Marie Pucharová

„Prosil, že tam nechal postavit nové varhany, že by si rád zahrál. A tak šel k bráně a jeden člověk z Nedvězího mu zahradil cestu. Dal mu pár facek a žádný varhany a rozdupal mu brýle – málo viděl. A to už tam stálo víc lidí, seřadili se a museli tady dolů do Hedvy na nádvoří a tam měl každý podepsat, že odsud dobrovolně odchází. A pan farář, který uměl perfektně česky a sloužil nejdřív v Bystrém, tam tomu pánovi, když byl jako malý na náboženství, tak on asi hodně zlobil, tak mu dal pár facek a on se mu mstil. A měl podepsat, že jdou odsud dobrovolně a pan farář řekl, že to jako kněz nemůže podepsat, že by lhal. A tak Jedlováci museli udělat kolem něj kruh a tam ho ten pán zbičoval. Pořádně, až mu košilí mu prosakovala krev. A potom se museli všichni sebrat a jít pěšky na dolní konec, Baldu, Pomezí až do Svitav a pan farář musel jít celou cestu příkopem.“

„Naši kluci byli vždycky sem a tam – jak bylo pár lidí pohromadě, tak museli vědět, co se děje. Tak přišli, to už jsme ale viděli, že shání lidi dohromady. A přišli, že strýček Josef, že je asi budou někam odvádět. Mysleli si, že půjdou na Sibiř, že je odvedou. A že neměli doma ani kousek chleba, jen takovou patičku malinkou, tak maminka s tetou udělaly bochník na dvakrát, zavázaly do plátna a odnesly ho dolů. Byl odsunutý do Kropstädtu. První transport šel do Východního Německa, ty další už šly do Západního a ti už se měli úplně jinak. Byli podporovaní, mohli stavět, ale ve Východním Německu nedostal nikdo nic. To byla holt ruská zóna.“

„Hrozně tady znásilňovali ženský. Anna Krejčová ležela šest hodin v potoce a její švagrovou šest Rusáků za sebou znásilňovalo. Vypadala hrozně – byla k nepoznání zřízená. Byli to sousedi, bydleli jsme přes silnici. Ten pan Krejčí pocházel z Oldříše a uměl perfektně česky. Říkal jim to, ale nebrali ohled vůbec na nikoho, na nic. U nás jsme je měli také ubytované. Pili i kolínskou, jim to bylo jedno. Hlavně že měli furt tu hlavu zamotanou. Nahoře, ten barák je už zbouraný, před Cackovými, byl to takový dlouhý barák, a tam se ta jedlovská děvčata všechna schovala a chtěla, aby tomu ušla. Ale jestli je někdo prozradil, nebo jestli to vyšpehovali, tak ten barák vzali útokem. Holky utíkaly do lesa k Bořinám, ale ty… taky vypadaly. Hrozné, jak zvířata, opravdu jak zvířata. Víte, co jsme všechno museli vidět... Byli ubytovaní a vyhlídli si, ke komu v noci zas přijdou. Už u dveří do kuchyně nebo ložnice stáhli kalhoty a teď jste to viděli v plné kráse – celé přirození a to všecko. Byly jsme ještě děti, měly jsme jedenáct let a žádný stud. Byli u nás ubytovaní i s jednou ženskou. Do kouta chodili za skříň na velkou na záchod a do záclon si utírali zadky. Víte, opravdu, na to já si vzpomínám, že to byly takové smutné dny.“