Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. František Plhoň (* 1941)

• narozen 27. ledna 1941 v Praze

• je vnukem politika a vědce Karla Engliše

• jeho rodina byla po komunistickém převratu v roce 1948 perzekvována

• vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze

• pracoval jako lékař v nemocnicích v Jablonci nad Nisou, v Liberci a v Děčíně

• v srpnu 1968 ošetřoval občany Liberce zraněné sovětskými vojáky

• jeho lékařská kariéra byla ztížená, protože odmítal vstoupit do KSČ

• přesto se díky svým odborným schopnostem stal v roce 1978 primářem oddělení ORL v nemocnici v Děčíně

• na postu primáře tam působil do roku 1997

Pochází z elitní pražské rodiny. Jeho dědeček byl Karel Engliš, uznávaný politik a vědec. Nástup fašistů a poté i komunistů k moci však poznamenal životy mnoha jeho příbuzných a zdálo se, že kvůli svému původu nebude smět studovat. Nakonec se však stal lékařem.

František Plhoň se narodil 27. ledna 1941. Přestože šlo o těžkou válečnou dobu, pro něj to paradoxně byly pěkné časy. Jeho dědeček totiž právě tehdy začal mít čas se mu věnovat. Dříve byl Karel Engliš, politik, guvernér národní banky a profesor Univerzity Karlovy, velmi vytížený. Pamětník si tu dobu vybavuje takto: „Dědeček napřed přestal být guvernérem národní banky. Pak Němci zavřeli vysoké školy a všichni pedagogové byli penzionováni. My jsme k němu jezdili každou neděli. Měl malého pejska, říkal mu Lakýnek. Seděli jsme na zahradě a vyprávěli jsme si. Vzpomínám si, jak jsme šli na procházku a zrovna kvetly sakury. Dědeček říkal, abych se díval na ty růžové květy proti modré obloze. Stáli jsme tam a dívali se na ně snad pět minut. A já mám ten obrázek dosud v paměti, jako by to byla fotografie.“ Vzpomíná si také, jak do vily Karla Engliše chodili různí pánové a s jeho dědečkem konzultovali otázky týkající se financí a politiky. „Hráli šachy a pili bílé víno, to měl dědeček rád,“ vzpomíná.

Vybavuje si, že koncem války se ve vile usadilo několik rudoarmějců: „Chovali se k nám hezky. Pořád mě nosili, chovali, asi se jim stýskalo po dětech. Vařili, stále nám něco nabízeli, ale nikdo to nejedl, jen já. Mně jedinému to chutnalo. Velel jim poručík, vysokoškolák, který uměl anglicky. S dědečkem si často povídal. Pak se odstěhovali.“

Po válce se rodina vypravila do Slezska, do obce Hrabyně, odkud Karel Engliš pocházel. Měli tam dům. Pomáhali při obnově vesnice a pořádali sbírku na znovupostavení budov zničených při osvobozování Slezska. Karel Engliš se s chutí zapojil do obnovy válkou zničené země a v roce 1947 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity.

Potíže rodiny po roce 1948

Když v únoru roku 1948 uchopili moc v zemi komunisté, studenti Univerzity Karlovy zařídili, aby Karel Engliš byl odvolán, protože s komunisty nesympatizoval. Rodina dostala nálepku buržoazních nepřátel. Všechno ještě zhoršilo to, že se pamětníkův strýc a teta pokusili o emigraci. Byli však zatčeni a uvězněni.

„Dědeček byl na jaře roku 1952 postižen mozkovou mrtvicí. Dva měsíce poté dostal dopis z magistrátu, že se musí do čtrnácti dnů vystěhovat z Prahy někam na Chomutovsko. Byla jim přidělena prázdná, vybydlená usedlost po Němcích. Tam by ve svém zdravotním stavu jistě umřel. Takže to provedlo město Praha Englišovi za to všechno, co pro tuto zem dělal,“ podotýká František Plhoň.

Nakonec se podařilo vyřídit, aby se Karel Engliš mohl nastěhovat do domku ve své rodné Hrabyni. Tamní národní výbor se za svého rodáka postavil a přijal ho. Pamětník si z té doby vybavuje: „Dědeček to nesl trpělivě a často si se mnou povídal. V té době jsem do Hrabyně jezdil. Dědeček každý den chodil na procházku, dokud mohl, tak i do lesa, na svou oblíbenou louku. Pak se jí říkalo Englišova louka. Žil skromně, s minimální penzí. Rodina tehdy rozprodávala obrazy a cennosti. Dožil tam do své smrti v roce 1961.“

Těžká cesta na vysokou školu

František Plhoň mezitím prožíval v Praze běžný život studenta gymnázia. Když ho končil, musel se rozhodnout, co bude dělat dál. Komunisté pevně drželi moc v zemi a naplno probíhalo kádrování lidí podle toho, z jaké rodiny pocházeli. Bylo běžné, že se psaly posudky. Když se člověk ucházel o přijetí na vysokou školu, ta si vyžádala posudek od spolužáků, ale mnohdy i od sousedů. Posudek musel mít i pamětník, protože uvažoval o přihlášce na medicínu.

„Spolužák, se kterým jsem velmi dobře vycházel, na mě napsal posudek, který byl údajně hrozný. Prý tam stálo, že pocházím z buržoazní rodiny, a proto by mě měli místo do školy poslat k lopatě. On to ale nemyslel špatně. Byl přesvědčený, že to píše správně, že tím podporuje ideály komunismu, které vyznával,“ popisuje František Plhoň paradoxní situaci.

Všechno nakonec zachránila učitelka, která věděla, že je to talentovaný a chytrý student, který by měl na vysokou školu rozhodně jít. Přesvědčila tedy jeho spolužáka, aby napsal posudek nový, ve kterém pamětníka ke studiu doporučil.

Díky tomu byl František Plhoň i přes svůj špatný kádrový původ nakonec ke studiu medicíny přijat.

Studium medicíny

V době studií byl ovlivněn celkovou atmosférou ve společnosti a své tehdejší smýšlení označuje za levicové. „Pořád jsem se v něčem angažoval. Nakonec jsem měl ve fakultním výboru na starost organizování letních brigád,“ vysvětluje. Díky funkci ve fakultním výboru také poznal, jakým způsobem byli studenti přijímáni.

„Každý měl malou kartičku a na ní předepsané římské číslo. U něj byla hvězdička nebo nic. Římská jednička znamenala, že je člověk z čistě dělnické rodiny, dvojka, že ze zemědělské. Trojka znamenala, že otec uchazeče je mistr nebo předák, čtyřka, že je úředník. Pětku měly děti vysokoškoláků a šestku děti drobných podnikatelů. Sedmička znamenala rodiny bývalých továrníků. Kdo měl jedničku a neudělal zkoušky, byl přijat. Kdo měl sedmičku a udělal zkoušky excelentně, stejně přijat nebyl. Hvězdička znamenala členství v KSČ, to byl hned o dvě kategorie výš. Tam to tak opravdu fungovalo. U těch přijímaček jsem sedával. O ničem jsem ale nerozhodoval, jen jsme tam kladli otázky. Výběr pak dělali kádrováci. Tak se opravdu přijímalo na medicínu,“ vypráví František Plhoň.

Začátky lékařské praxe v pohraničí

Po ukončení studia mu došlo, že lepší možnosti bude mít v menší nemocnici v pohraničí, kam se moc lékařů nehrnulo. Většina z nich usilovala o kariéru v Praze. Oženil se s kolegyní z fakulty a oba se přestěhovali do Liberce. Stal se specialistou na ušní, krční a nosní problémy. Zažil dobu, kdy lékaři sterilizovali nástroje tak, že je hodili do lavoru s lihem. Když v roce 1964 v Liberci začínal, v celé nemocnici byl jediný anesteziolog. „Na našem oddělení jsme na něj měli nárok jednou za měsíc, tak jsme narkózy dávali sami. Běžně se operovalo v lokálním umrtvení. Kolikrát se nám přitom lidé posadili. Když jsme dětem operovali mandle, dali jsme jim pak zmrzlinu a poslali je domů,“ popisuje stav zdravotnictví na počátku šedesátých let. A podotýká: „Lidé říkají, že za socialismu bylo ve zdravotnictví vše zadarmo. Tak toto bylo zadarmo.“

Okupace v srpnu 1968 v Liberci

František Plhoň byl v srpnu 1968 svědkem příjezdu sovětských vojsk do Liberce. A právě v Liberci si okupace vyžádala zraněné i mrtvé. Osudového 21. srpna se o obsazení Československa dozvěděl cestou do práce. Když dorazil do nemocnice, už tam čekala řada raněných lidí. „Už se operovalo na osmi stolech. Dostal jsem nějakého pana Fialu, kterého střelili do zad. Proletělo mu to pánví, genitáliemi a vyletělo to ven stehnem. Nakonec bylo čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela. Ty lidi, kteří zemřeli, si budu pamatovat do smrti. Lidé tehdy v nemocnici leželi na sálech, na vozících na chodbách i jen tak na zemi. Ti, kteří měli třeba jen prostřelené ruce, trpělivě čekali. Vládla tam solidarita,“ vzpomíná.

Když pomohl všem raněným, šel si na dvůr zakouřit. Přijela tam sanitka sovětské armády. Přivezla důstojníka s tržnou ránou na hlavě. Pamětník zůstal na dvoře se sovětským řidičem. „Uměl jsem dobře rusky, tak jsem mu řekl, aby se podíval, co udělali. On sklonil hlavu a řekl, že on to neudělal. Ti inteligentní Rusové pochopili, o co jde. Došlo jim, že jim doma lili do hlavy nesmysly, že tady nikdo o žádnou internacionální pomoc nestál,“ vypráví František Plhoň.

Zanedlouho začaly sanitky přivážet další raněné občany Liberce. Někteří byli zranění při pádu podloubí, do kterého narazil sovětský tank. „Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená,“ vzpomíná František Plhoň na nejhorší službu svého života.

Známí mu později vyprávěli, že Liberec byl v tomto směru výjimečný. Například v Děčíně lidé proti okupantům neprotestovali. „Prý se tam nic nedělo a lidi se starali, hlavně aby si nakoupili mouku a sůl, protože mysleli, že bude válka. To v Liberci neexistovalo, tam byli lidi výrazně proti,“ říká.

Lékařem během normalizace

V sedmdesátých letech se věnoval především své profesi a odolával tlakům, aby vstoupil do komunistické strany. Stal se autorem různých zlepšovacích návrhů, které pomohly ke kvalitnější péči o pacienty.

Stál rovněž u zrodu záchranné služby v Jablonci nad Nisou, která tam začala fungovat v roce 1974. Prosadil se i jako sportovní lékař, pracoval pro jablonecký fotbalový klub.

Ve svém oboru byl čím dál známější a uznávanější, ale silně mu vadilo, jak se do medicíny promítá vliv komunistů. Oddělení, ve kterém pracovali lékaři-straníci, zpravidla dostávalo lepší vybavení. V Liberci mu nechtěli povolit, aby si udělal druhou atestaci. K té byli připouštěni obvykle jen členové KSČ. Vedení nemocnice v Jablonci nad Nisou mu slíbilo, že mu druhou atestaci umožní, a tak tam přestoupil. Nakonec dostal nabídku pracovat jako primář oddělení ORL v nemocnici v Děčíně. „Bylo to tím, že v okrajových částech země moc lékařů nebylo. Stát se primářem, aniž bych byl ve straně, by v Praze nebo v Brně asi tak snadné nebylo. Straníci mě sice pořád pomlouvali a škodili mně, ale na druhé straně věděli, že mě potřebují,“ shrnuje František Plhoň.

Primářem byl v děčínské nemocnici od roku 1978 do roku 1997. Stal se lékařem jabloneckých i děčínských fotbalistů a posléze i předsedou fotbalového klubu.

Radost ze společenských změn v roce 1989

Velmi rád vzpomíná na události, které předcházely listopadovému převratu v roce 1989. Na severu Čech už od začátku roku 1989 probíhaly demonstrace, lidé veřejně projevovali svůj nesouhlas s tehdejším katastrofálním stavem životního prostředí. Dvě pamětníkovy dcery studovaly v Praze a poskytovaly mu informace o tom, že Pražané se přestávali bát a vyráželi do ulic. „Pak přijely s informacemi, co se stalo na Národní třídě. Až jsem se divil, jak jsem tehdy byl odvážný. Nebylo jasné, jak to dopadne, bylo před generální stávkou. Pořád byla možnost, že vše bude potlačeno silou, že bude povolána armáda. Ale já tehdy svolal na nádvoří kolegy z nemocnice, postavil jsem se tam na takové schůdky a říkal jsem jim o všem, o čem jsem věděl od holek z Prahy. Lidé to akceptovali, až na pár podělaných, kteří zalezli,“ vzpomíná František Plhoň.

Na události spojené s listopadem 1989 vzpomíná rád a v jeho hlase je cítit velké pohnutí, když říká: „Já byl tak šťastný, že už nám komunisté nebudou moct dál do všeho kecat.“

Stal se členem České strany sociálně demokratické a podílel se na vzniku nových zákonů týkajících se zdravotnictví. Na polistopadovém vývoji hodnotí jako špatné to, že se podle něj více klade důraz na politiku než na odbornost, což se negativně projevuje v řadě oblastí. V té souvislosti často vzpomíná na svého dědečka Karla Engliše, který mu vštěpoval zásadu, že lidé, kteří dělají nějakou veřejnou funkci, by z ní nikdy neměli získávat osobní výhody. „Vadí mi, že když se lidé dostanou do politiky, často začnou myslet více na sebe než na prospěch celku. Lidmi, kteří vykonávají veřejnou funkci a mají z ní profit, opovrhuji,“ shrnuje František Plhoň.