„Americká armáda na rozdíl od té sovětské byla úplně jiná. Mohla jsem to docela dobře už porovnávat, protože jsem zažila jak ty sovětský vojáky, tak i ty americký. Byl to diametrální rozdíl. Američtí vojáci byli elegáni, čistě oblečení s nažehlenými puky. V Golčově Jeníkově a na Českomoravské vysočině jsme prvně viděli sovětský vojáky. No to byli špinaví chudáci uválený. On měl, chudinka, filcový válenky až ke kolenům a tady šlapal po vlastní noze. To už měl tak prošlapaný, ten filc. Byly ještě chladný rána, tak byl rád, že má ty válenky ještě takovýhle.“
„Když jsme sem [do Mariánských Lázní] s mojí maminkou v srpnu 1945 přijely, tak tatínek dostal lístky na varieté, které Američani měli v současném městském divadle. Byli jsme na to pozvaní, tak jsme šli. Moje maminka už se začala na mě strašně zlobit, protože jsem byla věčně otočená dozadu a pořád jsem se otáčela na publikum za mnou. Maminka nemohla pochopit, proč to dělám. Prostě ji to už rozčilovalo, tak mi dala štulec a řekla: ‚Prosím tě, co to děláš? Ty se pořád otáčíš. To je neslušnost. Co tam vidíš nebo koho hledáš, vždyť jsme tady s otcem všichni.‘ Pak jsem jí řekla svatou pravdu. Já jsem byla fascinovaná pohledem, když jsem se otočila. To publikum za mnou byli američtí vojáci, a ti všichni mleli pusou. A já jsem nemohla pochopit proč. Oni pořád mleli zavřenou pusou. A oni žvýkali žvýkačku. V té době jsme na to nebyli vůbec zvyklí, ale Amerikáni žvýkali imrvére, jak se říká, stále.“
„Jednoho dne jsem byla blízko nádraží v Golčově Jeníkově s kamarádkou. Najednou koukám, on [hloubkař/kotlář] nalítl nízko a on měl otevřený okýnko, a já říkám: ‚Mařenko, heleď, to je černoch a směje se na nás!‘ Letěl hodně nízko. Takhle jsem prvně viděla černocha. Ještě jsme mu zamávaly.“
Anna Poláková se narodila v roce 1933 na jižním Slovensku. Její otec tam působil jako československý četník. Rodiče si přáli, aby děti měly české vzdělání, a tak se nechal převelet do Mladých Buků u Trutnova. Kvůli mobilizaci v roce 1938 se však přestěhovali do Kutné Hory, odkud rodina pocházela. Žili zde ale krátce, protože otce převeleli do nedalekého Golčova Jeníkova. Tam zažili osvobození Rudou armádou. Po konci války bylo potřeba obsadit státní úřady v pohraničí. Otec si jako nové působiště vybral Mariánské Lázně. Anna zde nastoupila na gymnázium a po jeho zrušení maturovala na gymnáziu v Plané. Dvakrát se neúspěšně hlásila ke studiu pediatrie. Díky praxi ve stomatologické laboratoři se jí nakonec podařilo vystudovat stomatologii i na vysoké škole a po promoci se vrátila do Mariánských Lázní, kde žije dodnes.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
