Karel Plocek

„Požádal jsem je, že bych chtěl znát jméno a eventuálně kontakt na toho svého vyšetřovatele. To byl skutečně člověk, kterému bylo dlužno poděkovat. Bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Věděl jsem ho, protože jsem si ho nechal v roce 1968 na Státní bezpečnosti sehnat a zavolat. Nejdřív říkali, že takový člověk neexistuje, pak to připustili a chtěli vědět, co mu chci. Říkám, že mu chci poděkovat, že to byl člověk mezi vlky. Dívali se na to divně, ale asi po třech dnech domluvili setkání. Ten a ten den v pasáži Koruna na Václavském náměstí, tam vás bude čekat. Pasáž Koruna je úniková zóna. Dalo se všude zmizet, asi proto si to vybral. Nikam neutíkal, skutečně jsme se setkali. Poděkovali jsme mu. Já a sestra mého velitele Rendla a strýc. Říkal nám, že u Státní bezpečnosti poté moc dlouho (nebyl), že se mu to tam trochu zajídalo. (…) Že postupně z toho odešel.“

„Vyvrcholilo to na Vánoce roku 1952. Nový kulturní referent se prořekl, že by horníci měli dostat příděl vína. Velitel táboru o tom nechtěl slyšet, našli zastání v oberštaigerovi. Padlo dokonce slovo o víně. ‚To je pravda. Vy jste horníci, vy byste ho měli také dostat.‘ (…) Měnilo se to. Vánoce budou, Vánoce nebudou. Den před Štědrým dnem se přivezl sud vína. Den před Štědrým dnem každý dostal čtvrt litru červeného vína na osobu.“ „Co to bylo za jídlo?“ „K jídlu bylo lepší jídlo, bramborový salát a řízek. Jablko, pomeranč, burské ořechy. Muklové dokonce dostali i pomeranč. Byla to skutečně rybí polévka.“

„Na tom elku to bylo ošklivé. To nám rozšlapali večeři. Žádná lepší večere. Na Bytíze jsme si přinesli větvičky a kvůli tomu byl hrozný malér. Přešlapovali jsme venku ve fujavici, zatímco oni dělali filcunk. Nejhorší bylo, že nás to nenechali uklidit. Museli jsme okamžitě zhasnout a jít spát do toho bordelu, co nám udělali. Nevěděl jsem, kde mám své věci. To bylo ošklivé. Na Jáchymovsku si nepamatuji na hezké Vánoce. Udělali jsme si občas vánoční odpoledne se skautíky. Měli jsme tam kluka, který střádal suchý chleba, aby uschnul. Pak ho rozdrtil a dělal z toho perníčky, když někde sehnal cukr. To bylo docela dobré. Měli jsme trošku lepší jídlo, ale málokdy nás nechali v poklidu ho sníst.“

„Manželka mi říkala pak: ‚Proč jsi nám nic neřekl, něco bližšího? Akorát to, že jsi byl zavřený.‘ Na to já mám pro všechny jednu odpověď. Jsou to věci, když o tom tak uvažuji, kdy mi 80 procent lidí řekne: ‚To není pravda. To nemůže být pravda.‘ V té chvíli to považuji za urážku těch, kteří tam nechali životy. Tak jsem radši byl ticho. Teď, když se mne někdo konkrétně zeptá, a že ty děti ve školách dokáží být hodně konkrétní, tak o tom konkrétně mluvím. Jsem si vědom jedné věci. Kdybych měl hovořit o všech věcech, mohl bych vykládat měsíc od rána do večera, navazovala by jedna epizoda na druhou a nebralo by to konce. (…) Sám se vzpomínkami nejitřím. To bych nemohl dělat to, co dělám. Spíš než ‚Věrni zůstaneme‘ by pak vycházelo ‚Bolestíni zůstávají.‘ (Smích)“