v partě pěti děvčat, která držela pospolu. „Nikdo o nás ale neměl strach, že se ztratíme. Louky, lesy, náves byly naše.“ Na dětské „hry“ u brusu má dodnes památku v podobě useknutého prstu na pravé ruce. Jakmile napadl sníh, užívali si zimních radovánek. Jezdívali na saních, koulovali se. Jako rodina zpívali a hráli na půlnoční v kostele. Chodívala také v mikulášské družině. Děti však pod přísným babiččiným dozorem musely doma také hodně pomáhat.
Blížil se konec války a už se vědělo, že směrem od Stodu přijíždějí američtí vojáci. Přesto se venkovský člověk stíhaný zlými zkušenostmi musel postarat, aby nepřišel zkrátka. „Maminka se bála, aby nám někdo nevzal brambory, tak tatínek šel a ty brambory zakopal.“ První vojáci, kteří 6. května 1945 v jedenáct hodin vstoupili na půdu Chotěšova, byli z 8. americké tankové armády generála Pattona. Když Američané dorazili, šla se na ně Karolina s babičkou podívat na klášterní kopec. Pěchota míjela školu, ze které se rázem ozvala střelba.[1] „A jak z té školy někdo vystřelil, tak to ti američtí vojáci začali do té školy pálit. U školy stál vochtr, strážní domek, a nezbylo z něj nic. Viděli jsme, jak hoří. A i ty kozy, co se tam na zahradě pásly, byly na škvarek.“ To už Karolina utíkala domů a s babičkou pak osvoboditelskou armádu sledovaly ze schodů na verandě svého domu, kde často rády sedávaly. Američané zaparkovali džípy u náhonu, kde je začali umývat, a Karolina s kamarády za nimi běželi. Jelikož byl její strýc náruživý kuřák, sbírali po nich nedopalky. Když už jich měla plné kapsy, jeden z vojáků ji donutil je vysypat, načež dostala dvě krabičky úplně nových cigaret. „A jak jsem je doma vyndala, tak jsem šla zas,“ vypráví s úsměvem Karolina Remiášová, která od amerických vojáků dostávala čokolády, žvýkačky a různé konzervy. „A jiný Američan mi dal do ruky celý štos lívanců. Koukala jsem na něj a nevěděla, co s tím. Mívali jsme leda šrotové buchty, a on mi dává lívance…“ Po pěchotě přijely tanky, které jely směrem k Mantovu.
Rodiče pamětnice byli stejně jako ona a její sourozenci německé národnosti. S nenávistnými útoky se však nesetkali. „Nikomu jsme nic neudělali,“ říká. Chotěšov byl navíc v té době z většiny německý. „A stejně tomu bylo i po válce. Navíc tatínek, jak chodil do české i německé školy, uměl oba jazyky, také maminka měla dva roky české školy.“ Když po válce německou školu vystřídala česká, Karolina nastoupila znovu do první třídy. V německé škole toho totiž moc nepochytila, když byla více ve sklepích než v lavici. V té škole už se nepsalo na tabulky, ale do sešitů. Ve třídě bylo padesát čtyři dětí různých národností. „Němci, Češi, Volyňáci, Maďaři i Rusové,“ vypočítává. Ona i její bratři se česky naučili velmi rychle. Až do roku 1949 měli ve škole povinnou výuku náboženství. A každou neděli ráno museli chodit do kostela na mši a odpoledne na požehnání do klášterního kostela, protože tam se topilo. „A po nástupu komunistů s tím byl amen. Ale do kostela jsme chodili dál, mně bylo jedno, jestli mě někdo vidí.“ Celá rodina byla s katolickou vírou úzce spjatá.
Karolina Remiášová na Chotěšov, který je s jejím životem těsně svázán, vzpomíná se slovy: „Byla to hezká vesnice. Bylo tam všechno to, co mi teď schází. Chotěšov se od sametové revoluce zvedl a má celou řadu opravdu krásných míst. Už jenom, když se podívám na tu část kláštera, která je opravená, a na ty zahrady, to je pěkný pohled.“ Chotěšovský klášter založený v letech 1202 až 1210 má pohnutou historii. Za druhé světové války v něm byl zřízen ženský chudobinec, o který se staraly sestry premonstrátky. Existoval zde také penzionát a řádová škola. Jejich činnost byla v říjnu 1938 v důsledku válečných událostí ukončena. Chotěšov byl jako součást Sudet přivtělen k Říši. V roce 1941 bylo v jednom křídle kláštera ubytováno dvě stě totálně nasazených dívek, které pracovaly v okolních muničních továrnách. Roku 1946 došlo k odsunu německých obyvatel, přičemž přibližně dvacet tři řádových německých sester odvezli američtí vojáci už před rokem. „Po válce byl klášter ještě krásný. Vypadal tak, jak ho tam zanechaly jeptišky. I zahrada byla nádherná. Chodili jsme tam česat angrešt a rybíz.“ Řádové sestry učily v klášteře cizí jazyky, Karolina byla ještě malá, ale její bratři k nim chodili na angličtinu. Dne 31. července 1950 však byly sestry ze zmíněného ženského starobince vystěhovány do Litoměřic. „To jsme akorát seděli na kašně v klášteře a dívali jsme se, jak po těch jeptiškách vyklízejí místnosti. Pamatuji i na ten starobinec, jelikož ti z toho starobince chodili na mši,“ vzpomíná Karolina Remiášová. Pak už ale do kláštera přístup neměli. Nastěhovala se sem posádka československé armády, která zde setrvala až do roku 1973 a po níž zde vznikla desetimilionová škoda.[2] „Myslím, že v té části kostela, kde bývala oddělená část pro jeptišky, si dokonce udělali kuchyň… V tom klášteře se chovali strašně, dokonce rozstříleli sošku Panny Marie Lurdské. Snažili se házet kameny i na sochu Ježíše, ale naštěstí se netrefili. Zlikvidovali i všechny květiny, co tu rostly po celý rok, aby bylo čím zdobit vnitřek kostela. Jiřiny, růže, to byla taková krása, ale všechno zničili. A to, co neudělali vojáci, to dodělali vandalové,“ vypráví se smutkem v hlase Karolina Remiášová. Dne 4. listopadu se klášter dostal do správy podniku Restaurace a jídelny Liberec. Tehdy došlo k opravě střechy, při které však zřejmě pokrývači způsobili požár. V roce 1991 připadl klášter zpět Chotěšovu a později se rozeběhla větší rekonstrukce. Klášterní zahradu už krášlí nová soška Panny Marie Lurdské.
Život rodině zpříjemňovala láska k hudbě. Sourozenci začali muzicírovat už od útlého věku, Karolině ještě nebylo ani šest let. Tatínek vyučoval hudbu a sama Karolina vychodila Základní uměleckou školu Bedřicha Smetany v Lobzích. Hrála na kytaru, tatínek na housle, jeden bratr na harmoniku a druhý na violoncello. „Maminka ne, ta už z toho byla vyšinutá, protože každou neděli se u nás hrálo,“ říká se smíchem Karolina Remiášová. Jakmile byla nějaká událost, všude hrála jejich kapela. Hrávali hlavně v Chotěšově a v Mantově. Když už měli svůj orchestr bez tatínka, hrávali i po okolních vesnicích. „Tatínek učil hudbu, dokud mohl, pak měl dvě mrtvice a tím skončil. Dožil se ale devadesáti let,“ vypráví Karolina Remiášová. Vedle muziky také ráda sportovala. Nejlépe jí šel skok daleký, vysoký a běh.
Po studiích v Chotěšově chtěla jít na konzervatoř, jenže její tatínek šel jako učitel hudby do důchodu už ve čtyřiceti sedmi letech. „A tenkrát důchody byly sedm set korun na měsíc. Naši měli na starosti čtyři děti a měli se co ohánět. Tak jsem si řekla, že půjdu rovnou do práce.“ Ve čtrnácti letech nastoupila nejprve do cihelny. Při jejích šestatřiceti kilech však taková práce byla příliš náročná. Až do svých vdavek tak pracovala u jedné oděvní služby v Plzni. Manžela poznala v roce 1956 a o tři roky později se vzali. Po svatbě zůstala doma a starala se o dcery. Když povyrostly, získala ve škole práci školnice. Poté nastoupila do nábytkárny Jitona ve Stodu, kde setrvala až do invalidního důchodu, který měla od svých šestatřiceti let. „Začínaly mi otékat ruce a bolesti šlehaly až do ramen,“ vysvětluje pamětnice. Později onemocněla revmatickou polymyalgií, vzácným zánětlivým onemocněním neznámé příčiny, které se projevuje bolestí a ztuhlostí svalů ramenního pletence, pánevního pletence a svalů šíje. „Byla jsem jednou nohou v hrobě. Řekli mi, že je to nevyléčitelné. Pět let jsem brala kortikoidy, a kdyby se to znovu mělo vrátit, tak už tu nejsem.“ Když bolesti ustupovaly a ona konečně mohla vzít do náruče svá vnoučata, připadala si jako v jiném světě.
Nikomu z rodiny nebyl vstup do komunistické strany nabízen, nikdo nezažil ani žádné ústrky. Karolina Remiášová si pamatuje na měnovou reformu v Plzni na samém začátku června 1953, kdy její maminka dala peníze sousedce, aby vůbec měla na výměnu svých peněz. Rodiče však doma politiku neřešili. „Oni na politiku vůbec nebyli,“ říká Karolina Remiášová. Její otec trávil čas skládáním hudby, hraním a také maloval krásné obrazy. Když se blížil osudový 21. srpen 1968, měla zrovna pamětnice celozávodní dovolenou. Ráno vzbudila manžela a pustila rádio. „A říkám si, no copak to dneska blbnou? Copak je válka?“ Když zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa několikrát opakovali, zbystřila, že se opravdu něco děje. „A pak už jsme viděli, jak kolem jezdí auta s ruskými vojáky. A u nás za Kalaberkem měli stany,“ vzpomíná. Sami prý ale měli výslovně zakázáno pouštět se s nimi do řeči. „Nechápali jsme, proč nás okupují, tady přece žádná kontrarevoluce nebyla.“ Západní stanice doma neposlouchali. „U nás tomu nikdo nerozuměl a k čemu by nám to bývalo bylo? A někde hulákat? Nepomohli bychom si.“ Vstup do komunistické strany po Karolině Remiášové nikdo nechtěl. Na otázku, jak vnímala sametovou revoluci, odpovídá: „Byli jsme svobodným státem. Fandili jsme Havlovi… Jenomže tady na vesnici to neprožijete tak jako v tom městě. Tady nic nebylo, tady se nic nedělo.“ Když padla železná opona, jeli se podívat do Německa. „Když jsme ty obchoďáky viděli, jen jsme zírali s pusou dokořán.“ Karolina Remiášová si z jednoho výletu přivezla od hodné prodavačky tašku plnou banánů, a to chtěla jen čtyři.
I přes svůj pokročilý věk se Karolina Remiášová udržuje v obdivuhodné kondici, snad za to mohou i geny. A co se týče jejích zálib, má velmi ráda vážnou, ale i lidovou hudbu. Také má ráda lidové umění a nejraději ze všeho má obrázky Josefa Lady. „Připomíná mi dětství. To, co je na Ladových obrázkách, to my jsme žili. Sáňkovačky, koulovačky, klouzačky…“ Dodnes také velmi ráda čte, nejraději knihy od Vlasty Javořické. Blízké jsou jí rovněž knihy od Jindřicha Šimona Baara, protože jak říká: „Moje milovaná osada je Klenčí pod Čerchovem a také město Domažlice, to je můj milovaný kraj. Moc ráda jsem jezdívala na Šumavu, ale teď už mě samotnou nechtějí pouštět,“ říká trochu vyčítavě pamětnice. Mladým lidem vzkazuje: „Aby měli rozum, aby se navzájem měli rádi, neštvali jeden druhého, aby byl klid a jenom ne válka, jenom to ne. Protože to, co se teď děje na Ukrajině, to je strašné.“
Roky minuly a zůstala jen vzpomínka… Největšími vzory jsou pro Karolinu Remiášovou stále její rodiče, na které s láskou vzpomíná. „Maminka byla moc hodná a hodně mě naučila. Vdávala jsem se mladá a brzy přišly děti, musela jsem se ohánět. Tatínka jsem měla také moc ráda. Nebyl to ale hospodář. Ale jeho zahrádka, o tu se staral, to byl park. A hudba, ta byla pro něj celý svět, když něco psal, týdny nezmizel ze stolu notový papír.“ Karolina Remiášová žije i nadále ve svém milovaném Chotěšově a těší se ze svých nejbližších.
[1] „Asi s jediným větším odporem se americké jednotky setkaly, když se jeden německý důstojník ukryl v měšťanské škole a vystřelil na tankovou armádu postupující od Stodu. Američané začali ihned ostřelovat školu, jejíž střecha začala hořet. Plným zásahem byl také úplně zbořen strážný domek č. p. 108 za zahradou školy. Hasičské sbory v Mantavě dorazily rychle, a tak nedošlo k vážnému poškození.“ (https://chotesov-a-jeho-okoli.webnode.cz/valecna-historie/jak-probihalo-osvobozeni-v-roce-1945-v-chotesove/)
[2] „Veškeré objekty byly zdevastovány, škoda ve výši 10 milionů přiznána, ale k odškodnění
nikdy nedošlo. O pustošení kláštera vypovídá Karel Kryl, který zde v letech 1963–1965 nějaký čas pobýval v rámci vojenské služby. V rozhovoru s Milošem Čermákem popisuje: ‚Přišel jsem do bývalého kláštera řádových sester v Chotěšově, který byl přeměněn v kasárna. Všechno bylo zpustošené, jak to jen armáda dovede.‘ Dále popisuje, jak se konkrétně devastoval majetek kláštera: ‚Nejhorší bylo sledovat účelovou devastaci věcí, které už nešly zachránit. Vzpomínám na malování jídelny. To byl původní refektář, s nádhernou barokní freskou. Ta se rozsekala majzlíkem a pak se přestříkala vápnem. Nemluvě o skladu zbraní, což byla kaple s vytlučenými gotickými okny.“ (https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/26777/1/BP%20Lada%20Forstova.pdf)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Vandová)