„Snažil jsem se dosáhnout dvou věcí… zaprvé jsem žádal, aby ti policisté, kteří na mě chladnokrevně stříleli ze vzdálenosti nějakých patnácti metrů, byli souzeni tady v okresku Diez de Octubre, protože tady spáchali ten zločin. Zadruhé jsem chtěl vysoudit nějaké odškodné za to, jakým způsobem se to podepsalo na mém životě. // V odpovědi mi bylo sděleno, že policisté jednali v souladu s rozkazy a odvedli svou práci dobře.“
„Když mě odvezli před nemocnici Calixto García, byl jsem ještě při vědomí. Viděl jsem tam skupinku lidí, kteří pokřikovali: ‚To jako budete zachraňovat toho kontrarevolucionáře…?‘ A začali mě bít hlava nehlava. Ležel jsem tam na lehátku a pěkně jsem to od nich schytával. Nakonec se do toho vložili doktoři. ‚Nechte ho…,‘ říkali. Tehdy mě přestali bít a konečně jsem mohl dovnitř.“
„Poprvé na mě vystřelili na pomezí ulic Calzada Diez de Octubre a Santos Suárez. To mě kulka ještě minula. Schytala to žena, která stála vedle mého kamaráda. Ten mi říká: ‚Ty vole, oni střílí…!‘ – ‚Ano, opravdu střílí… běžte se schovat do budovy první, já půjdu za vámi.‘ Když jsem se chystal vejít, došlo k tomu prvnímu výstřelu. Mířili mi na hlavu. Byl jsem před trafikou. Když jsem se rozběhl a chtěl jsem se schovat uvnitř, vystřelili na mě podruhé. To už mě trefily do holeně. Upadl jsem na zem. Když jsem se opět pokusil dostat se dovnitř, střelili mě do zad. Ti policisté tam nestříleli na mě, stříleli na všechny kolem.“
„V té době, bylo to někdy mezi lety 1992 a 1993, se kolem sídla naší vojenské jednotky v Marielu pohybovalo mnoho plavidel pašujících drogy. Občas nás vyslali, abychom se s nimi střetli… já jsem byl vlastně nováček, ale už tehdy jsme se s nimi dostávali do přestřelek a potom jsme prohledávali tropickou vegetaci a pátrali po pašerácích. Kolem létaly kulky a já jsem tam pročesával mangrovníky. Mimo jiné kvůli tomu kubánské matky vidí nerady, když jejich synové odcházejí do armády. Děje se tam spousta věcí, o kterých se nemluví.“
„(Když můj otec emigroval přes přístav Mariel…) byly mi tehdy čtyři roky. Z vyprávění vím, že mu řekli, že má dvě možnosti. Buď se nalodí a odpluje, nebo půjde sedět do vězení La Cabaña. Kvůli tomu, jak se kubánská vláda zachovala, se moje matka začala cítit velmi opuštěná a nakonec se rozhodla vzít si život. Tyhle věci jsou poslouchal už jako malý kluk...”
Osiris José Puerto Terry se narodil do rodiny, jejíž osud výrazně poznamenala politika kubánské vlády. Během takzvaného exodu z přístavu Mariel se jeho otec, který tehdy pracoval jako prodavač v obchodě se smíšeným zbožím, musel sebrat a nalodit se na jedno z mnoha plavidel, na kterých tehdy Kubánci ve velkém počtu opouštěli svou rodnou zemi. Úřady mu nedaly na vybranou a vyhrůžkami vězením ho donutili k trvalému odloučení od zbytku rodiny. Osirisova matka se s nastalou situací nedokázala vypořádat a rozhodla se vzít si život. Chlapec tak vyrůstal pod dohledem své tety a po splnění dvanácti let povinné školní docházky se rozhodl vstoupit do armády. V období dalších šesti let absolvoval celou řadu výcvikových kurzů, mezi nimi například trénink pro odstřelovače. Nicméně, život v armádě tehdy znamenal také nutnost snášet ponižování od ostatních vojáků a mladí muži se museli účastnit všemožných misí, které zahrnovaly například nebezpečné přestřelky s lidmi, kteří poblíž kubánského pobřeží proplouvali na lodích naložených drogami. V roce 1996 Osiris adresoval otci dopis, ve kterém vyslovil přání přidat se k americké CIA. Psaní zadržely úřady a Osiris byl z armády propuštěn. V následujícím období pracoval jako pekař a nakonec skončil na volné noze jako pouliční prodejce zmrzliny. Jeho život se odehrával v okolí ulice Calzada de Diez de Octubre v hlavním městě Havaně. Osudným se mu staly události z 11. července 2021, kdy na Kubě propukly masové demonstrace proti režimu. Osiris zrovna prodával zmrzlinu, když se rozhodl přidat se k pochodu. Byl svědkem několika potyček s pořádkovými službami, které přerostly v otevřené násilné střety. Při nich ho policisté několikrát střelili. Ještě před hospitalizací ho přímo před branami nemocnice surově zbili agenti kubánské Státní bezpečnosti. Bezprostředně po operaci následovaly výslechy a Osiris se po pouhých dvanácti dnech musel přesunout domů. Jeho zranění přitom nebyla ve stadiu, které by odpovídalo domácí léčbě. Osiris dodnes vytrvale bojuje za spravedlnost a snaží se o to, aby se události z 11. července 2021 náležitě prošetřily. Zatím se mu ale nepodařilo ani dostat střelce před soud, ani vysoudit jakékoliv odškodné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
