Jiří Razskazov

„Nařídili mi, že to musím okamžitě vypnout, že musím okamžitě sundat ty plakáty pobuřující z tý výlohy a já jsme to samozřejmě odmítl. Tak řekl jsem hlavně, že oni mi nemaj‘ co rozkazovat, že mým zřizovatelem je Supraphon a že ten, tam mám, že se to takhle v Praze děje a je tu souhlas, samozřejmě jsem se oháněl tam, že SSM a všichni s tím souhlasej, takže jako nebudu tam nic sundávat. Tak se mnou sepsali protokol a řekli, jestli teda to nepřestanu, tak jsem řekl, že ne, tak zavolali policii a úředně jsem musel zamknout krám a zapečetili mi, abych se do toho krámu už nemohl dostat a policie mě zas odvezla na vysvětlení, takže se směju, že jsem asi jeden z posledních vyslýchaných lidí ještě 23. listopadu na policajtech. Policajti už byli velmi rozumní a spíš to byla taková už diskuze o tom, jak si myslím, že to dopadne, se mě ptali. No, jak to dopadne, půjde bolševik od válu prostě. A oni říkali: ‚A myslíte, ji že jako pak budou nějaký represe a že by jako si vyřizovali účty ty lidi?‘ A já říkám: ‚Asi s těma, který ubližovali lidem, tak s těma, ty to asi budou mít těžký, že jo.‘ Tak bylo vidět, jak těm policajtům se to vůbec nelíbilo. No tak asi po třech hodinách nebo po čtyřech mě pustili.“

„Třebas nás šíleným způsobem buzeroval, za to jsme ředitele nenáviděli, to jsem mu pak po deseti letech, když jsme se potkali, vyčítal. Nás nutil, abychom chodili nakrátko ostříhaný, že jo. Což bylo šílený, já jsem asi poslední ze třídy z těch dvou tří, co jsme tam odolávali, že se neostříháme a pak nám dal už opravdu natvrdo vybrat, buď vyloučení ze školy, protože tady je řád, anebo se dáte ostříhat. Tak jsem poprvé jsem v životě snad vyměk‘ snad tehdy a strašně jsem se za to styděl, jako za sebe, a byl jsem hrozně lidsky uraženej a strašně jsem ho za to nenáviděl a neodpustím mu to nikdy prostě, že to je to znásilňování,o kterým se bavíme, jak toho člověka ponížit, to pak zažijete třeba na vojně, takovýhleho něco, ale tohle jsme byli na průmyslovce a to jsem mu nikdy neodpustil a věděl jsem, že zrovna tenhleten ředitel, který se jmenoval pan Fiala, ten jako odborník byl výbornej, jako na učitele na profesora jsem na něj nedal dopustit, protože vždycky byl spravedlivej, ale jako byl to komunista a vím, že vyházel z tý školy spoustu skvělejch kantorů, což jako jsme šestnáctiletý sedmnáctiletý kluci plný ideálů mu nemohli moc odpustit a přesně za nás ty kantoři odcházeli, protože já jsem ve dvaasedmdesátým přišel a v tom třiasedmdesátým, čtyřiasedmdesátým pak už byly ty poslední čistky, kdy schopný inženýry a takovýhle profesory tam z tý školy vyhazovali a ty se s náma se slzama v očích loučili a odcházeli a brečeli oni i my, no.“

"Byli to největší idioti, největší primitivové, ožralové, a největší lůza, která byla, to je naprosto, jako mimo veškerý zákony stáli, ty vůbec neměli, jakože komunisti jim dali zbraně už v osmačtyřicátým, to je něco nesmyslnýho, aby vznikl nikým neřízený orgán a ty lidi měli kulomety, samopaly a všecko. A skutečně nikdo normální tam nebyl u nich. U nich to byl nejhorší odpad, že jo, chtěli si hrát na vojáky. Takže z nich jsme měli, i v tý Praze, i při tý generální stávce největší strach, z těch milicionářů šla největší, největší strach z nich šel. To, co třeba oni předvedli v devětašedesátým, jak mlátili lidi a vlastně postříleli tehdy, rozstříleli ty kluky támhle na Děčínsku, jak tam jako, prostě z nich šel strach. Armáda byla organizovaná, policajti byli relativně normální, estébáci, to už bylo horší, ale z těch milicí šel strach,no."

„Ale tak dneska, když se na to díváte zpětně po těch třiceti letech, tak už vám to ani nepřijde, nebo čtyřiceti letech. A pak když to porovnám třeba právě s tím ruským dědečkem, co prožil a s čáslavským dědečkem v koncentráku, tak to opravdu nebylo nic. No, byli protivný, ale s tím jsme počítali. Takže furt tam chtěli jména, já jsem říkal, že si žádný jména už po roce nepamatuju. Chtěli furt, abych jim něco podepsal, já jsem říkal, že jim nikdy nic nepodepíšu, akorát mě nechtěli pouštět na záchod, no. To si mysleli, že mě tím nějak dostanou, tak jsem to tam někde udělal v rohu a bylo to, no. A nechtěli mi dát napít.“