Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Anna Poláková (* 1933)

• narozena v roce 1933 na Slovensku

• otec byl československý četník

• v roce 1937 se přestěhovali do Mladých Buků u Trutnova

• v roce 1938 rodina přesídlila do Golčova Jeníkova

• pamětnice zažila konec války v Golčově Jeníkově

• po osvobození rodina přesídlila do Mariánských Lázní

• dvakrát se pamětnice neúspěšně hlásila ke studiu pediatrie

• pracovala ve stomatologické laboratoři

• nakonec vystudovala stomatologii

• promovala na Lékařské fakultě UK v Plzni

• pracovala jako zubařka v Mariánských Lázních

Dětství plné stěhování

Anna Poláková se narodila v roce 1933 na jižním Slovensku, kde otec sloužil jako četník. V roce 1937 požádal otec o převelení do Čech, aby jeho děti dostaly české vzdělání. Jeho žádosti vyhověli a poslali ho do Mladých Buků u Trutnova. Dlouho ale v Mladých Bucích nepobyli. Po všeobecné mobilizaci v roce 1938 se přestěhovali do Kutné Hory. V Kutné Hoře měli její rodiče kořeny, ale ani tam nezůstali dlouho. Stěhovali se do nedalekého Golčova Jeníkova, kde zůstali až do konce druhé světové války. Tam začala pamětnice chodit do měšťanky. Ve škole procházela s téměř samými jedničkami.

Neboj se, je mrtvej

Z válečného dětství si Anna vybavuje nálety tzv. kotlářů. Přes Golčův Jeníkov totiž vedla důležitá železniční trať z Kolína do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, která se stala terčem častých náletů. „Oni nepoznali, jestli je to osobní vlak, nebo co se tam veze. Kotláři prvně jenom nalítávali, ale nestříleli. Strojvůdci už byli vycvičení, že zastavili a lidi vylezli z vlaku. Tím bylo kotlářům ukázáno, že to je osobní vlak. Takže když ten kotlář párkrát nad vlakem proletěl a viděl lidi, tak odletěl a lidi nastoupili zase do vlaku a jelo se dál. Jakmile nikdo nevycházel, tak ten vlak ostřelovali.“

Dále si Anna vzpomíná na příhodu ze samého konce války. „Četnická stanice v Golčově Jeníkově byla v zámku, v takzvaném Starém zámku, tak jsme tam bydleli ve služebním bytě. Ráno najednou přiběhl někdo a říká mojí mamince, že v prvním poschodí na schodišti leží mrtvý voják a že má divnou uniformu. Že to není takový voják, jako jsou ti sovětští vojáci, kteří jsou teď u nás. Potom přišel můj tatínek a říkal: ‚Ano, leží tam vlasovec. V noci byl zastřelen. Honili ho tady po celém zámku, parku a zahradě, až ho tedy dohnali tady, chtěl se asi uchýlit do domu a na tom schodišti ho zastřelili.‘

Já jsem vlastně prvně v životě viděla mrtvého člověka a musela jsem přes něj jít, protože byl na schodišti a jinudy nešlo jít z baráku. Maminka řekla: ‚Neboj se, je mrtvej.‘ Okolo něho byly rozhozené rodinné fotografie, to, co mu z kapes vybrali a prohlídli, všelijaké doklady a hlavně ty fotografie jeho rodinných příslušníků, tratoliště krve kolem něj.“ Na sovětské vojáky vzpomíná Anna se soucitem. „V Golčově Jeníkově a na Českomoravské vysočině jsme prvně viděli sovětské vojáky. No to byli špinaví chudáci, uválení. On měl, chudinka, filcové válenky až ke kolenům a tady šlapal po vlastní noze. To už měl tak prošlapané, ten filc. Byla ještě chladná rána, a tak byl rád, že má aspoň ty válenky.“

Proč melou zavřenou pusou?

Po válce bylo potřeba po odsunu německy mluvících obyvatel znovuosídlit pohraničí. Tatínkovi dali na vybranou mezi službou v Karlových Varech a v  Mariánských Lázních. Rodina se rozhodla pro Mariánské Lázně, kam se také v srpnu 1945 přestěhovala. Anna Poláková ráda vzpomíná na varieté, které se konalo v městském divadle pro americké vojáky. Během  vystoupení se neustále otáčela na publikum za ní a byla fascinována pohledem na americké vojáky, kteří neustále mleli zavřenou pusou. Nechápala, co to dělají. Jejich počínání plně pochopila, až když jí tatínek přinesl žvýkačku.

V Mariánských Lázních pamětnici přijali do sekundy tamního gymnázia bez přijímacích zkoušek díky výbornému vysvědčení z měšťanky. „Třídním učitelem byl dlouhá léta Dr. Jaroslav Gotthard, doktor přírodních věd. To byl člověk, který byl velice kvalitním kantorem a skutečně mně osobně pro život a pro studium medicíny hodně dal.“ Kvůli zrušení gymnázia musela Anna maturovat na gymnáziu v Plané. „To gymnázium bylo zrušeno proto, že se tu udělala takzvaná dělnická přípravka na vysoké školy. To byli mladí lidé, děvčata i hoši, kteří byli vybíráni  třeba z výroby, z různých fabrik a ústavů... To, co my jsme studovali osm roků, tak oni měli vystudováno za osm měsíců.“

Nekádrují mě, ale mého tatínka

Situace po únoru 1948 nebyla pro rodinu Anny Polákové jednoduchá. „V roce 1948 byl můj tatínek, velitel četnické stanice, kde měl pod sebou třicet četníků, zbaven funkce, jelikož nebyl straník a zastával názor, že bezpečnostní složky, to znamená četnictvo a policie, mají být bezpartijní... Z velitelského místa musel ihned odejít. Tím pádem jsem s bratrem měla rodiče, kteří neměli zaměstnání. Maminka nepracovala. Tehdy maminky nepracovaly, pokud otcové dokázali slušně uživit rodinu. Otec si na tom zakládal, že jako státní zaměstnanec nemusí jeho žena pracovat a že se může věnovat dětem a rodině.

Otec se zdravotně zhroutil a matka šla ve svých téměř padesáti letech pracovat jako pokojská.“ Po zlepšení zdravotního stavu tatínka přijali do Stavoprojektu, kde měl jisté zaměstnání až do promoce pamětnice. Po úspěšném složení maturitní zkoušky čekaly Annu přijímací zkoušky na vysokou školu. S výběrem měla jasno, a proto podala přihlášku na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor pediatrie. Zkoušku úspěšně absolvovala, ale kvůli velkému počtu uchazečů nebyla přijata. Odvolala se a pozvali ji na pohovor. „Komise se skládala z několika mužů. První muž proti mně sedící byl příslušník Československého svazu mládeže, který měl modrou košili s takovým znakem. Ten se díval do mých papírů. Potom se zeptal: ‚Kdy šel váš otec do penze?‘ V tu ránu to bylo pro mě ztracené a bylo mi jasné, že nejsem kádrovaná já, ale můj tatínek.“

Komise pamětnici nabídla místo pediatrie obor stomatologie, na který by ji přijali, ale to odmítla. Nakonec nastoupila na pozici zubní laborantky a instrumentářky. Následující rok podala přihlášku znovu na pediatrii, ale opět ji nepřijali. Vedoucí zubního oddělení, kde pracovala, jí rozmlouval její paličatost se studiem pediatrie, když má zkušenosti z jeho oddělení. Nakonec se po zvážení nelehké rodinné situace rozhodla, že následující rok podá přihlášku na stomatologii do Plzně, kam ji přijali. Během studia na vysoké škole pamětnice zužitkovala zkušenosti ze zubního oddělení, kde pracovala téměř dva roky. Díky praxi s materiály a postupy neměla takové potíže se studiem jako někteří její spolužáci, kteří za ní chodili, aby jim pomohla s úkoly.

Po skončení studia

Během práce na zubním oddělení vyjížděli jednou za čas ordinovat do učiliště na Kladské. „Tomu všemu velel nějaký pan nadporučík, tehdy voják. Ten velel těm chlapcům... Jednoho dne i pana nadporučíka začal bolet zub. Tak si ho pan primář posadil do křesla. No, mně se pan nadporučík líbil a já jsem se asi trochu líbila panu nadporučíkovi. Přitom jsme se ale domluvili, až když jsem byla v posledním ročníku. Budoucí manžel mi odhalil, proč si netroufl mi dát najevo, že se mu líbím nebo že by měl o mě zájem, protože řekl: ‚Ty jsi měla v hlavě jenom medicínu, nic jiného. To jsem si přece nemohl troufnout, abych si s tebou něco začínal, když jsem věděl, že stejně půjdeš na vysokou.‘ A vidíte, byli jsme si souzení.“ Po dokončení studia začala Anna Poláková pracovat v Mariánských Lázních jako zubařka a žije tam do dnes.