Jiří Rádl

* 1928  †︎ 2014

  • „Jsme šli někam do hospody blízko kasáren. Dvě holky, kluk. Přisedli jsme si k vojákům. Já jsem měl jít na vojnu, jenže Škodovka mi ji oddálila o rok, protože mne chtěli poslat na montáž do Ruska, na Kubáň. Tak jsem se vojáků vyptával, jaké to je na vojně, a kluci, když jste jim dala pivo, povídali. Tak se člověk dozvěděl hodně věcí. Jásek nám vždycky řekl, co potřebuje, jaké informace potřebují Američané vědět. Co jsme mohli, to jsme dělali. Třeba jsme sebrali plán Škodovky.“

  • „Za války nás vzali ze školy ze čtvrtého ročníku měšťanky dělat do Škodovky. Tam jsme zažili bombardování. A Němci nás vyhnali na střechy sbírat zápalné bomby. To byly přes půl metru dlouhé šestihranné tyče, v nich byl termit. Spoustu jich bylo nevybuchlých, tak jsme si museli vzít kýbl s vodou a do toho je strkat.“

  • „Byli tu Američané. Byla sranda, promítalo se na ulicích, hodně se tancovalo. Měl jsem kamaráda od vedle – Zdeněk Kaňků (už je po smrti). Jeho rodina byli milionáři, měli sedm uzenářských krámů, ale byli to normální lidi. My jsme chodili hrát s Američany volejbal. Nedaleko bylo Velitelství MP, tam jsme chodili. Najednou na nás dva Američané začali mluvit česky, koukali jsme na ně udiveně. Byli to Čechoameričané, jejich dědeček se odstěhoval do Ameriky, ale doma mluvili česky. Skamarádili jsme se s nimi. Vzal jsem je domů, babička jim udělala české buchty, české koláče, houbovku. Povídali: ,Pojedeme na houby.‘ Vzali džíp a jeli jsme na houby. Potom kluci říkali: ,Chcete se podívat do Německa?‘ ,My bysme se rádi podívali.‘ Tak nám dali americké uniformy, MP helmu, MP na rukáv, pistoli po boku. A jeli jsme do Norimberka.“

  • „Přijdu k baráku, přes dveře prkna. V přízemí bydlel švec Maxa, měl tam krám, ten byl zatlučený fošnami. Koukal jsem, jestli nejde některé uvolnit. Vtom se v přízemí otevřelo okno a tam paní Maxová. Koukala na mne... Protože otec a prarodiče dostali zprávu, že jsem mrtvý. ,Počkej, já ti otevřu.‘ Šla, zvedla jedno z prken a pustila mne dovnitř. Šel jsem nahoru do druhého patra, kde jsme bydleli. Chci zazvonit, zvonek nešel, tak jsem bouchal. Kukátko se otevřelo, pak se zavřelo, zarachotil řetěz. A slyšel jsem tetu: ,Strč tam ruku, jestli nejsi duch.‘ Protože mysleli, že jsem mrtvý...“

  • „Mezi domy byl takový výstupek a Němci tam vyvařovali, spousta lidí si pro ten čvoch k nim chodila, i když jsme se tady měli lépe, to byla ostuda. Když viděli ten náš chléb, ve srovnání s těmi svými tmavými ‚komisárky‘, co měli, velmi se divili. Za marku bylo deset korun, a když šli pro rohlíky, tak se divili, jaký pytel jich za jednu marku dostali. Máslo neznali. Byli vykulení z toho, co bylo u nás v obchodech, protože jim říkali, že je tu hlad a bída a že nás jdou osvobodit, a oni koukali, jak se tu lidi vlastně mají dobře.“

  • „Mohu čekat také hodinu nebo déle. Nosil jsem malou brašničku, malé nářadí, malá kladívka, šroubováky - vše, co jsem potřeboval. To jsem si dal pod hlavu, karbídku jsem si strčil do lutny, aby to hřálo, a lehl jsem si na lutnu. Až pustí dolů kýbl, poznám to, bude rána. A rána byla, veliká. Kouknu a světlo nesvítilo, opravdu tma. Tak jsem vyndal karbídku, vzal sirku a zapálil hořák. A v tu chvíli se ve mně zatajil dech. Tam, kde mělo být náraziště, bylo kamení, kam jsem dohlédl. Celá jáma byla zasypaná a kamení končilo možná dva metry ode mne. Říkal jsem si: Co se stalo? Nejprve, když jsem slyšel ránu, jsem si myslel, že tam těm blbcům spadl vozík, to se také občas stávalo. Když jsem viděl toto, řekl jsem si: To je zle, to není vozík, to se utrhl kus skály. Tak jsem vzal malé kladívko a začal jsem klepat na stěnu občas, dlouho se nic nestalo, dlouho. Nevím, jak dlouho to trvalo, hodinky jsem neměl, kde by trestanec vzal hodinky... Pak se po jednom klepání ozvalo zaklepání. Tak jsem zjistil, že nahoře o mně ví, že ví, že žiju. Ale trvalo to skoro čtyři dny, než se ke mně dostali.“

  • „Při výsleších jsem si musel sednout na židli obráceně, připoutali mi nohy k nohám židle, ruce ke špryclím. Viděl jsem, jak zabalili flašku od piva, nevím, jestli byla plná nebo prázdná, do mokrého ručníku, a s tím mne třískali přes chodidla. Párkrát jsem dostal přes hubu, pár facek, to byla maličkost, ale toto bolelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 12.12.2011

    (audio)
    délka: 05:18:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 07.11.2013

    (audio)
    délka: 02:34:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do hlavy ti nikdo nevidí, myslet si můžeš, co chceš, vědět můžeš, co chceš. Ale musíš říkat, že nic nevíš

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: Eva Palivodová

  Jiří Rádl se narodil v Plzni-Doudlevcích 7. ledna 1928, vyrůstal u otce a prarodičů. Chodil do obecné školy v Doudlevcích a na měšťanku na Slovanech. Za druhé světové války byl ze 4. třídy měšťanky vzat spolu s dalšími spolužáky na práci do Škodových závodů, sbírali nevybuchlé zápalné pumy. Po dokončení měšťanské školy se učil ve Škodovce elektrikářem. Na přelomu let 1944 a 1945 byl totálně nasazen na budování příkopů pro tanky v Olomouci a kopání zákopů na Bruntálsku. V divokém období dubna a května 1945 se s kamarádem vraceli přes celé Čechy domů do Plzně, zažili příjezd Rudé armády do Pardubic, jeli prvním vlakem do Prahy, překročili demarkační čáru a čekaly je domy poškozené bombardováním. Po válce pracoval Jiří Rádl v elektrotechnické továrně Škodových závodů v Doudlevcích, byl členem Svazu brannosti, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Vlastou Sikytovou. 30. října 1948 se vzali. V té době se už zapojili do protikomunistického odboje spolu se sestřenicemi Miladou Kraftovou, Libuší Pitorovou a s Františkem Pitorou a Vladimírem Jáskem. Zjišťovali strategické informace pro americkou výzvědnou službu. Tuto činnost prováděli od července 1948 do června 1950, kdy byla skupina zatčena. Jiří Rádl byl Státním soudem odsouzen na 15 let vězení za velezradu, vyzvědačství a hanobení soudu, jeho žena k 9 měsícům vězení. Ve vyšetřovací vazbě byl držen v Karlových Varech, na soud čekal ve věznici v Praze na Pankráci. Po odsouzení byl vězněn v plzeňské věznici na Borech, v lágrech Mariánská a Nikolaj na Jáchymovsku, ve vězení Mírov a v táboře Vojna v Příbrami. V roce 1956 byl podmíněně propuštěn. Po propuštění pracoval krátce pro Ústřední dílny v Příbrami, Škodovy závody v Plzni a poté byl dvacet let zaměstnán jako elektrikář v podniku VKD - Výstavba kamenouhelných dolů ve Zbůchu. Zůstal tam až do odchodu do důchodu v roce 1987. Jiří Rádl zemřel v březnu 2014.