František Polák

"Komunistům jsem nikdy neodpustil a neodpustím! Už jenom za to ponižování, za to omezování. Když si to člověk vezme zpátky, že dneska částečně může úplně všechno a my jsme chodili jako ovce, hlavy dolů. Kdo promluvil, byl bitý. Nejde! Nejde to odpustit! Nikdo to po mně nemůže chtít. Je to silný..."

"Většina z nich, kdykoli bylo střídání na služby, chodila, a obušky - tak, jako je to vidět ve filmech -, jdou a mlátí obuškem přes mříže, tak oni chodili a mlátili obuškem do dveří, protože tam mříže nebyly. Tam byly mříže jen na oknech. To jsme poznali, že se střídají. Časem člověk už věděl, který bachař má službu. Protože když on nemohl spát, tak jsme nemohli spát ani my. A když přišli nalití, tak to jsme teprve poznali. Protože se stalo, a to taky nesměli tenkrát, ale dělalo se to, že si oblíbence vytáhli ven a hráli tam s ním třeba fotbal. Kopali do něj jako do míče. Tam byly tak naleštěné podlahy, že ho stačilo vzít za ruku, nemusel být žádný silák, a utáhl kohokoli po té zemi, jak to klouzalo. Nebo hráli hokej. Vzali si hokejky a strkali si ho po zemi jako puk. Čím víc řval, tím víc ran dostal. Dělaly se tam nelidské věci."

„Já jsem řekl, že tam prostě dělat nebudu, když jsem viděl, jak ti kluci po pár letech vypadají - vysušení od toho horka, zmrzačené prsty, vysušené klouby, že sotva chodili. Tak jsem se postavil. Tak jsem se nechal napsat na stížnost k náčelníkovi. Náčelník mě přijal, dostal jsem bití. Dostal jsem jedenadvacet dní na třetím oddělení, tam jsem dostal znova bití, co si to vůbec dovoluju. No, a když mě pustili z toho třetího oddělení, šel jsem zpátky do práce, tak mě tam zrovna doprovázel bachař, který to na mě nahlásil všechno, tak jsem ho shodil ze schodů já. I za cenu toho, že jsem věděl, že budu mít nášup. A to byly nášupy znovu soud a od třech let výš. Takže to dopadlo zase špatně, ale jelikož bych se tam s ním musel setkávat furt a nikde nebyla záruka, že budu hodný, že toho nechám, tak mě přeložili na Lias. Tam jsem dělal na soustruhu, na vrtačce, na brusce, vydělával jsem si hezké peníze a tam jsem byl celých šest a půl roku.“

„Když jsem se probral, cimra tak dva na tři metry, nikde nic, v rohu záchod, vedle kýbl s vodou. Já jsem si říkal: ,Kde jsem?‘ Tak jsem šel, zabouchal jsem na ty dveře, tam bylo takové okýnko. Tak se otevřelo to okýnko, já tam takhle strčil hlavu, dostal jsem pěstí, upadl jsem na zem a zase nic. Jednou za den se otevřelo okýnko, tak už jsem stál kus dál. Tam vyjela taková lopatka, tam byl talíř s jídlem. Tak jsem si ho vzal, najedl jsem se, zase vyběhla lopatka, tak to zase odnesli. Takhle tři dny, nikdo si nás nevšímal, nic.“

„My jsme z Koníčka, z restaurace, šli v půl jedenácté, a říkám: ,Hele, náměstí už je prázdné.‘ A Gottwald byl ověšený vlaječkami ruskými a tak. Možná, nebo možná určitě tomu přidalo taky to, že jsme měli něco vypito, a říkám: ,Hele, víš co, vezmeme to i s těmi vlaječkami.‘ No, tak jsme mu tam přivázali ty tři šulky a Ondra říká: ,Běž dolů.‘ Tam byly dvě ty odbočky asi sto metrů od té sochy. ,Aby nám tam někdo nevešel. Na druhou stranu vidím já, protože nedej bože, aby se někomu něco stalo.‘ To jsme si jako obešli. Říkám: ,Tak jo.‘ Tak jsme to připravovali, já jsem šel napravo, Ondra nalevo. Na písknutí jsme si dali znamení, že je všechno v pořádku, tak to Ondra odpálil. Já jsem akorát viděl oheň, socha nahoru, dolů a rozbitá. No a každý na jednu stranu a už jsme ujížděli.“