„Maminka třeba vyprávěla, že doma šila košile, z lýka pletla pantofle a jezdila to na vesnici prodávat na kole. Také to měnila za jídlo a říkala, že tenkrát něco směnila za mák. A za mák byl trest smrti, protože se z něj vyráběl olej. Tak vezla mák a přivezla ho domů. Najednou viděla k domu přijíždět auto a gestapáky, kteří šli do domu. Táta byl v práci. Máma řekla, že se nedá nic dělat, připravila si oprátku, že se oběsí. Říkala, že byla přichystaná, ale oni šli vedle do bytu, kde na někoho klepali a pak ho odvedli. Říkala, že kdyby nezaťukali na vedlejší byt, že by se oběsila. Myslela si, že ji někdo udal nebo že jdou na prohlídku a že najdou mák.“
„Co rodiče vybudovali, tak o všechno přišli. To byla jedna věc. A druhá věc byla ty vzpomínky. Když to vezmete, tak otec, kde se narodil – zbourané. Maminka se narodila na Komendě – zbourané. Sestry chodily na školu na Masarykovu třídu – zbourané. Chodila jsem do Fučíkových sadů – zbourané. Do učení jsem jezdila do Záluží u Mostu – zbouraná naše škola i celé Záluží. Navíc rodiče mého otce byli pochovaní v Dolním Jiřetíně, na hrob jít nemůžete, protože tam je to také zlikvidované. Takže [je to], jako když jste ze všeho vytržený. Akorát vám zůstávají vzpomínky. A někdy v noci, večer, se mi o Mostě zdá. Procházím se ulicemi a říkám si, že tam bylo těžké žití, ale bylo to krásné. Člověk byl mladý, odolný a nic mu nevadilo. Spousta lidí se při bourání starého Mostu těšila. Do domů už se neinvestovalo, takže to bylo špatné. Když jsem u nás myla okno, byla už všelijaká, měla jsem strach, aby mi nespadlo dolů. Spousta lidí se do nového Mostu těšila na teplo a teplou vodu. My zrovna moc ne, nám to vyhovovalo. Rodiče nechtěli do nějaké zavřené kůlničky. Měli rádi vzduch a zahrady. Koupili proto dům v Souši, ale otec už si ho moc neužil.“
„Řeku Bílinu, nebo také Bělu, jak se jí říkalo, jsme měli za domem. Nebyla jen cítit fenolem, ta přímo šíleně páchla. Ani netekla. Měli jsme za domem dvě řeky, jednu Bělu a za ní druhou Bělu. První Běla, to byl fenol, který ani netekl, byla to usazenina. Když bylo špatné počasí, tak to bylo moc cítit. Pamatuji se, že ten nejmladší z nás, bratr, když do ní jednou spadl při jízdě na kole, tak se mu ani nic nestalo, trošku si namlátil, nemohl se ani namočit, protože to byla skutečně vazelína. Ale pamatuji si, že mi otec i matka vyprávěli, že dříve byla v Bílině nádherně čistá voda. Můj otec vyprávěl, že tam chodil chytat štiky. Jak ta štika stála proti proudu, tak si udělal z drátu očko, a tak je lovil. A maminka vyprávěla, že na Velikonoce vzala kbelík vody, nabrala ho v Bílině a všichni se v té vodě museli umýt, aby byli po celý rok čistí a čerství. Tak byla voda v řece Bílině kdysi čistá! Ta druhá Běla byla u parku, tam nebyla tak nečistá. Tam byl Dětský domov Marty Gottwaldové, kolem park, ta tekla! Tam toho bylo víc, že to odtékalo, tak to tak nepáchlo, ale byl to přesto šílený zápach.“
Božena Procházková, za svobodna Uxová, se narodila 30. července 1950 ve starém Mostě. S rodiči a čtyřmi sourozenci žili v domě na II. náměstí. Maminka pamětnice na náměstí často prodávala na trzích přímo pod okny jejich domu. Starý Most popisuje pamětnice s láskou, mluví například o kulturním domě Repre, minoritském kostele, kašně, ze které si děti směly vzít naházené drobné mince, anebo o řece Bílině, která podle jejích slov nepředstavitelně páchla. Rodiče pamětnice byli náruživými zahrádkáři. O všechny tři zahrádky, které postupně získali, přišli kvůli demolici starého města a stavbě nového Mostu. V roce 1965 začala pamětnice studovat v Záluží učební obor prodavač průmyslového zboží, obor oděvy. Ve starém Mostě zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Obzvláště těžké to bylo pro rodiče, kteří zažili druhou světovou válku. Pamětnice vzpomíná, jak se krátce před invazí natáčel pod jejich okny film Most u Remagenu, kdy vídala německé a americké tanky. Krátce poté je vystřídaly tanky sovětské. V roce 1972 se vdala a s manželem vychovali syna Roberta a dceru Markétu. V Brandově v Krušných horách postavili chatu. Materiál na stavbu směli použít z obcí určených k likvidaci kvůli těžbě uhlí. V polovině sedmdesátých let se rodina musela z centra starého Mostu vystěhovat, otec pamětnice koupil domek ve čtvrti Souš. Od roku 1977 pracovala pamětnice v Krušnohorských strojírnách v Komořanech. Později Božena Procházková s manželem získali řadový domek v novém Mostě, kde od devadesátých let až do roku 2009 provozovala večerku. Žila zde i v roce 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
