Dana Reiterová

* 1966

  • „Třicátého dubna jsou čarodějnice a pak prvního byl ten První máj. My tím, že jsme byli na vesnici a tam se čarodějnice dělaly fakt ve velkém, na to jsme se těšili strašně dlouho a šlo se dlouho spát, no a na ten prvomájový průvod by se bývalo muselo brzo vstávat, takže z důvodu, ani ne tak politika, ale prostě ne! No a ve škole, na té základce to ještě nějak procházelo, ale na střední škole se předem zjišťovalo, kdo půjde na prvomájový průvod a kdo nepůjde, tak musel mít nějaký vážný důvod proč ne. Takže všichni museli zvednout ruku a já jsem tedy taky zvedla ruku, že přijdu a říkala jsem si, prostě se pak vymluvím, že mi ujel autobus, že jsem zaspala. Takže jsem se přihlásila, že jdu, no tam jsem pak nešla a čekala jsem, co bude a vůbec nikdo se na nic neptal. Takže mi to takhle prošlo, jenomže pak byl nějaký průvod po Příbrami, nějaký pochod za mír, něco takového jenom malého, ale vyšli jsme jako škola a teď ta moje třídní učitelka ke mně a šoupla mi nějaký transparent do ruky a: 'Tohle poneseš ty vepředu.' - 'Aha, to mám za to, že jsem nešla na ten prvomájový průvod.' Něco tam bylo za mír, tak jsem říkala, no není to tak strašné, komunistické. Tak jsem to nesla a pak byl nějaký průjezd, já jsem tam zalezla, tam jsem postavila ten transparent a nechala jsem ho tam být.“

  • „Tenhle dům [Palác kultury], kde bylo obrovské množství zaměstnanců, šly do toho strašné peníze, fakt tam byla nejmodernější technika, tak že je to prolezlé lidmi, kteří tajně spolupracovali s komunistickou policií, se Státní bezpečností. A tam to bylo hlídané, protože tam byla právě spousta techniky, která byla na kopírování, na rozmnožování a tam byli opravdu ti lidé, kteří sledovali, co se tam dává. A to jsem já vůbec netušila, fakt jsem byla naivní, a když jsem zjistila, že si tam můžu já dávat kopírovat různé věci... Do té doby předtím, když jsme něco šířili, chtěli jsme to mezi lidmi dávat, tak to bylo psacím strojem, přes kopíráky, co nejvíc aby toho bylo, rozstřihalo se to, různě jsme to rozhazovali, rozdávali. A tady, když jsem zjistila, že můžu dát požadavek, že něco chci vytisknout víckrát, no tak jsem si to tam dala. No a chvilku se nedělo nic a pak najednou byl telefonát, že se mám dostavit na oddělení policie někde kus pod tím Palácem kultury, které bylo přímo propojené s tím a že okamžitě tam mám jít, hned teď a nikomu že nemám nic říkat. Dneska by člověk řekl - nějaký telefonát, ale jak se ozvali, že policie, tak v člověku se všechno sevřelo. Tak jedině jedné mojí kolegyni jsem tam řekla: 'Hele prosím tě, jdu, kdybych se náhodou nevrátila.' Protože člověk nevěděl, jestli ho zavřou, protože jsem věděla, že dělám nějaké věci, které se nesmí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Milín, 13.02.2020

    (audio)
    délka: 59:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je důležité nebát se víc, než je nezbytně nutné

Dana Reiterová, 1984
Dana Reiterová, 1984
zdroj: archiv pamětnice

Dana Reiterová, rozená Lebedová, se narodila 12. února 1966 v Příbrami, bydlela s rodinou v Zalužanech. Její otec pracoval jako horník na uranových dolech v Příbrami a v roce 1968 vystoupil z komunistické strany, kvůli tomu její bratr nesměl studovat střední školu. V éře normalizace se musela povinně účastnit prvomájových průvodů a při pochodu Příbramí za mír ji učitelka donutila jít vpředu s transparentem. Po střední ekonomické škole odešla do Prahy, kde cítila větší příležitosti kulturního a společenského vyžití, včetně různých protirežimních aktivit. Nejprve pracovala v ČKD, v letech 1986 – 1988 pak jako produkční v nově zbudovaném Paláci kultury. Kvůli kopírování a rozšiřování protikomunistických tiskovin ji vyslýchala StB, následně musela Palác kultury opustit. Nové uplatnění našla v Československém rozhlase v redakci pořadu Mikrofórum. Nejprve jako brigádnice přijímala dotazy diváků do vysílání, později pracovala jako produkční. Zúčastnila se velké demonstrace 21. srpna 1988 v centru Prahy, o pár dnů později na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou poprvé viděla Václava Havla, navštívila také koncert exilových písničkářů Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka v Budapešti, odkud pak propašovala do Československa spoustu protikomunistických tiskovin. V listopadových dnech roku 1989 měla vystupovat v řadách amatérského divadelního souboru v Praze 4, po zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 ale soubor vstoupil tak jako ostatní divadelníci do stávky. V redakci Mikrofóra zažila dny sametové revoluce, zmíněný pořad patřil k prvním, který v tehdejším Československém rozhlase referoval pravdivě o dění v Praze. Po mateřské dovolené se už do rozhlasu nevrátila a dnes pracuje v knihovně Emanuela Bořického v Milíně, kde i žije.