Radomil Raja

„Všechny ty totalitní režimy, co tady pobyly, tak jim to skautský hnutí bylo na obtíž, ba dokonce bylo pro ně nebezpečný. To byli vesměs mladý lidi, který z tuhletěch mocipánů pochopitelně nemohl potřebovat. Tedy bylo rozhodnutý skauting jako takový likvidovat, protože tenkrát začali s takzvaným Svazem mládeže s pionýrem a tyhle všelijaký atrakce okolo toho. A pochopitelně byl tady určitý majetek, který skauti horko těžko dávali dohromady.“

„Začaly se tvořit takzvaně protistátní skupiny, jak oni tomu tenkrát říkali, a když zrovna tenkrát nebyly po ruce, tak oni je dokázali pomocí agentů provokatérů lehce vytvořit. Protože všechny tyhle různý tajný represivní orgány potřebují pochopitelně (vykázat) jakousi činnost. Na tom závisí taky přísun financí pro ně. To probíhalo tímto způsobem i u nás, vzniklo řada takových hnutí, které byly vyloženě vyprovokovaný pomocí agentů Státní bezpečnosti. To byl tedy i náš případ.“

„A oni to udělali ještě šikovným způsobem, aby se neproláklo, že to je jaksi zorganizovaný, tak se najednou v těch kotárech objevil jakýsi Slovák a že hledá koně. Což byl nesmysl, oni ho tam nasměrovali, aby se k nám dostal. Tak ještě jsem ho vyvedl s tím kamarádem z lesa. Oni na základě toho, že to vyzradil ten Slovák, což byl tedy nesmysl, páč oni o tom věděli perfektně předem. Takže ráno to po třech hodinách potmě obstoupili. Dostali rozkaz, až se bude rozednívat, uvidí kontury stanů a bude trochu vidět, tak aby zahájili palbu a vystříleli to tam.“

„Hrobníkem tam (v Hejnicích, pozn. ed.) byl Němec, takový slušný člověk, starší pán. Oni byli vysvlečený donaha. On je odmítl pohřbít, říkal, takhle se nepohřbívalo ani za války, museli tak na ně něco dát. Zakopali je tedy na hejnickém hřbitově jako psy, on musel podepsat mlčenlivost, že nikomu nic nesdělí. Byl slušný, takže nám to řekl. Nechalo se po roce 1990 zjistit, kde leží, provedla se exhumace, aspoň jejich ostatky se dostaly do hrobů jejich rodičů. Co je na věci největší tragédie vedle těch lidských životů? Poněvadž nebyli odsouzení, nemohli být ani rehabilitováni, ani jejich rodinám se nikdo po devadesátém roce neomluvil.“

„Takže oni prostě po tom únoru se snažili nějakou suchou cestou to převést do toho takzvaného Svazu mládeže. Jenže do toho nikdo tedy neměl z těch lidí veliký chutě. Bylo pár jedinců, který se nechali zlámat. Bylo potřeba razantně zakročit. Bylo takový heslo: Když padne hlava cizí, tak problémy zmizí. Tak se likvidovaly myšlenky lidí, pokud možno s jejich nositeli.“

„Já měl k tomu jakýsi štěstí, poněvadž já měl roztříštěný ramenní kloub, to mi v civilu dávali dohromady. Prodělal jsem dvě operace. Byl jsem částečný invalida, tak usoudili, že bych tam nebyl pracovně moc platný. Trest nebyl tedy tak vysoký. Pepík Veselý, Jindra Kokoška, těm dávali tak jednou tolik, čtyři, šest let.“