„Když přišel rok 1968, tak tenhleten prcek – Pepík, manželův bratr o čtyři roky mladší… tak oni byli na návštěvě u maminky v Německu, u Norimberka. A když přišel rok 1968, tak oni tam zůstali a už se nevrátili. Samozřejmě my jsme s tím měli – a hlavně manžel na vojně – velké problémy. I můj syn, který šel do školy, tak s tím byl vždy problém. Hlavně když šel na vojnu, tak oni přišli na to, že má strejdu – údajně –, který mu něco posílal. Nikdy mu nic neposlal, protože my jsme se doopravdy nestýkali potom, co odešel. Ale oni mu vždy říkali: ‚Co strejda?‘“
„Když jsem to počítala, tak dole to je… šest, sedm, nahoře osm, devět, deset… třináct lidí. Pět rodin, když to vezmu, protože tam byla ještě prababička.“
„Stalo se to tak, že on [bratr] pracoval v papírnách a dostal předvolávací rozkaz, aby se dostavil na vojenskou správu do Mladé Boleslavi. Tak on si vzal motorku a jel a přišly závory – přejezd železniční – a musel tam zůstat stát. Za ním přijelo ruské auto ze cvičení, údajně ten řidič usnul a srazil ho. Nebylo mu pomoci. Patří do skupiny lidí, co jsou evidovaní jako oběti invaze.“
„Když přišel ten pětačtyřicátý rok, tak vím, že právě jeden esesák... On byl taková vyšší šarže. Tam byla u nás taková rokle, když se šlo ke koupališti, a tam postřílel celou svou rodinu – děti, manželku i sebe. My jsme to ale brali tak, že mu to patří.“
„S tatínkem jsme šli dělat, jak bych to řekla, dříví do lesa. To bylo v Sudetech, to jsme museli mít zvláštní povolenku, to bylo přímo pod hradem Bezdězem, jak jsou ty lesy. Tam právě se nám jednou stalo, že najednou tam byli dva tři muži – přesně si to nepamatuju, ale vím, že jich bylo víc než dva – a to byli nějací partyzáni. Ale jestli to byli ruští, nebo ukrajinští, to nevím. Ale nic po nás nechtěli, jen jídlo.“
„Já jsem byla v odborech a dělala jsem tam pokladníka, takže vím, co tam proběhlo. Kolikrát jsem měla problém s něčím souhlasit, protože ti lidi byli naprosto naivní. Podotýkám ti dole. Oni pak dostali tak přes pusu, že se až divili. Pamatuju si, jaký pamflet tenkrát zplodil předseda. Napsal, jak je budeme podporovat, jak se budeme… div ne komunistickou společnost… že se budeme o všechno dělit. A víte, jak to dopadlo? Byla schůze, a abych řekla pravdu, každý se bál pro to nehlasovat. To tam raději nešel. Protože to byla taková euforie… podívejte se, tamhleten, on tamhleto…“
„Ještě vám k té učebnici něco řeknu. Když byl pětačtyřicátý rok a bylo po revoluci, tak my se spolužačkou jsme ty učebnice němčiny… jsme vykopaly pod okapem díru, tam jsme je daly a na to jsme daly hlínu, ať to tam shnije.“
Libuše Procházková se narodila 11. ledna 1936 v Libavském Údolí u Chebu. Druhou světovou válku prožila v Bělé pod Bezdězem. Od roku 1944 až do roku 1945 nemohla chodit do školy, jelikož v ní byli ubytováni tzv. národní hosté. Ke konci války se náhodně setkala s partyzány. Po válce vystudovala gymnázium v České Lípě a při práci si udělala ekonomickou nástavbu na střední škole v Liberci. Se svým mužem Ottou Procházkou měla jednoho syna. Její bratr Jiří Neuman tragicky zahynul v roce 1970 při nehodě se sovětským vojákem. Po roce 1989 zažila pamětnice privatizaci Tesly, kde pracovala jako ekonomka. V roce 2023 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
