„Byla ve mně tenkrát malá dušička. Pamatuju, jak mě nechali sedět u otevřeného okna a začala mi být zima, jak jsem byl předtím rozehřátý z práce. Začal jsem se trochu klepat. Trvalo to dlouho. Střídali se tam u mě. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhlížel, co bych mohl dělat, dostal jsem v podstatě idiotský nápad, že bych odtamtud mohl zdrhnout. Protože když dokonce odešel i druhý vyšetřovatel někam za dveře se domlouvat, tak jsem koukal, že je tam dlouhá šňůra od telefonu, že jde o první patro a že bych se snad po šňůře od telefonu mohl dostat ven a někam zdrhnout. To by asi dopadlo úplně špatně, rychle jsem to zavrhl. Přestávky ve výslechu byly docela krátké.“
„Stály špalíry lidí, kteří ukazovali pěsti a nadávali jim, okupantům. Najednou byla v koloně nějaká prodleva, a v té mezeře jel gazík. Přibrzdil a vyskočil z něj divný starší chlap. Ostře řezané rysy, paradesantní baretku na stranu a plnou náruč květin. Bylo vidět, o co půjde – propaganda. Za chvíli jede nějaké vojsko a on rozhazuje květiny. Jen s tímhle začal, můj kámoš, a hlavně kámoš mého bratra Franta Šída řečený Pery, tak přestože to nikdy nebyl žádný rváč a ani není žádná hrana, byli jsme ve špalíru asi ve třetí řadě, tak propádloval mezi lidmi dopředu, k tomuhle paradesantnímu důstojníkovi a dal mu takovou dělnickou facku, až mu ulítla baretka a rozsypaly se kytky.“
„Nevím, jestli se to dozvěděl i o Smítkovi, ale určitě věděl, že jsou mrtví kluci Chlumovi, ti bratři. Protože máma jim ušila – to byli chudí lidi a máma jim ušila košile z cích, které měly nějaké vzorečky. A nikdo jiný tam takové košile neměl. A táta jednou, když je hnali do práce, protože oni byli mimo, tak viděl před celou srovnané jejich hadry. Takhle to tam fungovalo. Košile byly navrchu, vyrovnaný komínek, tam je svlékli, vyhnali je na dvůr a tam je stříleli. Takže tam táta prožil nejhorší noci svého života. Přišel po práci… nemoci… a už věděl, že tihle kamarádi nejsou. Takže se dalo předpokládat, že Joska taky ne.“
Vladimír „Chroust“ Procházka se narodil 18. srpna 1948 v Turnově. Jeho stejnojmenný otec, přezdívaný jako Chroust první (ročník 1918), vyrůstal u svých tet v Turnově, kde začal ve 30. letech lézt s Ladislavem „Fifanem“ Vodhánělem a lezcem Josefem „Joskou“ Smítkou. Na konci války parta skončila v Malé pevnosti Terezín. Pamětníkův otec přežil jako jediný z přátel. V roce 1954 se Procházkovi přestěhovali z Turnova do Liberce. Vladimír Procházka mladší pracoval po škole v laboratoři v Textilaně, než šel studovat na vysokou školu do Pardubic. Tam vydržel jeden rok. 21. srpen 1968 prožil se svým kamarádem Františkem „Pery“ Šídou v Liberci, kde na náměstí před radnicí zažili střelbu. Po nepokojích 21. srpna 1969 ho Státní bezpečnost (StB) podezírala z autorství obřího nápisu ‚Husák je vůl‘, který se tehdy objevil na komíně v Textilaně. Byl kvůli tomu i na výslechu. Následně se vyučil tiskařem. Pracoval v Severografii, od roku 1976 až do 90. let v tiskárně spadající pod družstvo Družba. Jeho o dva roky mladší bratr Jan v roce 1973 tragicky zahynul při lezení v Norsku. S manželkou Květou, rozenou Zástěrovou, má dva syny – Marka a Dana. V roce 2024 žil opět v rodném Turnově, kam v roce 2006 přesídlil.
Skauti na náměstí v Turnově na snímku kronikáře Viktora Tomeka. Zleva: Vojta Nejedlo, Vladimír "Chroust" Procházka st., Josef Smítka a Ladislav Vodháněl, 1936 nebo 1937
Skauti na náměstí v Turnově na snímku kronikáře Viktora Tomeka. Zleva: Vojta Nejedlo, Vladimír "Chroust" Procházka st., Josef Smítka a Ladislav Vodháněl, 1936 nebo 1937
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
