Když pro mne StB přijela do fabriky, bylo mi šestnáct
Helena Pohořelská, rodným příjmením Fryblíková, se narodila 20. srpna 1937 v Březcích na Olomoucku. Z dětských let se jí vybavují hlavně pozdní válečné kulisy: německý zdravotnický vlak rozstřílený Sověty, který bezprostředně nato vyrabovali místní obyvatelé, výbuch sovětského tanku, který granátem zasáhli ustupující Němci, nebo také to, že Sověti měli z hygienických důvodů zákaz chodit na záchod. Rodiče se po válce přestěhovali do Šternberku, kde osídlili jeden dům po Němcích. A protože její otec Alois Fryblík pracoval jako dozorce ve sběrném táboře pro sudetské Němce, kteří čekali na odsun, měla rodina možnost si jednu Němku vyžádat domů na práci. Helena měla ještě během základní školy dívčí klub „Mstitelky kluků“, ve kterém děvčata psala a režírovala divadelní pohádky pro děti předškolního věku. S nástupem mládežnické organizace Pionýr přišlo také nařízení činnost klubu ukončit. V roce 1952 nastoupila Helena jako učnice – nástrojařka do šternberské Chronotechny. Ačkoli žila ve městě, musela bydlet na internátu, kde se výchova vedla ve stalinském duchu. Ve druhém ročníku si pro ni do fabriky přijela Státní bezpečnost, která Helenu několik hodin tvrdě vyslýchala – chtěla vědět, zda a kdo z učňů pronesl ve společenské místnosti sprostou nadávku vůči komunistické straně. Přestože na ni křičeli a vyhrožovali, neřekla nic. V nejtěžších chvílích se držela představy sovětské partyzánky Zoji, kterou za války zajali, mučili a popravili nacisté. Helena Pohořelská pracovala celý život ve šternberské Chronotechně. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlela stále ve Šternberku.