Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Osiris José Puerto Terry (* 1974)

• Nació el 4 de octubre de 1974 en San Isabel de Las Lajas.

• Su madre se quitó la vida después de que su marido fue obligado a exiliarse.

• Fue despedido del ejército a causa de su deseo de unirse a la CIA

• Participó en las manifestaciones del 11 de julio de 2021

• Durante la protesta fue baleado varias veces por las fuerzas represivas

• Antes de ser ingresado al hospital había sido víctima de una paliza por los agentes de la Seguridad del Estado

• A pesar de sus esfuerzos, los agentes que le dispararon nunca fueron procesados, ni él mismo recibió indemnización

---český příběh následuje po španělském originále---

 

“Me contaron que mi papá tenía que montarse en un barco e irse o iba preso a La Cabaña. Mi mamá a raíz de eso se vio sola y decidió quitarse la vida. Eso son los cuentos que oía desde niño...” recuerda Osiris José Puerto Terry, sobreviviente de la represión contra los manifestantes del 11 de julio de 2021, durante la cual fue baleado varias veces por parte de las fuerzas represivas. 

El militar cubano que quería pertenecer a la CIA

Osiris nació el 4 de octubre de 1974 en San Isabel de Las Lajas, pueblo con una fuerte influencia de la tradición afrocubana situado en la provincia de Cienfuegos. Su infancia se desarrollaba entre dicho pueblo en la provincia y la capital cubana, donde residía en la Calzada de Diez de Octubre. “Fue entre los dos lados. Llegué a boxear por las dos provincias y fui bueno, gané varios campeonatos, pero no me dejaron ir al mundial de la juventud en Francia en 1990. Temían que me pudiera convertir en un posible emigrante. Mi padre había salido de Cuba y por lo tanto yo no era confiable,” cuenta y explica que su padre que trabajaba como bodeguero tuvo que salir de Cuba en 1980. Desde entonces vivía con su tía. La comunicación con el padre dejó de existir por la falta de medios de comunicación en aquella época. “Primero me lavaron el celebro, me decían que mi padre era el malo. Además, mi abuelo era revolucionario, no quería saber de mi papá; para él era un enemigo,” añade.    

La vida de Osiris era desde siempre fuertemente influida por sus creencias religiosas. Todos los miembros de su familia son santeros, o sea, de la religión yoruba. 

A sus 18 años ingresó al servicio militar y permaneció en el ejército durante cinco años. Pasó por varios cursos, entre ellos por ejemplo el curso de francotirador. “Allí viví muchas cosas... Estábamos en la unidad del Mariel y en este tiempo entraban muchas lanchas de droga por allí. Tuvimos que batirnos a fuego con varias. Muchas madres no quieren mandar a sus hijos al Servicio Militar por este tipo de cosas que no se cuentan...”, recuerda. A pesar de haber pasado cinco años en el servicio, la carrera militar en Cuba no era su destino. “En el año 1996 escribí una carta a mi papá, en la cual le decía que quería pertenecer a la CIA de los Estados Unidos. La contrainteligencia militar cogió la carta y la mandó al jefe del Ejército Occidental. Me mandaron a buscar. Les dije que esa sí era mi carta que escribí a mi papá y me dieron la baja por mi pensamiento, por inclinarme hacía otra política,” explica el comienzo de los cambios abruptos que le llevaron a otro camino.  

Una vez despedido del ejército, Osiris pasó varios cursos, entre ellos el de preparador de masa, panadero y almacenero y empezó a trabajar en la Empresa Pan y Dulce. Sin embargo, el trabajo era muy exigente en lo que se refiere al horario y por lo tanto, desde el año 2015, Osiris decidió optar por el cuentapropismo y empezó su negocio de heladería ambulante. 

Tres balas, una paliza y un motivo para seguir luchando 

Su vida transcurría de una manera tranquila hasta el 11 de julio de 2021. “Estaba sentado con la bicicleta enfrente de una casa en la Calzada de 10 de Octubre, por la cual venía bajando una cantidad de personas enorme. Más adelante había un cordón de policía. Allí fue donde empezó todo,” describe como se produjeron los primeros enfrentamientos y tiraderas de piedras entre los manifestantes y las fuerzas represivas. Osiris se unió a la multitud, bajando por las calles vio por ejemplo una patrulla virada para abajo. Allí, la manifestación se paró y decidió no encender a los carros para evitar una posible serie de explosiones. Más tarde, caminando cerca de la Calzada de 10 de Octubre, a Osiris le dispararon tres veces. “¡Coño, están tirando!” El primer disparo no le alcanzó y terminó clavado en la pared. Sin embargo, al intentar refugiarse en uno de los edificios, otra bala le acertó en el pie. “Allí me caigo y me vuelven a dar otro plomazo por la espalda. Venían echándole plomo a todo el mundo... Cuando estaba pasando un taxi, me montaron y me trajeron al Hospital Calixto García.”

Al llegar al hospital, todavía estaba consciente. “Cuando llego allí, hay una gente que dice: ‘¿Van a salvar a este contrarrevolucionario?’ Y me dan tremendamente con manos y palos. Los médicos intervinieron, ellos dejaron de darme golpes y allí fue cuando me cogieron al hospital,” describe los sucesos de aquel día que se escribió en la historia de la represión contra el pueblo cubano. El otro día, Osiris despertó en un salón con la barriga abierta. “En eso vino un oficial a tomar mi declaración. La enfermera se oponía, pero no había manera de pararlo,” recuerda la visita de un agente de policía a tan solo diez horas después de la operación. Posteriormente se lanzó una investigación en su barrio, se interrogaba a los vecinos para saber sobre la involucración de Osiris en la manifestación. 

Pasados once días en el hospital durante los cuales podía visitarle solo su mujer, le dieron alta a Osiris. Eso a pesar de que su estado de salud seguía siendo muy grave. “Temía que me iba a morir, pero me dijeron que tenía que irme,” dice y añade que es probable que el personal del hospital estaba preocupado por las frecuentes visitas de los agentes que venían tomar sus declaraciones sin tener en cuenta su estado. 

Las citaciones a la Fiscalía Militar no tardaron en llegar. “Era siempre alquilar un carro, tenía puntos en la barriga y no me podía mover mucho...” dice y recuerda que durante las interrogaciones vomitaba. “Incluso algunos decían: ‘Mándenlo para fuera, que este hombre no puede estar aquí.’ 

Una de las balas que le alcanzaron el 11 de julio de 2021 todavía se queda en el cuerpo de Osiris, quien está intentando averiguar cuál de los oficiales le disparó para poder demandar la justicia y la indemnización. Al mismo tiempo Osiris cree que las autoridades están intentando ocultar los detalles del evento y sostiene que en el registro del hospital aparece un nombre falso y que la documentación carece de las informaciones como por ejemplo el facto de haber sido ingresado por las heridas producidas por las balas. “Están ocultando eso porque no quieren que la verdad salga a la luz,” está convencido. Osiris se dirigió a los tribunales e hizo todo lo que se le pidió para poder avanzar con su caso. Entretanto, tuvo que hacer la baja total por la incapacidad. Los oficiales que le dispararon desde unos 15 metros nunca fueron juzgados. “La respuesta fue de que no van a ser procesados los militares ni me van a indemnizar, porque los miembros de las fuerzas represivas actuaron en su deber e hicieron bien su trabajo.” En vez de ello, todos los meses tiene que firmar un documento donde especifica donde se va a encontrar durante los siguientes treinta días. Osiris sufre de varias afectaciones en su vida cotidiana. “Me duelen los tiros, me duele la rodilla porque tengo todo el peso sobre un lado de mi cuerpo.” No quiere ser operado, porque no tiene confianza en el sistema de salud. “Tengo miedo de que me hagan algo...” explica. De vez en cuando, los oficiales del gobierno le traen comida. “Pero el silencio del hombre no se compra con comida. Los principios no son negociables.” Los 1500 pesos de retiro no le alcanzan para sobrevivir. Hoy en día, Osiris se busca la vida vendiendo pan por las calles de la capital cubana.

 

---------------------------

„Z vyprávění vím, že můj tatínek se musel nalodit a utéct. Kdyby to neudělal, zavřeli by ho do nechvalně proslulé havanské věznice La Cabaña. Maminka se s tím nedokázala smířit a rozhodla se vzít si život. O tom všem jsem slýchal už od dětství…“ vzpomíná Osiris José Puerto Terry, přeživší násilného potlačení demonstrací z 11. července 2021. Během střetů ho policisté třikrát střelili. 

Voják, který chtěl vyměnit kubánskou armádu za CIA

Osiris se narodil 4. října 1974 v městečku San Isabel de Las Lajas v provincii Cienfuegos – tedy v místech, kde je patrný silná vliv afrokubánské tradice. Jeho dětství se odehrávalo mezi tímto spíše venkovským osídlením a kubánským hlavním městem, kde žil v ulici Calzada de Diez de Octubre. „Pendloval jsem mezi oběma lokalitami. Na obou místech jsem se věnoval boxu a šlo mi to výborně. Vyhrál jsem několik turnajů, ale na světový šampionát mládeže konaný v roce 1990 ve Francii jsem nemohl jet. Báli se, že bych tam zůstal. Můj otec musel dříve emigrovat, a proto mě považovali za nedůvěryhodnou osobu,“ vypráví a vysvětluje, že jeho otec, který na Kubě pracoval jako prodavač v obchodě s potravinami, musel emigrovat v roce 1980. Po následné sebevraždě matky Osiris bydlel u tety. Vazby na otce se zpřetrhaly, protože v té době komunikace zkrátka nebyla možná. „Nejdřív mi vymyli mozek. Napovídali mi, že můj otec byl špatný člověk. Navíc, dědeček byl stoupenec Kubánské revoluce a o mém otci nechtěl nic slyšet. Pro něj byl mrtvý,“ dodává. 

V životě Osirise hrály odjakživa významnou roli náboženské tradice. Všichni členové jeho rodiny byli vyznavači afrokubánského synkretického náboženství známého pod označením santería, neboli yoruba.

Když mu bylo 18 let, nastoupil do armády, kde vydržel dlouhých šest let. Absolvoval několik kurzů, mezi nimi například speciální trénink pro odstřelovače. „Zažil jsem tam toho hodně… Moje jednotka působila v oblasti přístavu Mariel, v jehož okolí se tenkrát pohybovalo množství lodí převážejících drogy. Několikrát jsme se s nimi ocitli v přestřelce. Spousta matek nechce, aby jejich synové chodili do armády právě kvůli těmto rizikům, o kterých se tolik nemluví…“, vysvětluje. Během pátého roku ve službě zjistil, že strávit celý život v armádě nebude jeho osudem. „V roce 1996 jsem adresoval otci dopis, ve kterém jsem mu psal, že bych se chtěl stát příslušníkem CIA. Kontrarozvědka ten dopis zachytila a poslala ho na velitelství západního okruhu. Předvolali si mě. Jenže já jsem jim potvrdil, že jsem to tak skutečně napsal a myslel jsem to vážně. Kvůli mému smýšlení mě ihned vyhodili,“ nastiňuje možný počátek změny životního kurzu.  

Po nuceném odchodu z armády se Osiris rekvalifikoval a stal se z něj pekař. Pracoval mimo jiné ve firmě Pan y Dulce. Náročná profese s nekonečnou pracovní dobou ho ale vyčerpávala a v roce 2015 se rozhodl, že vyzkouší v rámci omezených kubánských možností podnikat a začal s pouličním prodejem zmrzliny. 

Tři kulky, nakládačka od estébáků a chuť bojovat za spravedlnost 

Život plynul obvyklým tempem až do 11. července roku 2021. „Seděl jsem se svým mrazákem se zmrzlinou zapřaženým za jízdním kolem v ulici Calzada de Diez de Octubre, když jsem zpozoroval, že se ke mně valí dav lidí. Za nimi byl vidět policejní kordon. Tehdy to celé začalo,“ popisuje, jak propukaly první potyčky mezi demonstranty a policií a vzduchem začalo létat kamení. Osiris se přidal k demonstraci, která postupovala ulicí. Vzpomíná si na výjevy zahrnující převrácené automobily. V tu chvíli ve dav zastavil a lidé se dohodli, že nebudou zapalovat auta, aby nezačala vybuchovat. Když průvod pokračoval poblíž ulice Calzada Diez de Octubre, Osiris se stal terčem třech výstřelů. „Sakra, oni střílí!“ První kulka ho minula a zaryla se do zdi. Jenže když se snažil schovat ve dveřích budovy, další ho trefila do nohy. „Skácel jsem se k zemi a dostal jsem další kulku do zad. Stříleli na všechny kolem… Když potom projíždělo taxi, naložili mě do auta a odvezli mě do Nemocnice Calixto García.“  

Pří příjezdu do nemocnice byl ještě při vědomí. „Před budovou stála skupinka lidí, pokřikovali: ‚To jako budou zachraňovat toho kontrarevolucionáře?‘ Dostal jsem od nich pořádnou nakládačku. Přestali mě bít, až když se do toho vložil zdravotnický personál. Až potom jsem se dostal dovnitř,“ vypráví události osudného dne, který vešel do kubánských dějin jako jeden z nejkrutějších režimních zásahů proti obyvatelstvu. Dalšího dne se Osiris probudil na sále s rozpáraným břichem. „A už tam byl někdo, aby mě vyslýchal. Zdravotní sestra byla proti, ale nic nezmohla,“ popisuje návštěvu policisty pouhých deset hodin poté, co ho operovali. Zanedlouho už se rozjelo také vyšetřování v jeho čtvrti. Zjišťovalo se, jakým způsobem se Osiris zapojil do demonstrací. 

Uběhlo dalších jedenáct dní, během kterých ho mohla navštěvovat jen jeho manželka, a Osiris musel z nemocnice domů – a to i navzdory vážnému stavu, který tomu rozhodně ještě neodpovídal. „Bál jsem se, že zemřu, ale tvrdili mi, že musím pryč,“ říká a dodává, že personál nemocnice se pravděpodobně obával, že by se mohlo něco přihodit vzhledem k frekvenci návštěv agentů od policie, kteří nedbali jeho zdravotního stavu. 

Předvolání k výslechu na sebe nenechaly dlouho čekat. „Musel jsem vždycky platit někomu za odvoz. Na břichu jsem měl kupu stehů a nemohl jsem se moc hýbat…“ říká s tím, že během výslechů se mu zvedal žaludek a zvracel. „Někteří dokonce říkali: ‚Vyhoďte ho odsud, v tomhle stavu tady nemůže být.“ 

Jedna z kulek, která ho při demonstraci zasáhla, je stále v těle Osirise, který se snaží zjistit, kdo z přítomných zasahujících policistů na něj střílel, aby se mohl domáhat spravedlnosti a odškodnění. Zároveň je přesvědčen, že úřady se snaží skrýt detaily o celé události, a tvrdí, že v nemocniční dokumentaci figuruje pod jiným jménem, a v zápise chybí také informace o tom, že byl do zařízení přivezen na základě střelných zranění. „Snaží se to ututlat, protože nechtějí, aby se ukázala pravda.“ Osiris se obrátil na soudy a udělal všechno, co se po něm žádalo, aby jeho případ mohl být řádně prošetřen. Mezitím se z něj stal invalida, který nemůže pracovat. Policisté, kteří na něj stříleli z patnácti metrů, se nikdy nemuseli zpovídat před soudem. „Bylo mi vyrozuměno, že ti lidé před soud nepůjdou a ani já nedostanu žádné odškodné, protože strážníci jednali v souladu se svými povinnostmi a odvedli svou práci správně.“ Místo toho musí každý měsíc podepisovat listinu, ve které povinně uvádí, kde se bude během dalších třiceti dní zdržovat. Události z 11. července 2021 se neblaze podepsaly na kvalitě jeho života. „Ta místa, která zasáhly střely, mě stále bolí. Pobolívá mě koleno, protože veškerá váha doléhá pouze na jednu polovinu těla.“ Zároveň nechce podstupovat další operace, protože nevěří zdravotnímu systému na Kubě. „Mám strach, že by se mi mohlo něco stát…“ přiznává. Jednou za čas přijde nějaký vládní úředník a přinese mu něco málo k jídlu. „Moji mlčenlivost si ale za jídlo nekoupí. O některých věcech se vyjednávat nedá.“ Důchod ve výši 1500 kubánských pesos, který pobírá, mu nestačí ani na pokrytí základních životních potřeb. A tak kulhá po ulicích hlavního města a prodává chléb.