Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Rádl (* 1928  †︎ 2014)

• narozen 7. ledna 1928 v Plzni

• 1945: totálně nasazen - kopání zákopů pro tanky a letadla na severní Moravě

• vyučený elektrikář - práce v elektrotechnické továrně Škodových závodů

• červenec 1948 až červen 1950: zapojení do protikomunistického odboje

• 1950: zatčen a odsouzen na 15 let vězení za velezradu, vyzvědačství a hanobení soudu

• 1950-1956: vězněn na Borech, na lágrech Mariánská a Nikolaj na Jáchymovsku, ve vězení Mírov, na lágru Vojna u Příbrami

• podmíněně propuštěn, poté krátce zaměstnán v Ústředních dílnách v Příbrami, ve Škodových závodech v Plzni

• elektrikář v podniku VKD - Výstavba kamenouhelných dolů ve Zbůchu

• zemřel v březnu 2014

Jiří Rádl se narodil v Plzni-Doudlevcích 7. ledna 1928. Když mu bylo 11 let, rodiče se rozvedli a Jiří vyrůstal u otce a prarodičů. Otec i dědeček byli přesvědčení národní socialisté, což ovlivnilo i chlapce. Např. za války poslouchali Rádio Svobodná Evropa a podle jeho zpráv si děda na mapě označoval postup Spojenců – měl ale špendlíky s německou vlajkou, aby to vypadalo, že sleduje jejich pohyb. Matka, vyučená švadlena, se podruhé vdala a Jiří měl ještě nevlastního bratra a sestru, která byla o 20 let mladší a se kterou si byli velmi blízcí. Oba rodiče pocházeli z více sourozenců, takže měl řadu strýců, tet, bratranců. Širší rodina držela pohromadě a v jeho životním příběhu hrála také důležitou roli – např. v totálním nasazení byl se svým bratrancem Mílou Kraftem a po únoru 1948 se zapojil do „protistátní činnosti“ se svou manželkou Vlastou, dvěma sestřenicemi Miladou Kraftovou a Libuší Pitorovou a sestřeničiným manželem Františkem Pitorou. Dědeček Josef Rádl spolupracoval s Edvardem Benešem, působil jako jeho tajný rada. Babička Marie Rádlová byla zase sestřenicí pražského arcibiskupa Karla Kašpara.

Otec pracoval ve Škodových závodech v Plzni-Doudlevcích, vyráběl rotory na generátorech. Za druhé světové války byl nějaký čas vězněn gestapem. Jeho bratranec Václav Rádl se totiž zapojil do odboje, byl pokladníkem ilegálního Krajského výboru KSČ a byl na útěku. Gestapo uvěznilo muže z rodiny Rádlovy jako rukojmí. Až bratrance chytili, propustili je. Vězení ale otce změnilo, již nikdy nebyl bezstarostný a veselý, nikdy o těchto zážitcích nehovořil. Strýc zemřel v Buchenwaldu na žloutenku. Bylo štěstí, že k události došlo těsně před heydrichiádou, takže zatčení muži přežili.

Sbírali jsme zápalné bomby

Jiří Rádl navštěvoval obecnou školu v Plzni-Doudlevcích a později měšťanskou školu na Slovanech. Tato škola byla velmi moderní, dokonce měla na střeše instalovanou školní hvězdárnu. Bohužel v době druhé světové války byla škola zabrána Němci a stal se z ní lazaret. Později sloužila jako porodnice.¹ Žáci se museli přesunout do staré budovy v Houškově ulici, kde byla dívčí a chlapecká měšťanská škola, které měly společnou tělocvičnu.² „Za války, když jsem byl ve čtvrtém ročníku měšťanky, nás sebrali ze školy a poslali nás dělat do Škodovky. Tam jsme zažili bombardování a Němci nás vyhnali na střechy sbírat zápalné bomby. To byly přes půl metru dlouhé šestihranné tyče, v nich byl termit. Spoustu jich bylo nevybuchlých, tak jsme si museli vzít kýbl s vodou a do toho je strkat.“

Základní docházku zakončil pamětník speciálními zkouškami a poté nastoupil do Škodovky do učení na elektrikáře. Učení trvalo tři a půl roku, dokončil je až po válce, kdy složil závěrečné zkoušky ve škole a také živnostenské zkoušky na Obchodní a živnostenské komoře, které byly dost náročné. Komise se ptala např. i na dopravu zboží do Ameriky. Poté dostal živnostenský list a mohl pracovat samostatně.

Z učení nás vyhnali na zákopy do Sudet

Jeho učení bylo ale přerušeno na přelomu let 1944 a 1945 totálním nasazením. „Z učení nás vyhnali na zákopy do Sudet, na severní Moravu. Byli jsme tam blízko letiště, sledovali jsme vzlety messerschmittů. Rusáci dělali nálety na letiště, také vyhodili do vzduchu muniční vlak, z kráteru vznikl rybník.“ Jiří Rádl byl ve skupině chlapců, kteří nejprve v Olomouci kopali příkopy pro tanky – tzv. Panzergraby, kam měl tank zapadnout a pak nemohl vyjet. Později kopali na letišti u Bruntálu kryty pro letadla. Nejprve se z louky odstranil všechen drn, pak se vykopala díra, aby se tam letadlo vešlo, tesaři udělali nad dírou kostru, která se zase zakryla drny, aby to vypadalo jako louka. Na letišti zažili řadu bombardování Rusy. Nedaleko letiště probíhala fronta, o kus země tam asi tři týdny bojovali Němci a Rusové, střídavě postupovali a ustupovali. Když se fronta pohnula, chodili si chlapci na bojiště pro pistole. Jinak tam byla apokalypsa, rozkládající se nafouklé mrtvoly vojáků, mezi nimi uhynulá zvířata... „20. dubna 1945 jsme utekli, ale oni nás 22. chytili.“ Němci také mezi pracovníky verbovali do tzv. Svatováclavské divize k bojům proti Rusům, z asi 200 chlapců se přihlásil jeden, kterého už  pak nikdy neviděli.

Putování domů

Dne 5. května je Němci propustili. „A šli jsme pěšky přes Jeseníky. Měli jsme dřevěné hudláky. Šlapali jsme čtyři.“ Kus cesty je svezl německý voják na voze – až do městečka, kde byl zajatecký tábor. Tam už působil Červený kříž, kde klukům dali najíst a řekli jim, že z městečka občas jezdí vlak do vnitrozemí. Proto vždy jeden z party hlídal na nádraží, až jel vlak s raněnými vojáky, na jeho plošince dojeli do Pardubic. V Pardubicích vyrazili dva kamarádi do hospody na pivo, jenže po Pardubicích hlídkovali Němci a brzy je zatkli. Jiří Rádl s kamarádem Vaškem nepili, což jim ušetřilo problémy, seznámili se na nádraží s vrátným, který je po směně bezpečně provedl městem až do vesnice Jesničánky. Na vsi se jich ujali dva sedláci, u kterých zůstali a pracovali. Jiří Rádl byl u sedláka Jindřicha Němce a pomáhal mu v hospodářství. Zažil tam také příjezd Rusů. Vzpomíná na primitivní ruské vojáky, kteří pocházeli zpoza Uralu a byli zcela negramotní. Jejich poručík, učitel částečně českého původu, se je snažil vychovávat. Měl problém jim vysvětlit, že nemohou porazit krávu sedláka Němce, protože to je jeho osobní majetek, není státní.

Jiří šel s vojáky také rybařit. „Jednou přišli, jestli bych s nimi nešel na ryby. Já jsem byl z rybářské rodiny, byl jsem rybář, tak jsem šel. Žádné pruty, nic, jen měli v ruksaku sbalenou velkou plachtu, ušitou z šesti prostěradel. Vzali granáty, naházeli je do Labe a pak stáhli ryby tím prostěradlem. Potom přišli za paní Němcovou, jestli si je mohou uvařit v prádelně, v prádelním měděném kotli. Paní řekla: ,Klidně si to uvařte.‘ Oni ty ryby nevykuchali, neoškrabali. Jak byly, je naházeli do kotle. Měli takový zvláštní špek, dost slabý, ten nakrájeli na kousky a naházeli ho tam. Někde sebrali zeleninu, zase jak byla, ji tam naházeli. Nahoře plavaly šupiny z ryb. Přišli za mnou, jestli si dám uchu. Já jsem řekl: ,Ne.‘ Mně se zvedal žaludek, když jsem to viděl.“

Když začaly jezdit vlaky, jeli Jiří s Vaškem do Prahy. „Byl to první vlak, který jel do Prahy, ještě před prezidentem Benešem.“ Na Václavském náměstí zůstaly ještě na kandelábrech ohořelé oprátky, na kterých dav věšel a upaloval Němce. V ulicích odklízeli zajatí Němci zbytky barikád. Vlakem pak pokračovali až do vesnice před Rokycany, kde vlak končil. „Do kupé si k nám přisedl chlapík v pruhovaných šatech a říkal: ,Chlapci, já jedu z Drážďan, z koncentráku. Nemáte něco k jídlu? Já mám hlad.‘ Oba jsme měli pečená kuřata, pardubický perník, který paní napekla, tak jsme mu to dali a on se najedl.“ Před Rokycany na demarkační čáře vlak skončil, cestující museli dojít pěšky do Rokycan. Uprostřed lesa byla závora, kde je zastavili Rusové, a museli tam přečkat až do rána. „Ráno přijel jeep, dva Američané zvedli závoru a pokračovali jsme.“

Strč tam ruku, jestli nejsi duch...

Od známých dostávali informace, že jejich domovy byly vybombardované a že možná není rodina na živu. Vencovi rodiče skutečně nepřežili, Jiří měl větší štěstí. Dům na Slovanské třídě, kde s otcem bydleli, byl rozbitý, měl poškozenou střechu od bombardování, vysklená okna, dveře byly zatlučené prkny. Nakonec ho sousedka pustila dovnitř. „Šel jsem nahoru do druhého patra, kde jsme bydleli. Chci zazvonit, zvonek nešel, tak jsem bouchal. Kukátko se otevřelo, pak se zavřelo, zarachotil řetěz. A slyšel jsem tetu: ,Strč tam ruku, jestli nejsi duch.‘ Protože mysleli, že jsem mrtvý...“ Otec totiž dostal zprávu, že Jiří nežije.

Dozvěděl se, že je rodina v pořádku, dočasně žijí u strýce v Žákavě. Teta doběhla do práce pro otce a šli do Žákavy za tetami a prarodiči. Žákava ležela přímo u demarkační linie na sovětské straně, proto tam v té době fungovala jakási domobrana, která v noci hlídala vesnici před Němci, již prchali ze sovětské zóny přes řeku Úslavu k Američanům. Nejprve měli sedláci jen jednu vojenskou a lovecké pušky, poté se jim podařilo odzbrojit prchající Němce a získali dokonce kulomet. „Asi třetí noc hlídání jsme chytili tři kluky od Hitlerjugend. Říkali, že nemají nic, akorát chleba. Jeden z mužských ten chleba vzal a nakrojil nožem. On tam měl pistoli. Byli biti jako žito a předali jsme je Rusům.“

Jiří ale nehlídal každou noc, protože chodili s otcem každé ráno do práce do Škodovky v Doudlevcích a odpoledne zase zpátky. Asi po měsíci zařídil strýc, který pracoval jako ředitel dvora u Města Plzně, opravu domu na Slovanech, takže se mohli vrátit do Plzně. „Byli tady Američané, takže byla sranda. Promítalo se všude na ulicích, hodně se tancovalo.“ Pamětník vzpomíná, jak se s kamarádem seznámili a spřátelili s Čechoameričany z americké armády, kteří je v uniformě Military Police vzali na výlet do zničeného Norimberku.

Po válce dokončil Jiří Rádl vyučení elektrikářem a pracoval v elektrotovárně Škodovky v Doudlevcích na statorech generátorů. Zapojil se do Svazu brannosti, což byla polovojenská organizace, která spolupracovala s armádou a jejímž účelem byla branná příprava. Plánoval totiž jít do důstojnické školy a Svaz brannosti byla dobrá průprava. Tam se seznámil s Vlastou Sikytovou, začali spolu chodit a v říjnu 1948 se vzali. Vlasta také pracovala ve Škodovce, byla technologem v provozu v Doudlevcích.

Jiří Rádl nebyl nikdy příznivcem komunistické strany, byl ovlivněn otcem a dědečkem, kteří byli aktivní národní socialisté. K oblibě komunistů nepřispělo ani to, že strýc z matčiny strany Kraft se nevrátil z koncentračního tábora. „Strejda byl ve skupině partyzánů, která spadala pod Klatovy. Někdo je zradil, ale oni nevěděli kdo. Strýc pracoval v Plzni na technickém úřadě, dozvěděl se, že byla skupina shozená a běžel domů se schovat. Tam už na něj čekalo gestapo. Teta ho naposledy viděla na poli, když pracoval v Terezíně. Byl vysoký, když se postavil, vyčníval. Nemohla s ním mluvit, ale viděla ho.“ Strýc přežil v koncentračním táboře válku, ale byl vyhladovělý a Rusové mu po osvobození tábora dali hodně najíst, což organismus nezvládl. Z jeho spolubojovníků se vrátili domů tři a dva dosvědčili o třetím – komunistovi, že byl oním zrádcem. Teta a navrátivší se dožadovali spravedlnosti u soudu i v komunistické straně, ale protože byl zrádce vysoko postavený soudruh, nic se nestalo, žádný trest ho nepostihl.

To byl další důvod, proč se Jiří Rádl rozhodl bojovat proti komunistické moci. „Komunistický převrat v únoru 1948 byla šupárna. V době, kdy začalo blbnutí komunistů, jsme se sešli v Plzni v Pekle národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a bývalí agrárníci. A rozhodli jsme se, že pojedeme do Prahy. Připravovalo se totiž, že mládež půjde za Benešem vyzvat ho, aby nedovolil odstoupení ministrů. Tak jsem s bratrancem Mílou jel do Prahy. Lidé se scházeli jako švábi na pivo. Vyrazili jsme z Václavského náměstí a šli jsme na Karlův most, to už nás bylo hezkých pár tisíc. První skupina ještě prošla, ale nás na konci Karlova mostu zastavili. Byly tam zábrany a stáli tam vojáci a policajti, dál jsme nemohli. Byli tam samí mladí lidi, vykřikovala se různá hesla. Tak jsme se potom sebrali, šli jsme ke strýci, kde jsme přespali. A druhý den jsme jeli domů.“

Byli jsme mladí, nikdo nevěřil, že jsme nějací špioni

V létě 1948 se mu naskytla možnost bojovat s komunistickým režimem efektivněji. Přes své sestřenice Miladu a Libuši Kraftovou se seznámil s Františkem Pitorou a především Vladimírem Jáskem. Jásek měl kontakty na Západ do americké výzvědné služby (pravděpodobně CIA – Central Intelligence Agency) a hledal spolupracovníky. Poté, co se přesvědčil, že jsou Jiří Rádl i jeho přítelkyně Vlasta spolehliví, zapojil je do své činnosti. Od Američanů dostával instrukce, jaké informace potřebují, a ty se snažili sehnat – především o vojenských posádkách, důležitých průmyslových podnicích atd. Jiří chodil většinou se spolužačkou manželky a její kolegyní Věrou. Mladí lidé, kluk, dívky, nebyli podezřelí, nikdo by je nepodezíral ze špionáže. Proto byli lidé sdílní. „Šli jsme někam do hospody blízko kasáren. Dvě holky, kluk. Přisedli jsme si k vojákům. Já jsem měl jít na vojnu, jenže Škodovka mi ji oddálila o rok, protože mne chtěli poslat na montáž do Ruska, na Kubáň. Tak jsem se vojáků vyptával, jaké to je na vojně, a kluci, když jste jim dala pivo, povídali. Tak se člověk dozvěděl hodně věcí. Jásek nám vždycky řekl, co potřebuje, jaké informace potřebují Američané vědět. Co jsme mohli, to jsme dělali. Třeba jsme sebrali plán Škodovky, aby se tam cizí dostal.“

Manželka učila tanec českou besedu, taneční spolek jezdil po celém kraji a účinkoval na zábavách. Přitom lidé pili, povídali a bylo možné získat různé informace. Jiří také zařídil bratranci Mílovi útěk za hranice, Vladimír Jásek ho převedl do Německa. „Byli jsme mladí, vůbec jsme neměli strach, nenapadlo nás, že bychom se měli bát. Strach člověk dostane teprve, až přijde do let.“

Při výsleších mne třískali přes chodidla

Skupina byla ale v červnu 1950 odhalena Státní bezpečností a její členové byli pozatýkáni. Pro Jiřího si estébáci přišli přímo do práce – na dílnu ve Škodovce. Měl velké štěstí, že při domovní prohlídce nenašli pistoli a další zbraně, které měl ještě z doby války. Hodně by to zhoršilo jeho situaci. Ve vyšetřovací vazbě byl držen v Karlových Varech, kde byl vyslýchán. Vzpomněl si na vyprávění dědových známých, kteří byli za druhé světové válce drženi v Rusku v gulagu a poté bojovali v československých jednotkách: „Do hlavy ti nikdo nevidí, myslet si můžeš, co chceš, vědět můžeš, co chceš. Ale musíš říkat, že nic nevíš. Do hlavy ti nikdo nevidí, to ti nikdo nemůže dokázat. Podle toho jsem se řídil.“ I když vyšetřovatelé pamětníka bili a mučili, nic nového se nedozvěděli.

„Při výsleších jsem si musel sednout na židli obráceně, připoutali mi nohy k nohám židle, ruce ke špryclím. Viděl jsem, jak zabalili flašku od piva, nevím, jestli byla plná nebo prázdná, do mokrého ručníku, a s tím mne třískali přes chodidla. Párkrát jsem dostal přes hubu, pár facek, to byla maličkost, ale toto bolelo.“ Bili ho tak, že nemohl vůbec chodit, každý krok byl utrpení. Spadla mu kůže z chodidel a na Pankráci mu musel nohy ošetřit lékař. Po skončení vyšetřovací vazby byl převezen na Pankrác, kde čekal na soud. O charakteru soudu svědčí, že už ve vlaku do Prahy mu estébáci řekli, že dostane 15 let vězení, a skutečně je dostal. Horší bylo, když mu prokurátor navrhoval absolutní trest. Spoluvězeň ho uklidňoval, že když nikoho nezastřelil, ani nenašli jeho zbraň, trest smrti nedostane. Měl pravdu. Skupina byla souzena Státním soudem v Praze. Obhájce ex offo nebudil důvěru, proto se Jiří rozhodl sebe i manželku hájit sám. Protože si nebral servítky, přibylo k trestným činům velezrady a vyzvědačství také hanobení soudu.

Po soudu byl převezen na Bory, kde se setkal s nechvalně proslulým bachařem Brabcem, který prováděl vězňům prohlídky tělních dutin a různě je šikanoval. „Mne strčili na samotku. A já byl rád. Měl jsem rád samotu a navíc se člověk nemusí obávat, koho mu tam dají, jestli nebude vyzvídat.“ Na cele musel drát peří, později pracoval v sedlárně, jeho dědeček byl švec, takže mu to docela šlo.

Kde mělo být náraziště, bylo kamení... Trvalo čtyři dny, než se ke mně dostali

Z Bor byl transportován na Jáchymovsko, na lágr Mariánská. Protože byl po vyšetřovací vazbě dost zničený, byl strašně hubený, vážil asi 46 kg, nepustili ho na šachtu, ale přiřadili ho k zedníkům, kteří stavěli sídliště pro bachaře. Zedničina mu nešla, takže potom pracoval s řemeslníky, kteří dělali okna, dveře. Potom se stavěl nový lágr na Nikolaji, trestanci budovali oplocení, základy pro baráky. „Když jsme to postavili, tak nás tam ubytovali a chodili jsme na šachtu. A protože jsem byl elektrikář, dostal jsem se do elektrodílny.“ V elektrodílně na šachtě Eduard pracovali především neodsunutí Němci – civilové. Pamětník s nimi měl velmi dobré vztahy, pan Lübscher ho naučil důlní elektrikařinu, a dokonce pro něj kamarádi připravovali útěk, který se nakonec nezdařil, ale nebyl prozrazen. „Byla tam jedna pomocná šachta, kde normálně nikdo nehlídal, tak mi do výkazu práce napsali, že tam mám jít opravit zvonek. Na určitý den a hodinu opatřili auto a čekali na mne. Já je viděl, když jsem vylezl. Byli asi dvě stě metrů ode mne na silnici. Jenže, co čert nechtěl, byl tam i bachař. Vylezu ven, otevřu poklop a on na mne mířil samopalem.“ Výkaz práce měl však v pořádku, opravil zvonek a vrátil se na dílnu. Již byl ale podezřelý, asi proto byl zanedlouho přesunut do věznice Mírov, odkud nebylo možné utéct.

Další zastávkou byl lágr Vojna u Příbrami, kde pracoval nejprve jako havíř na šachtě. Potom potřebovali elektrikáře, tak se dostal zase do elektrodílny. V Příbrami měl nehodu, byl zasypán na šachtě. Vždy, když se otevíralo nové náraziště, musel nejprve elektrikář připravit místo pro havíře – zavést tam kabely, aby bylo možné spustit míchačku, svářečku, světlo a telefon. Takto Jiří připravoval nové náraziště v pátém patře štoly. Když vše připravil a zapojil, zavolal si nahoru, aby mu tam spustili kýbl, aby se vrátil. Zrovna se těžilo, tak měl počkat. „Mohu čekat také hodinu nebo déle. Nosil jsem malou brašničku, malé nářadí, malá kladívka, šroubováky – vše, co jsem potřeboval. To jsem si dal pod hlavu, karbídku jsem si strčil do lutny, aby to hřálo, a lehl jsem si na lutnu. Až pustí dolů kýbl, poznám to, bude rána. A rána byla, veliká. Kouknu a světlo nesvítilo, opravdu tma. Tak jsem vyndal karbídku, vzal sirku a zapálil hořák. A v tu chvíli se ve mně zatajil dech. Tam, kde mělo být náraziště, bylo kamení, kam jsem dohlédl. Celá jáma byla zasypaná a kamení končilo možná dva metry ode mne. Říkal jsem si: Co se stalo? Nejprve, když jsem slyšel ránu, jsem si myslel, že tam těm blbcům spadl vozík, to se také občas stávalo. Když jsem viděl toto, řekl jsem si: To je zle, to není vozík, to se utrhl kus skály. Tak jsem vzal malé kladívko a začal jsem klepat na stěnu občas. Dlouho se nic nestalo, dlouho. Nevím, jak dlouho to trvalo, hodinky jsem neměl, kde by trestanec vzal hodinky... Pak se po jednom klepání ozvalo zaklepání. Tak jsem zjistil, že nahoře o mně ví, že ví, že žiju. Ale trvalo to skoro čtyři dny, než se ke mně dostali. Seděl jsem potmě na lutně, protože jsem si řekl: Nevíš, kolik je tady kyslíku, nebudu ho zbytečně čerpat. Na hlad nebylo pomyšlení a s žízní nebyl problém, kapala tam voda. Pak jsem slyšel škobrtání, viděl malé světlo, pak větší a potom už mi hodili žebřík a vylezl jsem ven.“ S geologem a dalšími havíři byl zasypán na šachtě ještě jednou, ale už kratší dobu.

V létě 1955 prožil Jiří na Vojně také tzv. nudlovou stávku. Velitel tábora trval na tom, aby se vězňům stále vařily nudle, které se nedaly jíst. „Když jsme šli ze šachty 2 na šachtu 1, kluci z lágru na nás křičeli: ,Nechoďte na oběd, to se nedá žrát, velitel se zase ožral.‘ Nikdo nešel pro oběd. Když jsme přišli z ranní, nešli jsme pro oběd a nešli jsme ani pro večeři. Většina, možná devadesát devět procent vězňů nešlo. Pro jídlo se nešlo ani druhý den, ani třetí den. A když hladovka trvala tři dny, muselo to vedení tábora hlásit na ministerstvo vnitra. Rusáci, kteří měli velení na šachtě, řekli, že když lidi tři dny nejí, tak nemůžou fárat. A byl z toho hrozný průser.“

Z hladovky se stala i stávka. Protest vězňů se vedení tábora pokusilo potlačit represí. Do tábora přijeli vojáci, bachaři z jiných kriminálů a začali dělat velký filcunk, rozházeli věci, sebrali cukr, cigarety a další věci, které měli vězni na cimrách. Jiří s kamarády byli ale dobře připravení, měli tajné zásoby pod podlahou baráku, které bachaři nenašli. Věřilo se totiž, že bude brzy válka, a vězni, kteří prošli koncentračními tábory, varovali, že v případě války by byly lágry ponechány svému osudu a vyhladověny. Již nebyly potravinové lístky, tak si muži nakoupili zásoby. Nechodili tedy na jídlo, ale vyhladovění jim nehrozilo. „Rusáci tlačili na vedení, protože přicházeli o rudu. To byl průser. Proto přišlo třeba pět bachařů a celá cimra se musela sebrat a pod samopaly jít do kuchyně pro jídlo. My jsme sice nastavili ešus, ale zase jsme ho vyklopili. Ale jídlo jsme převzali, to bylo důležitý, ne jestli jsme ho jedli.“ Byl hledán vůdce hladovky, někteří vězni byli přesunuti do jiných věznic, probíhaly filcunky atd. Ale hladovka nekončila. Nakonec bylo vyměněno vedení lágru, které bylo odsouzeno mimo jiné za čachry se zásobami během měnové reformy. Vše odhalil zrzavý plukovník, který na Vojně tajně působil jako bachař a zjišťoval informace.

Z Příbrami byl Jiří Rádl v roce 1956 podmíněně propuštěn na svobodu. Jeho manželka totiž pro něj opakovaně žádala o prezidentskou milost, takže mu byl trest několikrát zkrácen, až byl v květnu 1956 podmíněně propuštěn. Dojel domů a po návratu se těžce rozmohl, byl asi tři týdny nemocný. Manželka Vlasta byla odsouzena na 9 měsíců, které si odpykala ve věznici na Pankráci a v Rakovníku, kde trestankyně vyráběly dlaždice. O veškeré protistátní činnosti věděla i do ní byla zapojena, ale nikdo ji neprozradil, takže dostala jen krátký trest.

Po propuštění nemohl Jiří Rádl dlouho najít práci, ve Škodovce bývalého mukla nechtěli. Až mu pomohl kamarád a nabídl jemu i manželce práci v Ústředních dílnách v Příbrami, krátký čas pracoval i jako mistr na dolu. V Příbrami ovšem manželé zůstali jen několik měsíců, kvůli nemoci v rodině a péči o ovdovělou babičku se brzy vrátili do Plzně. Tentokrát již Jiří Rádl sehnal práci ve Škodových závodech v Plzni – pracoval v mědárně, potom dělal elektrikáře na rozvaděčích a v lokomotivce. Z lokomotivky odešel do podniku VKD – Výstavba kamenouhelných dolů (jeden čas název ZÚD) ve Zbůchu, kde pracoval jako elektrikář až do důchodu.

Půjdeš na školení na ostřelovače

V roce 1961 Jiří Rádl splnil povinnou vojenskou službu. I když byl politický vězeň, nebyl zařazen k technickým praporům, ale sloužil pět měsíců na posádce v Klatovech a později v Horažďovicích. „Dokonce jsem byl ostřelovač. Když jsme šli na první střelby, dostali jsme samopal a měli jsme střílet jednotlivé dávky do terče, který byl asi padesát metrů daleko. Já jsem závodně střílel, se Standou Kovaříkem jsme vyhráli přebor Československé republiky ve střelbě. Od spoluvězně Stryji jsem věděl, jak se ze samopalu střílí, jak ho držet, jak táhne. Tak jsem vystřelil a všechny střely byly v černém. A kapitán řekl: ,Půjdeš na školení na ostřelovače.‘“ Z Klatov byl poslán do Horažďovic, kde sloužil v muničním útvaru, který střežil muniční sklad. Měl na starosti ubikace. V té době měl malého syna Jiřího. Protože měl štěstí na velitele, kterým byl jeho kamarád, dostal se i domů za synem.

Vyklízeli jsme sklep a našli jsme dělostřelecké náboje

Velkým Jiřího koníčkem bylo potápění, v rámci Svazarmu založil s kamarády první potápěčský klub. Potápěli se v lomech, v moři, ale také v plzeňských historických sklepech. Takto se dostal k VKD, historické sklepy byly totiž v bídném technickém stavu a město je na podnět potápěčů začalo opravovat. Na tuto práci se specializoval právě podnik VKD, kde potom našel pamětník zaměstnání. Ve sklepech stavebníci objevili i mnoho zajímavých historických předmětů – misky, různé nádoby, střepy, ale také např. středověké dětské boty a dámské střevíce, vše pocházelo z odpadových jam. Proto spolupracovali se Západočeským muzeem, v jeho sbírkách jsou předměty uloženy.

V podniku byl Jiří spokojený, byl tam dobrý kolektiv. Protože tyto práce nechtěl nikdo dělat, bylo tam hodně bývalých muklů a různě režimu nepohodlných lidí. Dělali především podzemní práce – výstavbu a opravy kanalizací, druhých sklepů apod. Kromě opravy plzeňského historického podzemí stavěli např. kanalizaci pro kasárna ve Stříbře. Ta se musela někdy hloubit do skály, na které město stojí. Při stavbě narazili na středověké šachty, kde se těžilo stříbro.

Práce v plzeňském historickém podzemí byla dost zajímavá, ale někdy i nebezpečná. Našli např. truhlu s kostmi, které se ale ukázaly být zvířecí. Vyslechli městskou legendu o zavražděném nemanželském dítěti, pochovaném ve sklepě, kterou ale průzkum a oprava sklepa nepotvrdily. Přímo adrenalinová byla situace, kdy nalezli ve sklepě dělostřelecké náboje z první světové války. „Vyklízeli jsme sklep a ve schodech jsme našli dělostřelecké náboje. Tak jsme volali policistům, aby si pro ně přišli. Když dlouho nešli, vzal jsem náboje, dal do podpaždí a šel je odnést na policii. Zaklepal jsem, když otevřel okénko, tak jsem mu je tam strčil: ,Tady to máte, když jste si pro to nepřišli.‘ Policista od toho stolu utekl.“ Z podniku VKD odešel pamětník v roce 1987 do penze. Po roce 1989 se stal členem Konfederace politických vězňů.

1. Viz BERNATOVÁ, Irena. Hvězdárna a planetárium v Plzni. Plzeň, 2005. Dostupné z: http://hvezdarna.plzen.eu/organizace/historie/prace.pdf. Závěrečná práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce M. Randa.
2. Snad budova dnešního Církevního gymnázia v Plzni.