Zdeňka Pohlová

„A když byly poslední dny války, tak se přesně pamatuji, jak Němci ustupovali. Německý vojenský útvar, vzorně zapnuté všechny knoflíky u uniformy, v řadách pochodovali tou ulicí od letiště, byli jsme první na řadě, vzorně sešikovaný, všechno tip ťop, ani knoflíček nechyběl. Přepochodovali ulici, nevím, za jak dlouho, za čtvrt za půl hodiny se objevili Rusové. Bylo to takové zajímavé, všichni Rusové nám připadali jako děti, takoví strašně mladí kluci, měli na sobě rubášky, někdo ledabyle zapnutý, měli rozepnutou tu rubášku, tadyhle samopaly, všichni se smáli, lidi vybíhali na ulici a objímali je. Bylo to takové hrozně spontánní. Ale také když Němci ustupovali, tak těsně předtím než odešli, tak k nám vtrhli. Kvůli bombardování Pardubic jsme žili ve sklepě, trávili jsme tam noci a možná i dny. Tak k nám vtrhli dva němečtí vojáci s pistolemi, mamince dali pistoli k hlavě, asi jí řekli, že zastřelí ji i děti. Nerozuměli jsme, uměla perfektně německy, jak dělala dřív na soudě, tak jim dala kola. Chtěli kola, aby mohli ujet, tak jim je dala. Kdybychom neměli kola, asi bychom nepřežili.“

„Ještě si pamatuji, že vypravoval, že asi bylo nějaké podezření, že se někdo pídil, proč dopis nedošel na gestapo, tak přišli za ním. Ven z poštovního úřadu se dostal lstí, řekl, že je nějaký opravář. Byly tam montérky toho opraváře, který tam byl předtím. Tak se do nich převlík, měl u sebe nářadí. V kapse pod ním měl sice schovanou pistoli, ale když se ho ptali, co to má v kapse, vytáhl šroubovák a nějaké nářadí. Pustili ho ven, odešel a už nemohl domů a byl u partyzánů. Bylo tam letiště, tam operovali, snažili se Němcům škodit, prostě nějaké ty akce.“

„Válečné období jsem zažila ve Vysokém Mýtě, tam se nebojovalo, ale pamatuji se. Můj otec tam pracoval na poště. Jako dítě jsem za ním chodila a nosila jsem mu večer večeři. Zůstával na poště dýl. Když za mnou zamknul, byl v prvním patře, kde byla kancelář, třídil tam dopisy, a hodně těch dopisů házel do kamen. Když jsem se ptala proč, řekl mi, že jsou to udavačské dopisy. Už podle adresy ‚vážená kancelář gestapa v Pardubicích‘, že to bylo jasné. Hodně lidí zachránil, nesměla jsem o tom ale nikde mluvit.“

„Když se blížil začátek druhé světové války, nebo spíš ta okupace, zabrání Sudet, když byla vyhlášena mobilizace, tak můj otec jako nadporučík měl na starosti obranu v Kořenově. Byl velitelem iks řopíků, těch bunkrů. Když bylo rozhodnuto, že to území dostanou Němci, že se všichni Češi museli stáhnout, maminka mi vypravovala a taky on, že nechtěli uposlechnout, až když viděli německou armádu, jak jede do Harrachova. Viděli motorky, jeli první na těch motorkách, tak naskákali do posledních aut. Přijeli do Tanvaldu, maminka čekala s kufrem na nádraží, do posledního vlaku se dostali, odjeli a za nimi za čtvrt hodiny byl Tanvald německý. A posledním vlakem odjeli k příbuzným do Vysokého Mýta. Ti jim tam umožnili pronájem nějakého baráčku, tam jsem se narodila já.“