„No a přijel jsem do Hulína a hned ten samý den odpoledne někdo zvoní, tak otevřu, a kluci. Já nevím, kolik jich tam bylo - pět, myslím. Přišli a znal jsem akorát jednoho učitele, který tam přišel, Jarda Mikeš. A on mně říkal: ‚Ty, Franto, prosím Tě, my tady děláme nějaké věci ohledně toho Občanského fóra, nevíme, co to je a jak to bude. A tys prý byl v té Praze.‘ Tak jsem jim to řekl, co se tam děje. ‚No a nechtěl bys tady dělat toho vedoucího Občanského fóra?‘ Protože to byli mladí kluci 25 let, ještě neměli žádné životní zkušenosti. A asi by na ně ti občané nedali, kdežto mě už znali. No a tak dvacátého pátého jsem byl v té Praze, třicátého jsem pozval z Prahy ty zástupce, aby byli na ustanovení Občanského fóra u nás."
„Když jsem se po 17. listopadu dozvěděl, že dvacátého pátého je na Letné velké shromáždění, no tak jsem neváhal, vzal jsem kluka, manželka byla v nemocnici, byli jsme sami doma, tak měl 12 let, a jeli jsme do Prahy na tu Letnou. No fantastický zážitek! Kluka jsem potom, asi v deset hodin, dal na nádraží, aby si tam sedl do čekárny. A já jsem celou noc byl u Václava a poslouchal jsem, co se tam děje.“
„Hned jak jsem to viděl v televizi, tak jsme napsali dopis jeho mamince. Kondolovali jsme jí, k tomu úmrtí, že jí fandíme, ať to vydrží, tu bolest, která nastala. No ale vzápětí jsme opravdu měli strach, jestli náhodou třeba policie ten dopis někde nevybere, ale nic se nestalo, bylo to v pohodě. To jsme udělali, bylo to fér.“
„Já jsem se tehdy ani nijak o politiku nezajímal, akorát jsem byl naštvaný z toho, když potom byly ty prověrky, ty prověrkové komise. Tak já jsem od toho 1. října nastoupil na vedení toho podniku. A teď mně volali, ta komise, jestli souhlasím atd. Říkám: ‚Nesouhlasím, vždyť to je okupace normálně.‘ Pak jsem 20 let nemohl nic dělat. Holt máš škraloup, jo, neprošels komisí. Takže jsem si 20 let užíval. Ono ale každé zlo je na něco dobré.“
„Přišel šedesátý pátý rok a my jsme tam dělali, Žilina to nepoznala, Majáles. Kluci, holky, všichni. To týden ten Majáles trval. To byl opravdu ten obrodný proces, co nastal. Takže fakt to bylo živelné, ale přitom slušné. “
František Pivoda se narodil 29. března 1943 v Holešíně u Boskovic. V dětství pomáhal rodičům na soukromém hospodářství o výměře sedm hektarů. V květnu 1945 obec osvobodili rumunští vojáci. V 50. letech zažil kolektivizaci zemědělství v Holešíně, jeho otce nakonec přinutili vést místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). V roce 1966 pamětník promoval na VŠ dopravní v Žilině, obor zabezpečovací technika. Koncem téhož roku se oženil a vzápětí nastoupil na jednoroční vojenskou službu u železničního vojska v Břeclavi. S manželkou Svatavou si postavili dům v Hulíně, kde se jim postupně narodily tři děti, dcera a dva synové. František pracoval v podniku Sdělovací a zabezpečovací distance Přerov, na podzim 1968 tam vyjádřil svůj nesouhlas s okupací Československa vojsky států Varšavské smlouvy. Toto rozhodnutí velmi negativně ovlivnilo jeho pracovní kariéru v příštích 20 letech. Za normalizace pamětník založil vodácký oddíl a realizoval se tak ve výchově mládeže k tomuto sportu. V listopadu 1989 se stal předsedou Občanského fóra v Hulíně, v politice se poté angažoval až do prvních svobodných voleb v červnu 1990. Nyní (2019) je František Pivoda v penzi a se svojí druhou ženou žije v Hulíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
