„Sousedé se divili. Moje dcera se hned s každým seznámila, byla společenská. Tak mě paní pozvala na čaj. Ať maminka přijde, říkala jí. Byla to Němka, Magdalena. Ptala se: ‚Kde vás shrábli?‘ Já říkám: ‚Nikde nás neshrábli.‘ Ona: ‚Odkud jste přijeli?‘ - ‚Z Prahy.‘ Ona zase: ‚V Praze vás shrábli?‘ Já říkám: ‚Ne, my přijeli sami.‘ Ona: ‚Jak sami? Neměli jste peníze v Praze?‘ Já říkám: ‚Ne kvůli peněz. Stavět komunismus tady.‘ Já jsem byla ještě pitomá. A ona se svalila na záda a začala se řehtat: ‚Duraki, duraki, z Prahy do Tabuny, duraki.‘ Hrozně se smála.“
„Vrátila jsem se ze zahrady a Ivo tam stál, takhle se mu třásly ruce. A dvacátého jsme ještě dostali Rudé právo, nic tam nenaznačovalo, co bude. Třásl se a řekl: 'Rusové jsou v Praze, celou zemi mají.' A takhle se mu třásly ruce a slzy měl v očích. A teď přišli jeho kamarádi: ‚Ivo, Ivo, my ti gratulujeme, naše pomoc je bratrská' a tak dále. A on se rozbrečel. No, tak oni pak pochopili, o co jde. A já jim řekla, jak to je vůbec. No, takhle to bylo.“
„Já myslela, že za týden odejdou. Že uvidí, že to je omyl, že žádná kontrarevoluce není. Tak to Ivovi říkali kamarádi: ‚Počkej, uvidí a odejdou.‘ Ale kdepak. Ti hoši, kteří byli při vpádu první, oni viděli, že žádná kontrarevoluce není, a proto je rychle vyměnili. Poslali jiné, takové více vytrvalé. A oni přijeli zpátky domů, my se jich ptali: ‚Co tam v Čechách?‘ A oni: ‚No co? My jsme jako blbí, blbost je to, my jsme z dobrých lidí udělali zlé, tam žádná kontrarevoluce není. To byli dobří slušní lidi tam.‘ Tak je začali brát. Ze začátku je začali přemlouvat, aby to tak neříkali, aby tvrdili, že tam kontrarevoluce byla. Že ji jen neviděli, protože jsou špatně marxisticky vychovaní. No, ale když oni byli stejně jako blbečkové, tak jim řekli, že mají poruchu a poslali je do blázince.“
Elvíra Ptáková se narodila v roce 1934 v Moskvě. Její dědeček Josif Vladimir Filipovič, vědec, byl popraven při Stalinových čistkách mezi ruskou inteligencí. Její matka Marie Filipovičova byla geoložka. Dětství strávila s babičkou, přežily hladomor i bitvu o Stalingrad. Vystudovala vysokou školu zemědělskou v Moskvě. Vdala se za Čecha Ivo Ptáka, který v Moskvě studoval. Od roku 1957 oba pracovali jako zootechnici na Liberecku. V roce 1961 se vrátili do Sovětského svazu, protože chtěli pomoct při budování kolchozů. Mnozí je od návratu do SSSR zrazovali a považovali je za blázny. Manželé nakonec skončili v nuzných podmínkách v obci Tabuny v pohoří Altaj, kde tři roky pracovali v zemědělství. Ivo Pták byl členem KSČ, Elvíra do strany nikdy nevstoupila. Šokem pro ně bylo, když začaly vycházet najevo zločiny páchané za Stalinovy vlády. Další velké rozčarování přišlo, když sovětská vojska v roce 1968 obsadila Československo. Ivo Pták se tehdy zúčastnil protestu na československém velvyslanectví v Moskvě, za což byl vyloučen ze strany. Přestože Elvíra Ptáková byla celý život přesvědčena, že komunistický režim není špatný, neustále se potýkala s represemi ze strany komunistů a mnohokrát se zastala lidí, kterým ubližovali. Na podzim roku 1989 byla svědkem demonstrace v Praze a byla při ní zadržena Veřejnou bezpečností. V 90. letech prodávala suvenýry na Karlově mostě, protože ač uznávaná vědecká pracovnice, měla v Moskvě tak malý plat, že nemohla synovi koupit hudební nástroj, který potřeboval ke studiu. Žije střídavě v Česku a v Rusku, je autorkou několika knih.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
