Ludvík Reindl

* 1964

  • „Já si na to pamatuji velice dobře, protože tenkrát zrovna měla v Českých Budějovicích – kdy teda ono už to bylo po 17. listopadu, kdy ti studenti se rozjížděli po městech a roznášeli ty letáky a informovali lidi, kteří vůbec nevěděli, co se v té Praze stalo – tak tenkrát měl být koncert Elánu. A já jsem čekal na ten koncert toho Elánu a najednou ty kamarádky holky, s kterými jsme kamarádili, tak přišly a že koncert se ruší, že v Praze zmlátili studenty. A kvůli tomu na protest... místo toho jsme šli na náměstí a myslím, že tam u kašny seděl Žalman Lohonka s kytarou a bylo tam jenom pár lidí, snad do deseti. A on hrál na kytaru a mezi nima nějací dva tři studenti, kteří vyprávěli o tomhletom a říkali, že se bude demonstrovat a že se budou scházet na náměstí. Byly tam první informace o tom, co se tam vlastně stalo, a první požadavky, který z toho vyplývaly. Takže myslím, že hned druhý nebo třetí den začaly ty série – demonstrace jedna za druhou, samozřejmě na všech jsem byl, protože jsem cítil, že se něco začlo hýbat. Obavy jsem samozřejmě měl, čekal jsem, kdy z nějaký strany, z každýho rohu toho náměstí, vyběhne lišovský komando, tam byla cvičená jednotka, která měla potlačovat tyhlety... tenkrát někdy v šedesátých letech byl koncert Plastic People of the Universe, kde tato jednotka zasahovala, takže já jsem čekal, kdy tahle jednotka vyběhne a prostě to tam rozpráší...“

  • „To utváření tohohle názoru, pro mě v životě... já se považuju za svobodomyslného člověka a mám rád svobodu, pro mě je svoboda nejvíc. Takže to se vytvářelo postupně. Je to spojené s tou vírou. To, že víra byla braná jako něco špatného, člověk dostal takovou tu nálepku, a když potom přišla revoluce, že se to tady zbortilo, že už nikam nemusíme utíkat, že můžu zůstat tady a že tady už bude něco úplně jinýho. Že tady mě nikdo nebude kontrolovat ve vlaku a chtít po mně občanku, když pojedu z Budějic vlakem, protože... když jsem nosil dlouhé vlasy a jel jsem v džísce s nášivkami anglických kapel a když jsem jel z Budějovic, tak než jsem dojel do Horní Stropnice, tak jsem byl třikrát legitimován, první mě legitimovali ve vlaku, to byla stráž, která procházela vlakem, která tyhlety všechny lidi, kteří nebyli podle šablony režimu, tak ti byli kontrolovaní, aby náhodou právě neutekli. Tak ti mě zkontrolovali ve vlaku, pak jsem vystoupil z vlaku a na nádraží v Nových Hradech mě zkontrolovali tzv. kontráši, to byli kluci v civilu, kteří sloužili u péesáků, a legitimovali mě znova, no a když jsem přijel domů a byl jsem po vojně a ti kontráši mě ještě neznali, tak mě zkontrolovali potřetí. Takže tohleto to jsem věděl, že všechno padne, že budu moct poslouchat muziku, kterou mám rád, budu se moct dívat na filmy, který mám rád, takže ono se to vytvářelo všechno tak nějak postupně.“

  • „Zvažoval jsem všechny důsledky. Byl jsem si vědom toho, že bych asi už neviděl rodiče, kamarády, bratry, že už bych se sem asi nemohl vrátit. Byla to doba... nikdo si nedokázal představit... my jsme si mysleli, že je to tu navždy. Že tady navždy bude komunismus, že se tu nic nepohne, po tom roce 1968, jak to tu bylo svázaný a propletený propagandou. My jsme měli ještě možnost vidět, jak na Západě... protože jsme měli rakouskou televizi... a tam jsme viděli, jak lidé žijí. Ale... nedokázal jsem si představit, že přijde revoluce a že se to tady změní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 23.01.2024

    (audio)
    délka: 01:04:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pánbůh má s každým nějaký plán

Pohraniční stráž, Suchdol nad Lužnicí, 1984
Pohraniční stráž, Suchdol nad Lužnicí, 1984
zdroj: Archiv pamětníka

Ludvík Reindl se narodil 24. dubna 1964 v Českých Budějovicích, vyrůstal v Horní Stropnici. Pocházel z rodiny, ve které se kvůli rozdílným názorům jejích členů o politice raději vůbec nehovořilo. Silně jej však formovala náboženská víra, především jeho jasný antikomunistický postoj. Vyučil se zedníkem, následnou vojnu počátkem osmdesátých let sloužil krátce u Pohraniční stráže, poté jej převeleli k tankovému praporu. Zvažoval emigraci, jak ale říká, Pánbůh s ním měl jiné plány. Pracoval na výstavbě Jaderné elektrárny Temelín, později získal cennou praxi ve štukatérské firmě a u tohoto povolání, které vnímá skutečně jako požehnání, již zůstal. Vstoupil s ním i do porevoluční doby, kdy v oboru začal podnikat. Je politicky činný, věří, že člověk má aktivně věci měnit k lepšímu. Aktivní je též v historickém spolku Jednadevadesátníci. S manželkou vychoval dvě dcery. V roce 2023 žil v obci Nedabyle, kde zároveň působil jako místostarosta za KDU-ČSL.