Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Plocek (* 1930  †︎ 2009)

• narozen roku 1930 v Praze

• ilegální skauting za okupace, poslíčkem mezi odbojovými skupinami,

• očitý svědek Pražského povstání

• členem odbojové skupiny od roku 1947

• podílel se na organizování přechodů do zahraničí

• během vojenské služby zraněn při seskoku

• propuštěn na zdravotní dovolenou, zapojil se znovu do odbojové činnosti

• zatčen na konci roku 1951

• odsouzen k třinácti letům vězení

• vězněn na Elku ve Vykmanově, ve Rtyni, v Bytízi, na dole Fierlinger

• propuštěn na amnestii v roce 1960

• aktivní v Konfederaci politických vězňů, ve skautském oddílu Velena Fanderlíka a v časopise Věrni zůstaneme

Dětství a rodina

Karel Plocek se narodil v úřednické rodině, jeho otec byl však duší vojákem, organizován v Sokole, vychovával oba své syny v očekávání války ve vojenském duchu. Sám se skautingem neměl nic společného, své syny v tomto zájmu však podporoval. Karel Plocek se v dětství věnoval skautingu, chodil i do Sokola a DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota).

Navštěvoval školu Na Pražačku na Žižkově, po ukončení měšťanky šel do učení na hokynáře ke svému strýci do Budečské ulice. Dodnes se považuje za Žižkováka, i když už mnoho let žije v obvodu Praha 4. Učil se prý ve stejném domě, kde se tiskla a distribuovala ilegální tiskovina V boj. „O dvě patra výše bydlel generál Syrový, představitel protektorátní vlády, takže platilo heslo: ‚Pod svícnem bývá tma.‘“ Na těchto místech na Žižkově prý byly jedny z prvních pražských barikád.

„Můj otec byl velitelem jedné odbojové skupiny a v podstatě to byl jeho nápad, že mne navlíkli do černých kraťasů. Bílé podkolenky jsem odmítl, tak mi dali aspoň bílé ponožky. Byl jsem blonďák, vypadal jsem jako vyložený skopčák, ‚norddeutsche‘typ. Potkala mne jednou češtinářka a říkala: ‚Kdybych tě neznala, že jsi správný vlastenec, tak bych si myslela, že jsi nacistický fracek.‘To bylo po heydrichiádě, chytli jednu spojku, tak přišli na nápad, že takhle my kluci spíše projdem. Zvlášť já jako blonďák.“

Květnové povstání v Praze

Otec se samozřejmě připojil i ke květnovému povstání. Stejně tak jeho patnáctiletý syn. Jakmile bylo zřejmé, že jde o celopražské povstání, udělal ve strýcově obchodě jen to nejnutnější a zavřel. Ještě 5. května dopoledne se vydal do žižkovské sokolovny, protože tušil, že se tam bude něco dít. Měla se tam sejít otcova odbojová skupina. V sokolovně se sešel se svým otcem.

Začátek povstání provázel velký zmatek, kterého si všiml i mladý Karel. „Byla tam nekázeň, to se mi už tehdy nelíbilo. Přivezli tam nějaké zbraně, mezitím rozhlas začal hlásit o pomoc, a tak někteří lidé vzali zbraně a utíkali k rozhlasu. Nenechali si rozmluvit, že tady je také důležité místo, že není jen rozhlas. Takže jsme tam zase byli beze zbraní.“

Byl svědkem popravy několika Čechů Na Pražačce, pomáhal při nakládání těl. „Chlapi je (mrtvoly) vyndávali z výkopů a přisunovali jsme to blíž, pomáhal jsem je nandávat na vůz. Viděl jsem tam jednu osobu, říkal jsem si, že je mi nějak povědomý, že si ho později půjdu prohlídnout. On při tom mučení je člověk různě zkřivený. Odváželi je do žižkovské vozovny. Největší sranda je, že mne do té vozovny tramvaják nechtěl pustit, že tam děti nemají co dělat. Říkal jsem: ‚Kde jste byl, když jsme je Na Pražačce na furberk nakládali? Proč jste nepřišel pomoct, když myslíte, že to není práce pro nás?‘ Druhý tramvaják přišel a říká mu: ‚Toho nech, to je naše spojka, neotravuj ho. Může jít kam chce.‘ Tak mě tam pustili. Ti, co nic nedělali, měli pak řeči, jak se co mělo dělat. Po bitvě je každý generál. To jsou takové nemilé vzpomínky na revoluci.“

Vytvoření protikomunistické odbojové skupiny

V roce 1947 Karel Plocek skončil učení u svého strýce a nastoupil v družstevním podniku Bratrství, které mělo na starosti distribuci potravin pro družstevní prodejny. V témže roce v létě po skautském táboře se domluvil se svými kamarády na založení protikomunistické skupiny. Prý jim bylo v té době již jasné, že komunisté se dostanou k moci. Chtěli jim to však co nejvíce znesnadnit. Měli mladické nadšení, nechtěli však podcenit ani přípravu. Jak říká Karel Plocek:

„V srpnu 1947 jsme se začali dohadovat, co dělat. Co je reálné a co není. Nejdřív musí být příprava, aby konspirace fungovala. Není to tak, že bychom si řekli: ‚Půjdeme rozbít výlohu, nebo zmlátit funkcionáře.‘To není odboj. Odbojová činnost musí být důkladně připravená, aby se dosáhlo co nejmenších ztrát ve vlastních řadách a co největších úderů na straně nepřítele. To je velmi náročné, jak na plánování, tak na fyzičku. To se nedá jen oddiskutovat.“

Začal organizovat skautskou skupinku, každý přispíval, jak mohl. V očekávání brzkého puče proti komunistům, bylo zapotřebí zajistit přístup k trvanlivým potravinám. To si vzal na starost Karel Plocek, který pracoval v družstevním velkoskladu. Kdo byl schopný opatřit zbraně, měl na starosti zbraně, kdo se vyznal v radiotelegrafii, byl připravený být radistou. Jeho velitelem byl později popravený Emanuel Rendl, do styku přišel i s Aloisem Hytrem. Přes svoji kamarádku, která pracovala na krajském výboru KSČ, měl přístup mezi tamní komunisty, kteří ho považovali za svého, aniž by ho nějak zkontrolovali. Informace, které tam získal, předával svému veliteli. Až atentát na majora Schramma změnil tyto praktiky a do budovy KSČ se nebylo možné dostat bez legitimace.

V květnu 1949 se zúčastnil parašutistického výcviku v rámci předvojenské výchovy, odveden do armády byl však až v roce 1950. Karel Plocek říká, že měl štěstí, že v roce 1949 ještě v armádě byli poslední západní vojáci, kteří vedli výcvik tak, jak se to naučili u britských kommandos. Vzpomíná například na kapitána Pešana. Výcvik byl organizován v rámci branné komise pražského Sokola. Přestože to bylo více než rok po únoru 1948, poslední zbytky aktivit předpřevratového Sokola odolávaly tlaku komunistické strany. Brzy poté, kdy Karel Plocek skončil výcvik u parašutistů, byla branná komise Sokola rozpuštěna.

Vojenská služba

Po přijímači byl převelen k minometné rotě na Slovensko do Trenčína. Ze Slovenska byl převelen do Kumru u Hradčan (Mimoně) do důstojnické školy. Při jednom cvičném seskoku se těžce zranil. Způsobil si vnitřní zranění s krvácením – prasklá portální žíla v tlustém střevě při nárazu po seskoku.

Lékaři se už domnívali, že může zemřít, dokonce do Terezínské vojenské nemocnice zavolali jeho rodiče. Jeho zdravotní stav se po nějaké době zlepšil tak, že mohl být propuštěn do domácího ošetřování. Přestože byl odvedený na vojnu a byl delší dobu v nemocnici, kontakt s dalšími členy své ilegální skupiny neztratil a nadále udržoval svoji skautskou skupinu připravenou.

Hrozba zatčení a útěk z nemocnice

Po několika týdnech se jeho zdravotní stav opět zhoršil, došlo znovu k vnitřnímu krvácení. Musel být znovu hospitalizován a byla mu odoperována slezina. Na podzim roku 1951 se podrobil operaci - sternální punkci. Druhý den po zákroku, ve středu 21. listopadu 1951, přišla zdravotní sestra, jeho známá a také aktivní skautka, a říká mu, že jedou na „sternálku.“

„Chtěl jsem se otočit a říct: ‚Hanko, co blbneš? Vždyť jsem tam byl včera.‘Ten její pohled mi však dával najevo, že se něco děje. Rychle jsem se zorientoval. Tak jsem schlíple řekl: ‚Ano.‘… Stále se tvářila přísně. Přivezli mne na ošetřovnu, tam mne položili na vyšetřovací stůl, před doktora (také skaut), který mi den předtím sternálku dělal. Vzal do ruky tu obrovskou jehlu, skoro kolík, kterým to včera dělal, a já si říkal:,Snad vidí ten flastr.‘ Naklonil se ke mně a říká: ‚Ti tři chlápci, co přišli na pokoj, to jsou estébáci a jdou po tobě. Zítra padneš do mdlob. Dnes žádné courání. Jak bude sestra zítra ráno dávat teploměry, tak ti bude blbě, padneš do komatu. Já tě nechám převézt na chirurgii. Saniťák o všem ví, necháme ti tam civilní hadry. Někde ti zastaví a Pánbůh s tebou.‘

Tak se i stalo. Další den se mu udělalo „zle“ a ze sanitky utekl. Jeho první kroky směřovaly do cukrárny, kde si s přáteli zařídili mrtvou schránku na vzkazy. Varoval všechny ostatní, že je prozrazen a že by měli zastavit činnost. Byl stále ve styku se svojí skupinou, i když ležel v nemocnici nebo byl na vojně.

„V Žitné ulici jsme měli cukrárničku. Skutečně to asi dostali. Druhý den jsem se byl podívat na jedno místo, kde byla za oknem pohlednice, a ta pohlednice byla vzhůru nohama. Mělo to jeden velký dosah. Měl jsem na sobě navázaných patnáct skautů. Každý z jiného oddílu. Byl tam radista, který ovládal perfektně kódy.“

Nic o mně pořádně nevěděli

Tím, že utekl z nemocnice, zatčení neutekl. Stihl ovšem všechny varovat, a proto mohli členové jeho skupiny včas ukončit činnost, a nebyli tak prozrazeni.

O dva dny později, v sobotu 24. listopadu 1951, ho přišla StB zatknout. Karel Plocek podle vyšetřovatelových otázek zjistil, že o jeho činnosti Bezpečnost mnoho neví a rozhodl se o skautské skupině pomlčet.

Tato strategie se ukázala jako úspěšná. Jediný, kdo o jeho skupině věděl víc, byl Emanuel Rendl, který byl v době Plockova soudního řízení již popravený. Při výsleších se jeden vyšetřovatel prořekl, že to, na čem staví obžalobu, se dozvěděli od Jana Hoška, zatčeného agenta CIC. Hošek byl prý člověk nevalných mravních kvalit. Až o mnoho let později se Karel Plocek od jednoho známého, který ho přechovával, dozvěděl, jaký byl člověk, který zradil. „Měl jsem o CIA a CIC vyšší mínění, divím se, že nabrali takovéto lidi,“ dodává.

Zatčen byl v bytě svých rodičů. Přišlo ho zatknout pět estébáků, kteří v bytě okamžitě provedli domovní prohlídku. Chovali se však, minimálně na poměry 50. let, velmi slušně. Chtěli prohlížet i otcův sekretář bez jeho přítomnosti, Karel Plocek jim v tom však rezolutně zabránil. Vyšetřovatelé poslechli a vyčkali otcova příchodu.

Přestože otce varoval, že přijde zatčení, otec se nezbavil svého revolveru. Při domovní prohlídce se na něj přišlo, ale Karel to vzal na sebe. Jeho zdravotní stav byl však i nadále špatný a po týdnu výslechů se ještě zhoršil.

„Měl jsem týden výslechy, pak nic, dostal jsem pak vysoké horečky. Chtěl jsem k doktorovi, slyšel jsem jen něco o zadní části těla. Pak jsem si stěžoval, že mne bolí břicho. ‚Tak já mu do něj nakopu.‘ Skoro jsem nemohl mluvit, ale zařval jsem na něj. ‚Tak pojď, když jsi takový frajer. Pojď mne nakopat.‘ A bylo ticho. Špehýrka zapadla. Mělo to úspěch, druhý den přišel bachař, kterému se říkalo slon Bubi, takový golem. Odvedl mne k doktorovi. Měl takový hrozný zvyk, že jezdil klíčema přes mřížky, co jsou na okýnku v cele. To je příšerný zvuk. Otevřel dveře. ‚482, tak pojď, jdem k doktorovi.‘“ Karel Plocek na to, že nemůže. Nakonec mu pomohl se zvednout a odvedl ho k lékaři. Na vyšetřovně byl doktor Petrov, jak později Karel Plocek zjistil, hlavní doktor na Státní bezpečnosti. Ten ho prý uvítal slovy: „Takových simulantů jsem už viděl.“ Načež Karel Plocek si vzal šátek, zavázal si ho přes oči a řekl: „Odveďte mne zpátky na celu. Chtěl jsem doktora a ne felčara.“

Měl však štěstí na slušného lékaře. Doktor Petrov ho začal vyšetřovat a náhle změnil názor. Nakonec mu dokonce pomáhal oblékat košili a přikázal bachaři Bubimu, aby ho odnesl do cely.

„A to jsem poznal úplně jiného Bubiho. Položili mne na nosítka. Přinesli mi další tři deky, měl jsem tak čtyři, normálně měl člověk jen jednu. Chodil pak po chodbě a říkal: ‚Ticho, tady je nemocný.‘“

Karel Plocek je životní optimista, vybavují se mu hlavně lepší stránky i pohnutých okamžiků jeho života. I při vzpomínkách na svůj soudní proces si jako první vybavuje to, že neseděl na lavici obžalovaných, ale že měl kvůli svému zdravotnímu stavu v soudní síni kožené křeslo.

Měl navržený trest smrti, od soudu odešel „jen“ s třinácti lety. Snad měl štěstí, že jeho proces nebyl pořádně připraven, prokurátorka nebyla schopna dodat žádné, třeba chabé důkazy. „Když prokurátorka mluvila před soudem, chtěla se odvolat na důkazy, ale když otevřela příslušný desky, tak ty byly prázdný! Tam nebyl jedinej papír!“

Jednu jsem mu ubalil

Ve své první štaci - v pracovním táboře v Královém Dvoře těsně předtím, než měl být transportován pro vysoké horečky do věznice na Pankráci, napadl velitele tábora.

Od jednoho Němce, bývalého nacisty a zdatného řezbáře, dostal pan Plocek krásnou vyřezávanou špičku na cigarety. Velitel tábora Brabec ji chtěl po něm také, Němec mu ji však nechtěl udělat.

„Byl jsem určený pro eskortu na Pankrác,“ vypráví Karel Plocek. „Náčelník věděl, že mám tu špičku a stál přede mnou.“ Měl však dvě špičky, jednu obyčejnou, na všední používání. Jak si balil věci, vypadla mu i ta obyčejná. Vyřezávaná ležela před nimi. Velitel Brabec ji hned spatřil: „‚Jedna špička povolená, druhá se zabavuje.‘Hnal se po vyřezávané.“ Karel Plocek ji shodil na zem a rozšlápl. „Němec stál a koukal se na mě s takovým blaženým úsměvem, že ji nedostal Brabec.“ Velitel napřáhl ruku k ráně. Rána však nedopadla. Karel Plocek byl rychlejší a sekl po jeho ruce parašutistickým úderem. V tom rozčilení si totiž neuvědomil, že stojí proti veliteli lágru. Naštěstí hned odjížděl s eskortou na Pankrác a s velitelem Brabcem se vícekrát nesetkal. Ještě cestou na Pankrác ve vězeňském autobuse se dozvěděl, že mu zlomil ruku.

Měl opět štěstí. I když zranil velitele lágru, nic se mu nestalo. Na Pankráci ho měla čekat korekce, místo původně plánované ošetřovny. Od ní ho zachránili další muklové, lékaři, kteří o něm prohlásili, že má tyfus a že musí jít na izolaci.

Vánoce 1952

Na dole – lágru ve Rtyni v Podkrkonoší muklové vydělali na řevnivosti vrchního důlního (tzv. oberštaigera) a velitele lágru. Zkušení muklové jim poradili, aby si vždy stěžovali na toho druhého. Když se jim něco nelíbilo na dole, šli za velitelem lágru a naopak na poměry v táboře si stěžovali oberštaigerovi.

Vyvrcholilo to na Vánoce roku 1952. Nový kulturní referent se prořekl, že by horníci měli dostat příděl vína. Velitel táboru o tom nechtěl slyšet, našli však zastání v oberštaigerovi. „To je pravda. Vy jste horníci, vy byste ho měli také dostat.“ Den před Štědrým dnem dostal každý vězeň čtvrt litru červeného vína. Bylo také lepší jídlo: bramborový salát a řízek. Muklové dostali dokonce i pomeranč.

Takové Vánoce byly v lágrech výjimkou. Častější byly Vánoce, jak je pan Plocek zažil o rok později na „Elku“ ve Vykmanově. „Na tom Elku to bylo ošklivé. To nám rozšlapali večeři. Přešlapovali jsme venku ve fujavici, zatímco oni dělali filcunk. Nejhorší bylo, že nás to nenechali uklidit. Museli jsme okamžitě zhasnout a jít spát do toho bordelu, co nám udělali. Nevěděl jsem, kde mám své věci. To bylo ošklivé. Na Jáchymovsku si nepamatuji na hezké Vánoce. Udělali jsme si občas vánoční odpoledne se skautíky. Měli jsme tam kluka, který střádal suchý chleba, rozdrtil ho a dělal z toho perníčky, když někde sehnal cukr. To bylo docela dobré. Měli jsme trošku lepší jídlo, ale málokdy nás nechali v poklidu ho sníst.“

Krátce po propuštění se Karel Plocek rozhodl zajít za svými kamarády ze skautské skupiny. Navštívil jednoho z nich v bytě. Ale spolupracovníkovi bylo evidentně nepříjemné, že ho pan Plocek navštívil. „Přestože jsem ho celé vyšetřování kryl…“

Setkání s vyšetřovatelem v roce 1968

Druhého bývalého skauta potkal náhodou na ulici. Pozdravil ho pohledem a chtěl se k němu vydat. Pár metrů před ním však skaut uhnul pohledem, otočil se a přešel na protější chodník. Po těchto zkušenostech se rozhodl stará přátelství neobnovovat a chtěl na tuto dobu zapomenout. Veškeré zbylé dokumenty spálil.

Až v roce 1968 se chtěl dozvědět o svém případu víc. Chtěl také poděkovat vyšetřovateli, který se zabýval jeho trestnou činností. Onen slušný referent na Státní bezpečnosti pravděpodobně ovlivnil výši jeho trestu, v případě prozrazení skautské skupiny můžeme spekulovat, že ho i zachránil od trestu smrti. Stejný estébák vyšetřoval i jeho strýce a sestru Emanuela Rendla. Společně ho v roce 1968 vyhledali.

„Požádal jsem je, že bych chtěl znát jméno a eventuálně kontakt na toho svého vyšetřovatele. To byl skutečně člověk, kterému bylo dlužno poděkovat. Bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Věděl jsem je, protože jsem si ho nechal v roce 1968 na Státní bezpečnosti sehnat a zavolat. Nejdřív říkali, že takový člověk neexistuje, pak to připustili a chtěli vědět, co mu chci. Říkám, že mu chci poděkovat, že to byl člověk mezi vlky. Dívali se na to divně, ale asi po třech dnech domluvili setkání. Ten a ten den v pasáži Koruna na Václavském náměstí, tam vás bude čekat. Pasáž Koruna je úniková zóna. Dalo se všude zmizet, asi proto si to vybral. Nikam neutíkal, skutečně jsme se setkali. Poděkovali jsme mu. Já, sestra mého velitele a strýc. Říkal nám, že u Státní bezpečnosti poté moc dlouho nebyl, že se mu to tam trochu zajídalo. (…) Že postupně z toho odešel.“

Za sovětské okupace

Srpen 1968 prožil Karel Plocek v Mělníce, kde byl na jedné z mnoha mimopražských staveb. Jeho první kroky vedly na místní vojenskou správu, kde službu konajícímu důstojníkovi vynadal do zbabělců.

I když byl plný zlosti k okupantům a bezmoci nad nečinností českého národa, nezapomněl na zásadu, kterou mu vštěpovali rodiče. „Nikdy neposuzuj člověka čím je, ale jaký je.“

Podle této zásady se řídil, i když viděl zraněného sovětského vojáka. Sovětská armáda v Mělníce odstavila jeden tank, který měl poruchu, a na něm byl zraněný voják s obvázaným krkem. Snad čekali na vojenské zdravotníky, nicméně Karel Plocek vylezl na tank a zjišťoval, co vojákovi je. Sehnal pro něj obvazový materiál a dezinfekci, rozhodl se ho na místě ošetřit. Voják se ho zpočátku bál, pak pochopil, že mu chce pomoci. Lidé prý na něj pokřikovali, že je kolaborant a že by ho měl zabít a ne ošetřovat. „Co lze jiného očekávat od zbabělé a mlčící většiny?“ Pokládá si Karel Plocek řečnickou otázku.

V 60. letech si udělal maturitu. Celý zbytek života pracoval ve stavebnictví. Kvůli svému kádrovému škraloupu nemohl jít na vysokou školu, podařilo se mu alespoň získat titul diplomovaného stavebního technika. Po roce 1989 se Karel Plocek věnoval naplno činnosti v Konfederaci politických vězňů, byl vedoucím čestného skautského oddílu Velena Fanderlíka a šéfredaktorem časopisu Věrni zůstaneme. Zemřel 16. ledna 2009.

O vyprávění a vzpomínkách

Karel Plocek ochotně vyprávěl o svých zkušenostech a byl takřka nevyčerpatelnou studnicí historek. Nebylo tomu tak vždy, nevyprávěl o svém životě každému na potkání.

„Manželka mi pak říkala: ‚Proč jsi nám nikdy neřekl něco bližšího? Akorát to, že jsi byl zavřený.‘Na to já mám pro všechny jednu odpověď. Jsou to věci, když o tom tak uvažuji, kdy mi 80 procent lidí řekne: ‚To není pravda. To nemůže být pravda.‘V té chvíli to považuji za urážku těch, kteří tam nechali životy. Tak jsem radši byl ticho. Teď, když se mne někdo konkrétně zeptá, a že ty děti ve školách dokáží být hodně konkrétní, tak o tom konkrétně mluvím. Jsem si vědom jedné věci. Kdybych měl hovořit o všech věcech, mohl bych vykládat měsíc od rána do večera, navazovala by jedna epizoda na druhou a nebralo by to konce. (…) Sám se vzpomínkami nejitřím. To bych nemohl dělat to, co dělám. Spíš než ‚Věrni zůstaneme‘by pak vycházelo ‚Bolestíni zůstávají.‘(Smích)“