Jaroslava Procházková

„Úplně nahoře bylo bifé. A zajímavý, on začal to bifé tím způsobem, že – já jsem tam šla s maminkou – tak jsme dostaly lístek a tam byly napsaný všelijaký věci. A maminka povídá: ‚Tak si něco vyber.‘ Já jsem měla nějakej svátek. Tak jsem si šla vybrat trubičku a ona mně ji štípla kleštičkama, jo, a vedle byla cena. Dala mně tu trubičku, já jsem nemusela platit. Čili on začal tady s tímhle, což my jsme neznaly, protože v restauraci se muselo dávat spropitné, že, číšník vás obsluhoval a tak dále, tak to bylo takový moc nóbl… My jsme si tam mohly vybrat, co jsme chtěly, zaplatit, odejít… My jsme tam obyčejně chodily nakupovat na Velikonoce, to mně maminka vždycky kupovala boty. Protože jak ta noha rostla… Tenkrát ti prodavači byli úžasní: I když jsem byla malá holka, tak mně vykal a vzal mi tu nohu, lžící mi tu botu obouval… Oni byli takoví uctiví. Zákazník náš pán, hrozně si nás považovali.“

„O Židech vám řeknu tolik, že oni věděli, že Němci půjdou proti nim, že bude nějaký pogrom. K nám chodilo hodně Židů, protože ti bohatí si u nás nechávali šít kožichy, tak se radili s tatínkem: ‚Co myslíte, co bude? Asi půjdeme na Sibiř a tam budeme dělat těžké práce. Víte co, pane Kučero, ušijte nám důkladné palčáky, rukavice, abysme mohli zvedat ty lopaty na té Sibiři…‘ Tak tatínek jim šil kožešinové palčáky… Jenomže: Židé byli nachystáni k transportu, museli mít sbalený zavazadla… Nesměli jezdit tramvají, jenom na jedné plošině… Tak si představte prázdnou tramvaj a na té jedné plošině, tam se nedalo dýchat, jak byli ti lidé namačkaní.“