Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Potočková (* 1928  †︎ 2018)

• narodila se v roce 1928 a matka ji i ostatní dva sourozence opustila

• vyrůstala v pěstounských rodinách

• jako Němka musela v sedmnácti letech po skončení války pracovat beze mzdy pro české statkáře

• vdala se a vychovala pět dětí

• pracovala v zemědělství

• zemřela v roce 2018

Helena POTOČKOVÁ

nar. 21. 12. 1928 v Chebu

Nazývali mne nejhoršími jmény, z českého jazyka jsem se jako první naučila nadávky. Nikdy bych to nepřála ani nejhoršímu nepříteli, aby musel zažít, co jsme za války zažili my.

Helena Potočková vyrůstala jako sirotek v rodinách několikerých pěstounů v severních Čechách jakožto sudetská Němka. Na konci války jí bylo sedmnáct let a pracovala pro Čechy na statku jako bezplatná pracovní síla v otřesných podmínkách. Zažila odsun a později se vdala za muže, který se pokusil o útěk přes hranice. Její bratr odešel po válce do Německa. Pracovala převážně v zemědělství.

Sirotkem takřka od narození

Příběh paní Potočkové (rozené Trapové), pamětnice německé národnosti, je v dějišti světové tragédie války poznamenán tragédií osobní – vlastní matka se jí a jejích starších dvou sourozenců zřekla a odešla od nich. Helena Potočková se narodila v severních Čechách v roce 1928, maminku vlastně ani nepoznala, neboť rodina se rozpadla najednou takřka hned po jejím narození. Když jí bylo šest neděl, její otec zemřel (na souchotiny) a její matka odešla s jiným mužem, který chtěl jen ji, a děti ne. Od té doby byly všechny tři děti rozděleny – zatímco malá Helenka se dostala do pěstounské péče, bratr do ústavu a starší sestru přijala do rodiny teta, která už dvě děti měla.

Místo do pyžama do krytu

Paní Potočková pamatuje předválečnou éru: Škola byla rozdělená na dvě části – na německou a českou a děti se vzájemně kamarádily a hovořily německy i česky. Pamatuje také prezidenta T. G. Masaryka, kterého dodnes vyzdvihuje nad všechny prezidenty včetně Beneše: „Kam se na něj Beneš hrabal.“ Ve své první pěstounské rodině v Chlumu Svaté Maří (u Habartova, dříve Habersbirk, okres Sokolov) žila do svých deseti let. Pak ale zemřela pěstounka a Helena musela putovat po jiných rodinách. To už začala válka, což komentuje i po desetiletích pamětnice se slzami v očích: „To bych žádnému dítěti na světě nepřála, aby muselo zažít to, co my.“ Zatímco děti v míru se večer oblékají do pyžama, děti ve válce se oblékají do teplého, protože je čeká každou noc cesta do krytu na dvě nebo tři hodiny. Nálet a jeho konec signalizovala siréna. Kromě první pěstounské rodiny nezažila u náhradních pečovatelů Helena Potočková žádný med. U jedněch byla spíše za levnou pracovní sílu. Stěhovala se již v dětství často, a to po severních Čechách, celkem žila ve čtyřech rodinách. Od čtrnácti let platila za Hitlera pro německou mládež všeobecná pracovní povinnost v zemědělství, kterou pamětnice nazývá Frichtial. (V roce 1939 byl přijat zákon o Jugenddienstpflicht, tzn. o služební povinnosti mladých.) Tehdy žila u rodiny v obci Kundratov. Její bratr v tomto věku nastoupil do učení a krátce nato, v šestnácti, verbovala mladé chlapce německá armáda rovnou na frontu. „Bratr později vyprávěl, že ti mladí kluci, než by šli do boje, tak strachy padali sami do zajetí.“ S bratrem se paní Potočková setkala po válce, radil jí tenkrát, aby s ním odešla do Německa – v říjnu 1945 byly totiž otevřené hranice pro ty, kteří chtěli odejít z vlastní vůle. Paní Potočková ale zůstala: „Žiju tady celý život, patřím sem.“ Bratra viděla až po dlouhých třiceti letech poté, co ho hledala přes Červený kříž, s kmotrou se shledala až po padesáti letech.

Služkou beze mzdy

Vzhledem k tomu, že paní Potočková byla německé národnosti, jí konec války úlevu nepřinesl, ba naopak. Rok 1945 pro ni znamenal v jejích pouhých sedmnácti letech tvrdé zkušenosti. Přestože sama nijak na okupaci neparticipovala, podepsal se na ní princip kolektivní viny. Připadla k službě Čechům na statku Harlass, dnes zvaném Lesinka, okres Cheb. Tito lidé ji nepřihlásili, takže zde pracovala takřka celý rok bez mzdy, bez nároku na odpočinek a za stravu, kterou byly zbytky jako pro psa. Pracovala těžce a zejména u krav a později byla obviněna, že jim nasypala do krmiva střepy. „Nikomu, ani nejhoršímu nepříteli bych nepřála, co jsem zažívala. Nejhoršími jmény jsem byla nazývána, takže jako první slova z češtiny jsem se naučila nejsprostší nadávky.“ Musela pracovat do noci každý den, a když už to nemohla vydržet, řekli jí, ať klidně zavolá policii. Nakonec ji zachránil starosta z jiného stavení a paní Helena se dostala na práci do jiné usedlosti, kde již byla oficiálně a dostávala plat. Křivé obvinění, že ubližovala dobytku, nenechala jen tak, stěžovala si a vymohla si za něj odškodnění. Jelikož však byla německé národnosti, peníze propadly státu. Nakonec utekla zpátky do Chlumu Svaté Maří (okres Sokolov), kde žili její původní pěstouni. Tady získala práci asi na půl roku v rodině, kde hlídala děti. Od jejich otce se však dočkala obtěžování. Paní domu jí ale nevěřila a Helena putovala dál.

Padesátikilogramové zavazadlo na cestu dobytčákem

Tou dobou čekal všechny německé obyvatele žijící na území Československa proces eufemisticky zvaný odsun. Při tomto nuceném exodu opouštěli zemi zbylí ze tří milionů Němců s povoleným zavazadlem o hmotnosti padesáti kilogramů v dobytčím vagoně. Paní Potočková jako všichni lidé německé národnosti do tohoto okamžiku žila s páskou na rukávě a zákazem pohybu na ulici po deváté hodině. Kvůli odsunu se všichni z okolí měli shromáždit na cestu do Všetat na Mělnicku, zde poznala svého budoucího manžela, původem z Brandýsa nad Labem.

Rozvod až napodruhé

Mladý pár nějakou dobu žil v Karviné a manžel paní Potočkové pracoval v dolech, než se odstěhovali na Broumovsko pro zdravotní obtíže syna. Do Meziměstí se přistěhovali v roce 1956. Manžel měl časté problémy v zaměstnání, neboť byl pro pokus o útěk za hranice po roce 1948 považován za nespolehlivého a na vojně byl přiřazen k Pomocnému technickému praporu. Z jeho příjmu dostávala paní Potočková podporu, když porodila první dítě. Manželství nebylo šťastné a bylo rozvedeno až na druhý pokus v roce 1980 – když žádala Helena Potočková o rozvod poprvé pro násilí na ní páchané manželem, socialistická smírčí komise na ni apelovala, aby s ohledem na děti od žádosti upustila. Pamětnice vychovala pět dětí, dnes má sedmnáct vnoučat, pracovala až do svých 75 let převážně v zemědělství, ale také v textilce či v hostinci. Když vzpomíná na své mládí, vyzdvihuje oproti současnosti úctu mladých ke starším. Rok 1989 nehodnotí jako zlom k lepšímu, vzpomíná na větu Václava Klause z 90. let, že si lidé musí na rok nebo dva utáhnout opasky. Žádný prezident nepřekonal Tomáše Garrigue Masaryka, který byl prezidentem všech.

Nahrávku v červnu 2013 pořídila a zpracovala Iva Chvojková Růžičková, iva.rouge@seznam.cz.