„Představte si, že každý měl malou kartičku, na té bylo římské číslo a hvězdička nebo nic. To římské číslo znamenalo, že jednička je někdo z čistě dělnické rodiny. Dvojka byla ze zemědělské rodiny. Trojka znamenala mistr nebo předák, čtyřka úředník, pětka vysokoškolák, například právník nebo lékař. Šestku měli lidé z rodin drobných podnikatelů, sedmičku bývalí továrníci. Takže s jedničkou byl člověk přijat, i když neudělal přijímačky. Kdežto se sedmičkou, i kdyby je udělal excelentně, tak ho nepřijali. Když je udělal excelentně ten s pětkou, tak ho přijali. Když byla hvězdička, znamenalo to, že je v KSČ, a to byl hned o dvě kategorie výš. Tam to opravdu tak fungovalo. U těch přijímaček jsem sedával, ale o ničem jsme nerozhodovali. Tam se jen kladly otázky. Výběr dělali kádrováci. Tak se přijímalo na medicínu.“
„Těch zraněných bylo v Liberci čtyřicet osm a mrtvých devět. Z té první várky vím, že první byla operovaná nějaká sestra Livečková. Pracovala v nemocnici. Šla právě do práce a střelili ji do krku. Ta taky umřela. Tyhle jména si pamatuju, to si člověk pamatuje do smrti. Těch čtyřicet osm raněných tam leželo po sálech, na vozících i jen tak na zemi. Ti, kteří měli prostřelené ruce, trpělivě čekali. Taková solidarita byla. Nikdo neremcal, všichni to chápali. Později mi vyprávěli lidé z Děčína, že tam se nic nedělo. Že tam se lidé hlavně vrhli na obchody a začali kupovat mouku a sůl, že bude válka. To v Liberci neexistovalo, tam to lidi hodně chytlo.“
„Jenže v roce 1952 na jaře byl postižen mozkovou mrtvicí. On se zrehabilitoval, měl trošku poruchu řeči, ale to se spravilo. Měl i oslabenou ruku. A za tohoto stavu, asi dva měsíce po té události, dostal dopis z magistrátu, že se musejí do čtrnácti dnů vystěhovat z Prahy někam na Chomutovsko. Myslím, že do Kovářské. Tak se tam jeli podívat. Byla to po Němcích prázdná, vybydlená usedlost. V tom stavu, v jakém byl, by tam jistě umřel. To byla akce, kdy se nepohodlní důchodci vystěhovávali z Prahy, mělo to nějaký název. Prostě důchodci měli jít z Prahy ven. Takže Engliše za to všechno, co udělal, hlavní město Praha vystěhovalo z jeho vlastní vily.“
František Plhoň se narodil 27. ledna 1941 v Praze. Je vnukem politika a vědce Karla Engliše, se kterým v dětství trávil hodně času. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Karel Engliš vystěhován z Prahy a část jeho rodiny byla vězněna. Pamětníkovi se podařilo vystudovat medicínu na Univerzitě Karlově a poté nastoupil jako lékař v nemocnici v Jablonci nad Nisou. Následovala práce v nemocnici v Liberci. Tam jej v srpnu 1968 zastihla okupace sovětských vojsk. Ošetřoval řadu libereckých občanů zraněných sovětskými vojáky. Pracoval také jako sportovní lékař a zasloužil se o vybudování záchranné služby v Jablonci nad Nisou. Jeho postup v lékařské kariéře byl ztížený, protože odmítal vstoupit do KSČ. Přesto se díky odborným znalostem a schopnostem v roce 1978 vypracoval až na primáře oddělení ORL v nemocnici v Děčíně. Na postu primáře tam působil do roku 1997.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
