„Tak mě ještě pak nařkli, že jsem dala krávám střepy do žlabu, i když jsem k tomu ani neměla přístup a v životě bych něco takového neudělala, abych ublížila zvířeti jen proto, že majitel je špatnej. No a ten předseda se za mě zaručil, že si na mě nemůže stěžovat a že jsem opravdu pracovitá, a ten bývalý zaměstnavatel za mnou přišel a řekl, že by se to dalo jako nějak udělat, že by stáhnul tu žalobu. Ale já jsem řekla, že jsem nic neudělala. Tak ten starosta to tenkrát viděl, jak on do mě hučí, tak za ním šel, až nakonec řekl předsedovi soudu, že to není pravda. Tak on mi měl za urážku na cti dávat nějaký peníze. Ale že jsem byla německé národnosti, tak to propadlo státu. Ale já jsem byla hlavně ráda, že on musel uznat, že jsem to neudělala.“
„A při tom odsunu, to bylo dost krutý. Když máte padesát kilo na osobu, tak to nevíte, co máte vzít, jestli máte vzít talíř nebo hrnek nebo něco na sebe. Bylo to krutý. A když já jsem byla v tom Brtnově u těch známých, tak v devět hodin už jsme museli být doma, po devátý už jsme nesměli ven. A museli jsme nosit bílou pásku na rukávu.“
„V pětačtyřicátém roce byl konec války v květnu a v říjnu byly otevřené hranice, to se mohlo jako dobrovolně jít, kdo chtěl sám do Německa, tak mohl. A ti ostatní pak šli na odsun. A já jsem zůstala, chtěla jsem, tak jsem prožívala taky dost. Protože jsem pak dělala pod Čechama, a neměla jsem se dobře. Pořád jsem byla nazývána nejhoršími jmény. Nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli. To mně bylo sedmnáct roků v tom roce čtyřicet pět. Taky jsem byla u jedněch lidí, ti mě ale nepřihlásili, takže mi nemuseli dávat žádný výplaty, tak jsem dělala zadarmo, tam jsem krmila krávy a byla jsem tam za služku. To bylo v Harlase, to je u Chebu. No a když už jsem to tam nemohla vydržet, tak jsem šla k předsedovi národního výboru, což je dneska starosta. Tam byly jenom dva statky na tom Harlasu. No a oni viděli, že mě dřou, že musím pracovat do noci, a ani najíst mi pořádně nedali. Tak vzkázal tomu chlapovi, bylo mu tenkrát asi pětadvacet a mně sedmnáct, abych utekla k nim, ať mě večer přivede dolů do vesnice, ke které ta usedlost patřila.“
Helena Potočková se narodila roku 1928 a vyrůstala jako sirotek v rodinách několikerých pěstounů v severních Čechách. S koncem války musela coby sedmnáctiletá sudetská Němka nastoupit jako bezplatná pracovní síla na statku u nových českých správců. Zažila odsun a později se vdala za muže, který se pokusil o útěk přes hranice. Její bratr odešel po válce do Německa. Rodina Potočkových se odstěhovala na Broumovsko do Meziměstí, kde vychovali pět dětí. Do pozdního věku pracovala v zemědělství, v textilce či v pohostinství. Helena Potočková zemřela v roce 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
