František Polák

* 1952

  • "Tak toho 21. sprna jsme se domluvili, že uděláme nějaký rachot, aby věděli, že všichni lidi s nimi nesouhlasí. Jenže toho jednadvacátého jsme se na náměstí vůbec nedostali. To bylo tak obšancované, včetně školy, kde stál Lenin. Vojáci, milice, esenbáci, pomocná stráž. To bylo lidí víc než na 1. máje. Tam ani zpátky nikdo neprošel, aniž by byl kontrolovaný. Takže jsme se vrátili zpátky na náměstí ke Koníčkovi, kam jsme chodili. Tam jsme si dali své pití a začalo se debatovat. Druhý den jsme se sešli po práci v jídelně. Ondra mi říká: 'Tak co, vyrazíme?' A já na to: 'Čekám, jestli něco máš.' Řekl, že má, a odkryl bundu a tam jsem viděl jednu šulku, to bylo dvacet gramů. Tak říkám, že není co řešit. Jdeme na pivko a o půlnoci jdeme. Tam zavírali v deset hodin, U Koníčka. Tak jsme tam vydrželi do deseti hodin. Když jsme šli od Koníčka pryč, dozvěděl jsem se, že nemá jednu šulku, ale tři. Říkám: 'Hele, neblbni, použijeme jednu a druhou si necháme na příště.' Tak jsme se tomu zasmáli a šli jsme na náměstí. Nikde nikdo, bylo asi kolem půl dvanácté. Říkám: 'Hele, ty máš zkušenosti, ty to odpálíš.' No, já prý bych ti to do ruky ani nedal, řekl a smál se. Nalevo u Gottwalda byl velký kotel a napravo byl malý kotel. A tam byly dvě ulice. 'Já si teda vlezu k těm ulicím, a kdyby někdo šel, tak já zapískám.' A čekal jsem na konečný výsledek. A konečného výsledku jsem se nedočkal, protože to byla šleha, že jsem valil po čtyřech, jak jsem nejrychleji uměl. Podívat jsme se tam šli až za tři dny, když už to tam bylo v tom bordelu."

  • "Komunistům jsem nikdy neodpustil a neodpustím! Už jenom za to ponižování, za to omezování. Když si to člověk vezme zpátky, že dneska částečně může úplně všechno a my jsme chodili jako ovce, hlavy dolů. Kdo promluvil, byl bitý. Nejde! Nejde to odpustit! Nikdo to po mně nemůže chtít. Je to silný..."

  • "Většina z nich, kdykoli bylo střídání na služby, chodila, a obušky - tak, jako je to vidět ve filmech -, jdou a mlátí obuškem přes mříže, tak oni chodili a mlátili obuškem do dveří, protože tam mříže nebyly. Tam byly mříže jen na oknech. To jsme poznali, že se střídají. Časem člověk už věděl, který bachař má službu. Protože když on nemohl spát, tak jsme nemohli spát ani my. A když přišli nalití, tak to jsme teprve poznali. Protože se stalo, a to taky nesměli tenkrát, ale dělalo se to, že si oblíbence vytáhli ven a hráli tam s ním třeba fotbal. Kopali do něj jako do míče. Tam byly tak naleštěné podlahy, že ho stačilo vzít za ruku, nemusel být žádný silák, a utáhl kohokoli po té zemi, jak to klouzalo. Nebo hráli hokej. Vzali si hokejky a strkali si ho po zemi jako puk. Čím víc řval, tím víc ran dostal. Dělaly se tam nelidské věci."

  • „Já jsem řekl, že tam prostě dělat nebudu, když jsem viděl, jak ti kluci po pár letech vypadají - vysušení od toho horka, zmrzačené prsty, vysušené klouby, že sotva chodili. Tak jsem se postavil. Tak jsem se nechal napsat na stížnost k náčelníkovi. Náčelník mě přijal, dostal jsem bití. Dostal jsem jedenadvacet dní na třetím oddělení, tam jsem dostal znova bití, co si to vůbec dovoluju. No, a když mě pustili z toho třetího oddělení, šel jsem zpátky do práce, tak mě tam zrovna doprovázel bachař, který to na mě nahlásil všechno, tak jsem ho shodil ze schodů já. I za cenu toho, že jsem věděl, že budu mít nášup. A to byly nášupy znovu soud a od třech let výš. Takže to dopadlo zase špatně, ale jelikož bych se tam s ním musel setkávat furt a nikde nebyla záruka, že budu hodný, že toho nechám, tak mě přeložili na Lias. Tam jsem dělal na soustruhu, na vrtačce, na brusce, vydělával jsem si hezké peníze a tam jsem byl celých šest a půl roku.“

  • „Když jsem se probral, cimra tak dva na tři metry, nikde nic, v rohu záchod, vedle kýbl s vodou. Já jsem si říkal: ,Kde jsem?‘ Tak jsem šel, zabouchal jsem na ty dveře, tam bylo takové okýnko. Tak se otevřelo to okýnko, já tam takhle strčil hlavu, dostal jsem pěstí, upadl jsem na zem a zase nic. Jednou za den se otevřelo okýnko, tak už jsem stál kus dál. Tam vyjela taková lopatka, tam byl talíř s jídlem. Tak jsem si ho vzal, najedl jsem se, zase vyběhla lopatka, tak to zase odnesli. Takhle tři dny, nikdo si nás nevšímal, nic.“

  • „My jsme z Koníčka, z restaurace, šli v půl jedenácté, a říkám: ,Hele, náměstí už je prázdné.‘ A Gottwald byl ověšený vlaječkami ruskými a tak. Možná, nebo možná určitě tomu přidalo taky to, že jsme měli něco vypito, a říkám: ,Hele, víš co, vezmeme to i s těmi vlaječkami.‘ No, tak jsme mu tam přivázali ty tři šulky a Ondra říká: ,Běž dolů.‘ Tam byly dvě ty odbočky asi sto metrů od té sochy. ,Aby nám tam někdo nevešel. Na druhou stranu vidím já, protože nedej bože, aby se někomu něco stalo.‘ To jsme si jako obešli. Říkám: ,Tak jo.‘ Tak jsme to připravovali, já jsem šel napravo, Ondra nalevo. Na písknutí jsme si dali znamení, že je všechno v pořádku, tak to Ondra odpálil. Já jsem akorát viděl oheň, socha nahoru, dolů a rozbitá. No a každý na jednu stranu a už jsme ujížděli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jirkov, 24.02.2021

    (audio)
    délka: 01:44:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ústí nad Labem, 15.07.2021

    (audio)
    délka: 01:49:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve Valdicích trpěl za odpálení Gottwaldovy sochy. Komunistům neodpustil

František Polák zamlada
František Polák zamlada
zdroj: archiv pamětníka

František Polák se narodil 7. listopadu 1952 v Jirkově. Vyrůstal s dalšími deseti sourozenci. Po základní škole se vyučil obkladačem a zedníkem. Ještě na učilišti byl na tři dny zadržen, když v roce 1970 vystoupil na oslavě 1. máje s protikomunistickým provoláním. V polovině 70. let narukoval František na vojnu a za neukázněnost přesluhoval zhruba jeden a půl roku. Nakonec musel kvůli prodeji benzínu z armádních zásob nastoupit do uranových dolů v Příbrami. Tam se v srpnu 1978 podílel na zničení několikametrové sochy Klementa Gottwalda výbuchem trhaviny. S Ondřejem Stavinohou to provedli na protest proti výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Kvůli výpovědi jednoho z jejich kamarádů byli oba zatčeni a vyslýcháni v pražské Ruzyni. František byl odsouzen k sedmi letům vězení ve Valdicích. Tam zažil brutální fyzickou a psychickou šikanu ze strany dozorců. Po sedmi letech byl v srpnu roku 1986 propuštěn na svobodu. Těžko hledal práci. Od devadesátých let provozoval malý obchod na sídlišti v Jirkově. V létě 2021 žil v Jirkově.