Helena Pohořelská

* 1937

  • „Pamatuji si, že můj otec přišel z těch voleb, to jsem byla doma a přišel velice rozčílený a vykládal to mamince, mně ne, já jsem to zase jen vyslechla. Že v tom velikém sále, to se jmenovalo Slovanský dům, že tam bylo to shromáždění všech lidí, co tam měli přijít, a že tam byly právě volby do komunistické strany. A že on když viděl, kdo byl zvolený předsedou – nevím, zda to byl předseda, to říkám já, prostě ten nejhlavnější –, že byl od nás z Březců z dědiny – teď ho jmenoval a říkal: ,Ten největší gauner v dědině, on tam byl nejvyšší, tak jsem tu legitimaci vzal a hodil jsem ji na stůl a šel jsem pryč.´ Tak přišel, tak to vím."

  • „Protože Rusi nesměli chodit na záchod kvůli hygieně, aby nás nenakazili nějakou nemocí. Dospělí, co bydleli v našem domě, si vyprávěli, že ten jeden – tam byl společný záchod, to byla jedna kadibudka pro celé rodiny –, že jeden Rus na ten záchod šel, i když měli přísný zákaz, oni chodili na hromádky vedle záchodu. A ten velitel ho nechal zastřelit, že tam šel na ten záchod."

  • „Tam [k Vechtru] jsme chodily, vždycky nám ti její [kamarádčini] rodiče dali pytlíky a my jsme chodily k těm kolejím a když jel vlak, ta jsme na něj mávaly a oni věděli, že nám mají hodit uhlí. Když to bylo s vojáky, tak ti nám nehodili, ale když to byl osobní vlak, tak nám hodili vždycky lopatu a my jsme to sbíraly – to uhlí – kolem trati, ale to dělalo víc dětí z vesnice. Ale já jsem právě na to chodila s tou kamarádkou."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 01.06.2024

    (audio)
    délka: 01:15:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když pro mne StB přijela do fabriky, bylo mi šestnáct

Helena Pohořelská, 1961
Helena Pohořelská, 1961
zdroj: archiv pamětnice

Helena Pohořelská, rodným příjmením Fryblíková, se narodila 20. srpna 1937 v Březcích na Olomoucku. Z dětských let se jí vybavují hlavně pozdní válečné kulisy: německý zdravotnický vlak rozstřílený Sověty, který bezprostředně nato vyrabovali místní obyvatelé, výbuch sovětského tanku, který granátem zasáhli ustupující Němci, nebo také to, že Sověti měli z hygienických důvodů zákaz chodit na záchod. Rodiče se po válce přestěhovali do Šternberku, kde osídlili jeden dům po Němcích. A protože její otec Alois Fryblík pracoval jako dozorce ve sběrném táboře pro sudetské Němce, kteří čekali na odsun, měla rodina možnost si jednu Němku vyžádat domů na práci. Helena měla ještě během základní školy dívčí klub „Mstitelky kluků“, ve kterém děvčata psala a režírovala divadelní pohádky pro děti předškolního věku. S nástupem mládežnické organizace Pionýr přišlo také nařízení činnost klubu ukončit. V roce 1952 nastoupila Helena jako učnice – nástrojařka do šternberské Chronotechny. Ačkoli žila ve městě, musela bydlet na internátu, kde se výchova vedla ve stalinském duchu. Ve druhém ročníku si pro ni do fabriky přijela Státní bezpečnost, která Helenu několik hodin tvrdě vyslýchala – chtěla vědět, zda a kdo z učňů pronesl ve společenské místnosti sprostou nadávku vůči komunistické straně. Přestože na ni křičeli a vyhrožovali, neřekla nic. V nejtěžších chvílích se držela představy sovětské partyzánky Zoji, kterou za války zajali, mučili a popravili nacisté. Helena Pohořelská pracovala celý život ve šternberské Chronotechně. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlela stále ve Šternberku.