Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomil Raja (* 1932)

• narozen v roce 1932 v Železném Brodě, tam prožil kromě doby věznění celý život

• byl aktivním členem skautského hnutí v Železném Brodě před rokem 1948

• účastníkem provokace StB v Jizerských horách v červenci 1949

• odsouzen a vězněn na začátku 50. let

• angažován v K 231 a Konfederaci politických vězňů na Jablonecku

„Soudruhu, neprasečte, potřebujeme také nějaké živé.“

Radomil Raja se narodil v roce 1932 v Železném Brodě, tam kromě doby věznění žije celý život. V době dospívání byl jako mnoho mladých lidí jeho generace aktivním skautem. V Železném Brodě bylo velmi silné skautské hnutí, po válce měli skauti v Brodě velkou klubovnu, existovalo několik oddílů, organizovali každoroční tábory v Jizerských horách, poblíž Smědavy mívali tradičně tábořiště. Radomil Raja miloval hory, v Jizerských horách znal skoro každý kout. Komunistickému režimu silné skautské hnutí vadilo. Všem totalitním režimům skautské hnutí bylo na obtíž. Celkem třikrát byli skauti v Československu zakázáni: v roce 1940 se o to postarali nacisté, v roce 1949 nová rudá moc a roku 1970 normalizační husákovský aparát.

„Po únoru se snažili převést skauty do Svazu mládeže. Jenže do toho nikdo neměl velké chutě. Bylo jen pár jedinců, kteří se nechali zlámat. Bylo potřeba razantně zakročit. Bylo takový heslo: Když padne hlava cizí, tak problémy zmizí. Tak se likvidovaly myšlenky lidí, pokud možno s jejich nositeli,“ říká Radomil Raja.

Provokace StB

Raja a jeho kamarádi ze skautského hnutí byli v létě 1949 upozorněni, že se chystá jejich zatčení. Nechtěli pasivně čekat, až pro ně Bezpečnost přijde, chystali se na odchod z republiky přes šumavské hranice. Netušili však, že se stávají pěšáky ve hře provokatérů a agentů StB.

V případě železnobrodských skautů se jednalo o Jiřího Hilgera. Hilger, též železnobrodský rodák, měl pověst agenta západní rozvědky, který má napojení na další převaděče, kteří pomohou skupině železnobrodských skautů překonat hranice. Ukázalo se, jak tvrdí Radomil Raja, že Jiří Hilger byl dvojitý agent. Nebyl přímo ve skautském hnutí, znal se však s mnohými skauty, do této skupiny ho uvedl další účastník tragických událostí, Robert Hofrichter. Radomil Raja byl v devadesátých letech členem občanských komisí a viděl prý důkazy, které podporují tvrzení, že Hilger byl agentem StB. Na správě sociálního zabezpečení si zjistil, že Hilger byl placený přes krycí firmy Státní bezpečnosti i v době jeho údajné emigrace.  

Ve stejné době, kdy se chystalo jejich zatčení,  červen 1949, absolvoval sklářskou školu v Železném Brodě, kterou začal studovat s představou, že jednou převezme otcovu živnost. Jeho otec byl majitelem malé sklářské dílny. Syn však byl 24. července 1949 v ranních hodinách za dramatických okolností zatčen.

Nechali nás tam zabydlet se

Jiří Hilger vše organizoval. Tři z Rajových kamarádů již čekali asi dva týdny ve stanech poblíž cesty mezi Smědavou a přehradou Souš v Jizerských horách, aby mohli později přejít přes hranice do západního Německa. Radomil Raja se třemi dalšími skauty se k ním připojil později. Ve dvou stanech, v počtu sedmi lidí je tam Bezpečnost nechala vyčkávat dva dny. „Měli jsme tam vyčkat, než bude ta vhodná chvíle. Mezitím, to jsme tehdy nevěděli, jsme tam byli již očekáváni. SNB už tam prostě čekala v pohotovosti, nechali nás tam zabydlet a v noci obstoupili celý úsek.“

Záminka k útoku

Den před nástupem Bezpečnosti přišel k jejich lesnímu tábořišti slovenský lesní dělník, Raja je přesvědčen, že ho tam StB poslala, aby je „objevil“. „A oni to udělali ještě šikovným způsobem, aby se neproláklo, že to je jaksi zorganizovaný, tak se najednou v těch kotárech objevil jakýsi Slovák a že hledá koně. Což byl nesmysl, oni ho tam nasměrovali, aby se k nám dostal. Tak ještě jsem ho vyvedl s tím kamarádem z lesa. Oni tvrdili, že to vyzradil ten Slovák, což byl tedy nesmysl, páč oni o tom věděli perfektně předem. Takže ráno to po třech hodinách potmě obstoupili. Dostali rozkaz, až se bude rozednívat, uvidí kontury stanů a bude trochu vidět, tak aby zahájili palbu a vystříleli to tam.“

Soudruhu, potřebujeme nějaké živé

Pan Raja byl při ranním útoku zraněn do ramene, o něco později byl postřelen do nohy. Kromě Jiřího Haby všichni vylezli před stany a museli si lehnout. „Jak jsme tam prostě leželi, tak přiběhl jeden nebo dva policajti a vystříleli celý zásobník. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera z Brodu, mladého kluka. Mne postřelili do noh, Pepíka Veselého, Jindru Kokošku postřelili. Takže tam vypálil do těch těl zhruba sedm ran. Když měnil zásobník, že bude pokračovat, tak někdo ho tam okřikl, nevím, kdo to byl. Říká: , Soudruhu či soudruzi, neprasečte, potřebujeme také nějaké živé.‘“ 

Dva ze skautů shromážděných na hřebenech Jizerských hor Bezpečnost zastřelila, Tomáše Hübnera a Jiřího Habu, berního úředníka. Pětatřicetiletý Haba byl jediný ze sedmi shromážděných skautů, kterému nebylo kolem 18 let. Tomáš Hübner byl mrtvý okamžitě, Jiří Haba byl postřelen a bránil se střelbou z pistole. Později podle oficiální vyšetřovací verze měl Jiří Haba zastřelit Tomáše Hübnera a poté spáchat sebevraždu. Bezpečnost tam přivlekla i dva těžké kulomety, stan, ve kterém Haba přebýval, úplně rozstřílela. Raja je přesvědčen, že za nastalé situace nebylo ani technicky možné, že by Haba Hübnera zastřelil, je si jist, že oba zastřelené má na svědomí SNB.

Bezpečnost je odvezla nejdříve do tanvaldské nemocnice na základní ošetření, po něm je odvezli do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Radomil Raja byl odsouzen na dva a půl roku. Prošel různými věznicemi pro mladistvé, léčil se s roztříštěným ramenním kloubem. Dostal méně než jeho další skautští kamarádi. Zraněný ramenní kloub mu dávali dohromady ještě po propuštění na svobodu. Prodělal dvě náročné operace. Byl z něho částečný invalida, komunisté prý tak usoudili, že by v kriminále stejně nebyl pracovně moc platný. Jeho trest nebyl tedy tak vysoký. Josef Veselý a Jindřich Kokoška dostávali čtyři, šest let.

Komunistický režim využil incidentu k rozpoutání řady spolu spojených procesů, při jejichž příležitosti byli odsouzeni další lidé, například někteří lesáci z Jizerských hor. „Ti dostávali více než my, třeba deset, patnáct let,“ dodává Raja. Bezpečnost vytvořila oficiální verzi, při které se skauti chystali za pomoci západních agentů podpořit chystaný ozbrojený protikomunistický převrat. Podle této verze se měli místo stanů opevnit v betonových bunkrech pohraničního opevnění, které se také na hřebenech nedaleko Smědavy nacházejí.

„Takhle se nepohřbívalo ani za války“

Bezpečnostní aparát komunistického režimu se mstil i na mrtvých. Dva mrtví byli pochováni na nedalekém hřbitově v Hejnicích. „Hrobníkem tam byl Němec, takový slušný člověk, starší pán. Oni byli vysvlečený donaha. On je odmítl pohřbít, říkal, že takhle se nepohřbívalo ani za války, museli tak na ně něco dát. Zakopali je tedy na hejnickém hřbitově jako psy, on musel podepsat mlčenlivost, že nikomu nic nesdělí. Byl slušný, takže nám to řekl. Zjistili jsme po roce 1990, kde leží, provedla se exhumace, aspoň jejich ostatky se dostaly do hrobů jejich rodičů. Co je na věci největší tragédie vedle těch lidských životů? Poněvadž nebyli odsouzení, nemohli být ani rehabilitováni, ani jejich rodinám se nikdo po devadesátém roce neomluvil.“ 

Komunistická justice přisuzovala skupince skautů plánování útoku na režim, mimo jiné i vyhození soušské přehrady do povětří. Je pravda, že měli mezi sebou pět či šest pistolí. Někteří účastníci (Jindřich Kokoška) tvrdili, že skutečně byl jejich cílem odboj proti komunistickému režimu, Radomil Raja je však přesvědčen, že zbraně měly sloužit jen k případnému přechodu šumavské hranice. „Tam bylo pistolí asi šest nebo sedm, protože když se počítalo s přechodem těch hranic, tak tam to bylo víceméně, kdo s koho. Byl předpoklad, že tam se člověk taky musel něčím bránit.“

Po propuštění pracoval Radomil Raja v padesátých letech v lomech na stavební kámen, jezdil i jako řidič nákladních aut. V šedesátých letech využil uvolnění poměrů a začal pracovat jako brusič skla v železnobrodských sklárnách a posléze se vypracoval jako brusič na oddělení speciálních zakázek. Nedostal však cestovní pas a nemohl nikam cestovat.

Byla to smutná životní zkušenost

V dnešní době žijí ze sedmi skautů, účastníků incidentu v Jizerských horách jen dva – Radomil Raja a Robert Hofrichter, v současnosti žijící ve Spojených státech. Radomil Raja podal po roce 1990 trestní oznámení na neznámého pachatele pro spáchání vraždy. Nebylo to však dostatečně vyšetřeno a Radomil Raja neskrývá svoji nespokojenost s právní kontinuitou po pádu komunistického režimu.

Skauti – účastníci událostí na Smědavě – 24. 7. 1949

Radomil Raja

Jiří Haba - +

Tomáš Hübner - +

Jindřich Kokoška

Jiří Majer

Robert Hofrichter

Josef Veselý

Pan Hilger se měl vrátit z údajné emigrace jako západní agent, obracel se na lidi s žádostí o pomoc, ty, kteří mu pomohli (byli ochotni pomoci), StB pak následně zatýkala.