Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jeden z gestapáků řekl: Prosím vás, to je jenom naivní zamilovaná holka. A to mě zachránilo
narozena 10. října 1927 v Řečkovicích u Brna
v době druhé světové války v domě její rodiny přespávali partyzáni
1944 k nim přišli příslušníci gestapa a odvedli otce
otec byl potom zavřený v Kounicových kolejích v Brně
její nápadník Vladimír Krejčí byl poslán do koncentračního tábora Flossenbürg
1947 odmaturovala na učitelském ústavu
jako učitelka byla přidělena na Mikulovsko
je matkou pěti dětí
První vzpomínky pamětnice pocházejí z doby první republiky. Jako malé děvče každoročně chodívala v lampionovém průvodu na oslavu narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Pompézně se slavily také narozeniny ředitele školy v Řečkovicích: „Pan ředitel Antonín Vašíček se narodil v přestupném roce 1929 a jeho narozeniny jsme slavili 29. února každé čtyři roky: To mu přála celá škola! Každý žák mu přinesl květináč, miloval hortenzie. Pamatuju si tu velkou slávu…“
Řečkovice jsou dnes součástí Brna, ale dříve to byla samostatná vesnice s drobnými sedláky čítající tři velké statky a zámek. Tramvaj do Řečkovic začala jezdit v roce 1924: „Chodili jsme si tam hrávat – říkali jsme ‚Jdeme si hrát na kolo‘, na konečné tramvají byla taková smyčka v polích.“ Hlavní náměstí bylo kolem rybníka. V obci bylo také několik hospod, které se tehdy využívaly jako kulturní centra.
Tatínek pamětnice byl povoláním kožešník a čepičář. „Před první světovou se v Berlíně a v Německu celkově vedl rozmařilý život: dámy nosily kožichy, a kožešnické řemeslo proto bylo na výši.“ Otec pochopil, že v Berlíně by se mu mohlo vést dobře. Otevřel si tam obchod a zanedlouho si s maminkou koupili vlastní byt. Pak ovšem vypukla první světová válka a tatínek musel narukovat. Maminka zůstala v Berlíně sama, proto za ní přijela sestra Markéta a bydlely tam nějaký čas spolu. Sestra se zamilovala se do pruského vojáka a v Německu už zůstala. „Byl to hrozně hodný strýček… Říkali jsme mu onkel.“
Po válce se rodiče přestěhovali do Brna. „Tatínek postavil dům v Řečkovicích, cihlu po cihle.“ V Brně se tehdy také rozmáhalo kožešnictví a čepičářství, otec postupně začal patřit mezi místní smetánku. Občas dokonce dostal státní zakázku: dělal vojenské lodičky, pak brigadýrky s lakovanými kšilty, také pošťácké nebo námořnické čepice.
Jaroslavu a ostatní děti tehdy fascinovaly nové technologie, zejména nové dopravní prostředky. „Vždycky jsme seděli u silnice a psali jsme si do deníčku, kolik aut za den projelo.“ Velmi oblíbený byl závodník Turek, který na Masarykově okruhu v Brně vždycky házel dětem bonbony. Později začala létat letadla – dvojplošníky: ty děti také nadšeně sledovaly. Do Brna chodívala Jaroslava se sestrou pěšky přes pole. „Tramvaj do Brna stála korunu padesát, ale to na nás bylo moc peněz.“ Často navštěvovaly obchodní dům ASO: „Byly tam první jezdící schody, no, z toho jsme byly unešený!“
Na počátek druhé světové války a zejména na mnichovskou dohodu pamětnice vzpomíná se smutkem, roli Emila Háchy v českých dějinách však hodnotí pozitivně. „Hrozně moc nám pomohl. Ještě že se vůbec našel Čech, který chtěl to prezidenství dělat, nikdo o to nestál! Hácha byl povoláním soudce a neměl rodinu, takže mu nikdo nemohl vyhrožovat vyvražděním rodiny. On ovšem musel jednat a podepsal protektorát.“ Velmi živě si Jaroslava vybavuje období ze začátku protektorátu: „Ráno pršelo, Němci jeli na motorkách se sajdama, měli ty mokrý černý pláště a helmy, byli po zuby ozbrojení…“
Za otcem vždy chodila spousta Židů, protože si u něj nechávali šít kožichy. Po začátku války spolu hodně diskutovali o tom, co se s nimi může stát. „Židé věděli, že Němci půjdou proti nim, že bude nějaký pogrom. Mysleli si ovšem, že půjdou na Sibiř a budou dělat těžké práce. Proto říkali tatínkovi: ‚Víte co, pane Kučero, ušijte nám důkladné rukavice, abychom mohli zvedat lopaty na té Sibiři…‘ Tatínek jim opravdu šil kožešinové palčáky.“ Potom už se otec s Židy nesměl stýkat, proto pověřil devítiletou Jaroslavu, aby roznášela zboží do židovských vil v Pisárkách. „To bylo těsně před transportem. Vily byly prázdné, oni seděli v přízemí, oblečení v kožichách, drahé šperky měli na sobě navěšené a kolem bylo plno zavazadel. O to všechno byli později okradeni.“
Zástupci brněnské smetánky se zanedlouho zapojili do protinacistického odboje: „Tatínek dostal echo, že k nám budou chodit pražští nepohodlní, kterým hrozí koncentrák. Že u nás přespí a pak půjdou do Beskyd. Utíkali přes Bílý kříž na Slovensko nebo do Polska.“ Jaroslavě v té době bylo šestnáct let, obě sestry už byly vdané a s rodiči nebydlely. Pamětnice tedy byla jediná z dcer, která byla přímým svědkem odbojové činnosti.
Jednou přišel Miloš Vlček, syn známého. Měl s sebou falešnou legitimaci na jméno Karel Mařík a revolver. „On se u nás usadil. Uběhl týden a nic. My jsme měli jen příděly na lístky a živit chlapa bylo těžké, měli jsme bídu.“ S otcem se proto potom pohádali a Miloš odešel. Ale když odcházel, řekl: „Pamatujte si, toto si odpykáte…“
Dne 6. října 1944 vtrhli do domu příslušníci gestapa, pažbou pušky mlátili do dveří. Tatínek zrovna poslouchal Londýn – stanici, jejíž poslech se trestal smrtí. Vylekal se a ihned přeladil. „Dovnitř vpadli čtyři chlapi v kožeňákách a s revolvery. Hände hoch! Tak jsme dali ruce vzhůru, úplně nám cvakaly zuby. Otevřeli skříně, všechno vyhazovali ven… Naštěstí nic nenašli.“ Otce odvedli na gestapo a maminka se z toho nervově zhroutila. Pamětnice se později dozvěděla, že toho dne bylo zatčeno přes padesát lidí. Všechny prý udal Miloš Vlček. To byl prý partyzán, kterého ve věku jednadvaceti let chytili, a nabídli mu spolupráci; Vlček se proto stal takzvaným konfidentem.
Nějakou dobu po zatčení otce předvolali na gestapo Jaroslavu. Vyšetřovna se tehdy nacházela na právnické fakultě. „Trochu jsem se bála, ale hlavně jsem se chtěla dozvědět, co je s tatínkem.“ Jaroslavu vyslýchali. Ptali se, jestli zná Vladimíra Krejčího: to byl tehdy její nápadník. „Prý jestli vím, že přinesl Miloši Vlčkovi pětatřicet granátů. To jsem věděla, ale tvrdila jsem, že ne.“ Během výslechu příslušníky samozřejmě zajímaly hlavně informace o tom, zda doma někoho ukrývali. Jaroslava neustále zapírala – říkala, že nic neví, nikoho nezná atd. „Jeden z těch gestapáků potom řekl: ‚Prosím vás, to je taková naivní zamilovaná holka.‘ A to mě zachránilo.“ Potom Jaroslavu hned pustili domů.
Otec byl odvezen do Kounicových kolejí, kde byl ve vazbě. Absolvoval několik soudních přelíčení, naštěstí uměl výborně německy. Během soudu si ovšem vyžádal překladatele: „To byla výhoda. Slyšel to nejdříve podrobně v němčině a pak ještě jednou česky, takže mu bylo jasné, že překladatel to převypráví jen zhruba.“ Získal navíc spoustu času na to, aby si mohl pořádně rozmyslet odpověď. Odpovídal pochopitelně česky, aby se neprozradil. Maminka prodala kožešnickou dílnu i s pozemkem a za získané peníze zaplatila pro otce nejlepšího brněnského advokáta. Poslední soudní řízení se konalo v lednu 1945.
Potom byl otcův pobyt ve vazbě náhle přerušen. Gestapáci odvezli vězně z Kounicových kolejí do Modřic na nádraží, tam je nacpali do dobytčáku a rychle odjeli. „Gestapákům v té době už šlo o kejhák, rychle pálili listiny a podobně.“ Vozy zůstaly na nádraží zapečetěné. Naštěstí všechno pozoroval železničář, který vzal kleště a vůz otevřel.
Ve vypjatých dnech ke konci války nejezdily žádné prostředky hromadné dopravy, takže vězni šli z Modřic přes celé Brno pěšky až domů. „Byli celí kost a kůže…“ Tehdy se shromažďovalo velké množství fotografií a vzkazů v průjezdu hotelu Padovec. Lidé takto hledali své příbuzné a známé. Pamětnice pátrala po Vladimírovi. Někdo se na inzerát ozval a převyprávěl jí Vladimírův osud. Vladimír byl údajně internován do koncentračního tábora Flossenbürg. Tam dostal skvrnitý tyfus a v lednu 1945 byl zavražděn ranou do týla během pochodu smrti, zemřel ve věku dvaceti dvou let.
Rodina žila ke konci války ve strachu. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Pro jistotu odnesli cenné věci do sklepa a tam je zazdili: takový postup se tehdy doporučoval. Najednou se vrátil otec, hubený a otrhaný. „Sousedka na mě volala: ‚Vrací se ti tatínek!‘ Tak jsem mu šla naproti. Úplně jsem na něj radostí skočila, on spadnul a říká: ‚Přestaň, já su hladové!‘“
Rodina potom žila ve sklepě, což byla také velmi stresující zkušenost. „Nad námi střílel tank s dělostřeleckým ramenem, tiger. Ve sklepě úplně padaly cihly – báli jsme se, že se celá budova zhroutí… Strachem se zastavily všechny tělesné procesy. Úplně se zastavil čas. Přestali jsme mít hlad, žízeň…“ Takhle strávili asi tři dny.
Po několika dnech přijeli v několika vlnách Rusové. Jaroslava vzpomíná na dobu plnou euforie. Na náměstí Svobody v Brně se vařilo, byl tam veliký kotel s polévkou pro všechny potřebné. V kině Čas pořád běžely zadarmo ruské filmy. „Rusové na náměstí hráli krásný častušky a my jsme jen tak tančili.“ Pamětnice si však vybavuje také tragédii, která se stala právě ke konci dubna 1945, když Rudá armáda přicházela do Řečkovic. O mladou Miladu, dceru sedláka Pokory, se přetahovali ruští vojáci. Při tom ji postřelili a cestou do lazaretu zemřela. „Dnes když jdu na hřbitov, tak vždycky u jejího hrobu chvíli postojím.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Anna Štěpánová)